 |
SKAUTSKÁ SVATBA |  |
| MIKY |
|
|
SKAUTSKÁ SVATBA | |
| MIKY |
SVĚDKOVO SVĚDECTVÍTo je rána. Já a svědek. Já který na svatbě v životě nebyl a vše, co o ní vím, mám z pohádek a filmu Slunce, seno a pár facek. Co se u toho jako dělá, to budu muset něco říkat? Nezbývalo, než se zeptat zkušenějších. Ti mě povětšinou uklidnili slovy, že i když tak nevypadám, psát a stát asi umět budu a svědkové prý jen stojí a píší. Našli se však i tací, kteří mě přesvědčovali, že pokud se manželům něco stane je povinností svědka postarat se o jejich potomstvo. No potěškoště, říkám si při představě Filipa, což je budoucí Montiho syn, protože podle toho jak o něm bájí, vyroste z něj pěknej "lupínek" a dobrej plavec. Svatba: je 17. 10. 1998. Nazouvám se do malých, ale zato svátečních bot a svou černou vestu vyměnuji (ač s nelibostí) za sako. Krátce po desáté hodině jsou v evangelickém kostele všichni na svých místech. Přední lavice zaplněné příbuzenstvem, zadní přáteli hlavně z řad skautů. Dokumentaristé této události (PZ) mají foťák i kameru v pohotovosti, hudebníci mají své nástroje naladěné a hlasy rozezpívané. Pan sezdávající má již připraven úryvek z Bible, aby zahájil obřad při kterém si řeknou své ano hlavní postavy dnešního dne, Monti a Marcela. Zaznělo zde spousta písní, prstýnky byly vyměněny, polibek proveden, svazku požehnáno. Dokonce i já jsem se dokázal celkem čitelně podepsat a obešlo se to i bez kaňky (která se propiskou dělá dost těžko). Víte, co se mi na tom všem nejvíc líbilo? Ty novomanželský sliby, ty znělo dost dobře a já si při nich uvědomil, že svatba není žádná formalitka, ale slíbit si s někým lásku a věrnost nejen v bohatství, ale i chudobě, nejen ve zdraví, ale i v nemoci po všechny dny života, to je panečku velká věc. Velikánská. A po takovéhle velké věci, následovat velkej oběd, na kterém mě zaskočilo. Ne sice sousto v hrdle, ale skutečnost, že mám jako svědek promluvit před přípitkem. Víte, že ani nevím co jsem tam koktal, doufám jen, že to bylo alespoň trochu k věci a spisovně, ale s jistotou to říct nemůžu. Po obědě odebrali se svatebčané do sálu kulturního domu v Pohledci. Zde jsem už moc svědkovskejch starostí neměl, protože tu byl Mládě Muš co se týče svateb střílený, a co bylo třeba zařídil. Vám co eventuelně uvažujete, že se taky vezmete, ho vřele doporučuju. Narozdíl ode mně umí i bouchnout šampáňo či rychlý špunty a nešpiní si bílou košili černým uhlem na zádech jako já. Pokud se některému z vás něco podobného přihodí připravte se na to že uslyšíte aspoň tisíckrát větu: "Víš o tom, že máš špinavou košili na zádech." A když se po stém upozornění snažíte mikrofonem vyhlásit do celého světa, že děkujete za tato upozornění, ale že o tom už víte, vaši starostliví kamarádi změní věty na: " Miky, víš že máš špinavou košili na zádech, hlásili to v rozhlase." No, ještě, že je mám". Novomanželé nám už odjeli vychutnat si v klidu konec svého velkého dne a v Pohledci začali taneční kursy těch co to neumí, pod vedením těch co to umí. Jen tak mimochodem, dost kouzelnej tanečník je Kajman. Po svatbě: No po svatbě jsem přišel domů a první co mě mamka řekla bylo: "Víš o tom, že máš špinavou košili na zádech ?" S odstupem času: I když neumím bouchnout šampáňo, tančit a špiním si košile, myslím, že může být dobrým svědkem, pokud budu při ruce vždy, když naši novomanželé budou potřebovat pomoci či připomenout to, co si slíbili. Monti a Marcipáne. Vynasnažím se. Vždyť Já tam byl, všechno viděl, všechno slyšel, jsem prostě svědkem. Miky
|
 |
| zpět na titulní stranu |
| na index článků |