Dne 10. 10. se náš oddíl vydal na první jednodenní výlet v tomto skautském roce. Jeho cílem byla zřícenina hradu Štarkov. Pod Montiho vedením jsme se vydali přes Jelení skalku na Maršovice. Po cestě byly první úkoly družin a hra desperáti. 
     Potom přes Studnice, Bohdaleckou skálu, vyhlídku jménem Polsko a nahoru na chatu Rabuňku. Po malém občerstvení už bez zastávky až na Štarkov. Zde se začínají vysvětlovat pravidla hry. Úkolem naší skupiny je objevit a ukrást poklad, který se nachází někde poblíž nádvoří. Po začátečním zapísknutí se já, Teo a Míša rozbíháme k nejvzdálenější části hradeb. Odtud se plížíme směrem k náměstíčku. Teo už je velmi blízko. Kryje se za skálou na které stojí Martin. Ani jeden o druhém neví. Zkouším tedy upoutat na sebe Martinovu pozornost, běžím dolů a kryji se za stromy. Co se stalo potom už nevím. Vím jen, že v tomto útoku poklad odolal. Náš druhý útok spočíval ve slezení kolmé stěny za účelem najítí místa kde poklad spočívá. Nahoru vylezl jen Teo a tak jsem se Švédem hledal možnost. Zrovna když jsme jednu našli, odpískal Monti konec. Potom se úlohy obrátily, akorát že se hrála úplně jiná hra. Naši protivníci měli ukrást co nejvíce šátků námi po okolí rozvěšených. Svůj šátek jsem si pověsil na místo mnou mylně považované za dostupné pouze z jednoho směru - tedy zdola. Můj omyl se ukázal velmi brzo. Koukám dolů a najednou se zespoda ozve: "Pozor, Piškot." Marně mé bystré oko hledalo onu osobu. Ono když se člověk marně kouká dolů a hledaný mu div neskočí za krk, nedá se s tím moc dělat. Po odnesení mého šátku se toto opakovalo ještě jednou, akorát s normální soubojem. Zase jsem pohrál, ale moje smrt byla pomstěna. Tak jsme si s Piškotem jako první mrtví popovídali. Po této hře se hrála schovka, v níž jsme řádili jak černý ruce. Pak jsme se spakovali a odešli jsme směrem na Nové Město.