Dne 28. října jsme se vydali se skautem na výpravu. Vyjížděli jsme z vlakového nádraží v Novém Městě na Moravě v 645. Zakoupili jsme si lístky a vyrazili. Naše první zastávka byla ve Žďáře nad Sázavou na nádraží, kde jsme přestoupili do rychlíku. Ze Žďáru jsme dojeli do Světlé nad Sázavou. Odtud do Horní Ledče. Z Ledče jsme šli pěšky až do chaty.  
     Seznámili jsme se s jejím majitelem a začali se zabydlovat. Potom Monti vyhlásil první hru na desperáty. Přesunuly jsme se do lesa se šátkem a začali jsme hrát. Docela mě to bavilo, protože to byla sranda.  
     Po desperátech jsme hráli suprovou hru. Monti každému určil úkol, mě dal přinést z chaty zapálenou svíčku. Moc mě to nešlo, ale naštěstí Monti zapískal konec. A šli jsme na večeři.  
     Po večeře jsme v chatě hráli různé hry. Po hrách jsme šli spát.  
     Druhý den jsme zahájili předčasným budíčkem. A šlo se na rozcvičku, kterou vedl Pizzi. Rozcvička proběhla dobře a hygiena taky. Na snídani byl chleba se salámem. Po snídani jsme byli v chatě.  

     Čtvrtek 
     Vstávali jsme v 7:00  a Zdeny mě s Kaštym poslal do služby. Mezi tím Zdeny, Tesáková a Pizzi, který rozcvičku vedl, vyběhli na rozcvičku. 
     Na rozcvičce ještě běhali asi pro slova a já mrzla s Verčou a Pájou v kuchyni při mazání chleba. 
     Potom se zpožděním proběhla v klidu snídaně a mohli jsme vyrazit na ostrůvek, kde se skrývala stopa vedoucí k indiánské moudrosti. Bylo tam napsáno, že se máme vydat na zříceninu Lacembok. 
      Všichni se vydali přes Kozlov, , jediné Pomněnky to vzaly tou drsnější cestou (to víte, lepší lidi). No, ale potom jsme také podle toho dopadli. Já jsem třeba spadla do nějakého potůčku a Duo si bodlo do ruky nějaké trníčky z nějaké rostliny. Jíťa nás vedla těma cestama, který jsme zjistily od nějaké paní (nebo pána?) z Olešné. Samozřejmě, že jsme na zříceninu došly, za nějakou tu dobu. 
     Po dlouhé cestě a také proto, že jsme byli všichni promočení jsme se vydali zase zpátky do tábora. Vařili jsme oběd. No, o tom se raději  zmiňovat nebudu. My jsme dvakrát převrhly vařič s vroucí vodou a aby toho nebylo málo, Vojta převrhl kotlík s kolínkama a omáčkou.  
Ve spacácích ve srubu jsme hráli jen tak ypsilon a vyprávěli si příběhy, které skončili většinou hodně špatně, ale všichni vždy skončili tím, že to byl sen a probudili se s rukou v nočníku. 
     Monti nám večer rozdal dva papíry A4 a na jednu jsme napsali všechny sprostý slova, jestli nám někdo ublížil a nebo jestli jsme ublížili my někomu. Den jsme zakončili Ypsilonem a nakreslenýma panákama.  

     Byla to první výprava v novém skautském roce a tak jsme si chtěli dát záležet na její přípravě (jako samozřejmě vždy). Protože Monti byl čerstvě ženat, tak jsme moc nepočítali s jeho pomocí při hrách a snažili se připravit si program úplně sami. Při radách zůstala koukat Tesis, která byla nováček v našem pracovním týmu a tak ze začátku jen kroutila hlavou jakým způsobem se každá akce začíná rýsovat. Ale na poslední schůzce to vypadalo, že si už zvykla. Novinkou bylo i to, že dost členů z řad roverstva mělo zájem jet s prvním oddílem a tak jsme mohli počítat i s jejich pomocí. A naopak s Piškotovou účastí jsme se mohli rozloučit, protože rodičům se doma nezdálo, že ruka v sádře je drobnost, která nemá na účast na výpravě vliv. 
     Takže ráno na srazu to vypadalo tak, jak to vypadalo. Sešlo se nás dohromady 28 lidí a mohli jsme vyrazit. Všechny podrobnosti většinou znáte z předchozích článků a tak se pokusím vyplnit pouze mezery v nich. 
Cesta se některým zdála dlouhá, i když to nebylo více než asi 6 km. Na místo jsme došli kolem dvanácté hodiny.  
Bylo to několik staveb v blízkosti potoka na mapě označených jako vápenka. Byla zde krytá jídelna s místnůstkou na nářadí, krytá kuchyň, sklípek a dále nějaké zbytky staveb a hlavně na kopci sroubek. Do srubu se vměstnal celý oddíl, který osídlil vrchní patro, většina roverů s Montim zůstala v boudě pod kopcem a Tesis, Pizzi a já jsme spali před krbem (nesmím zapomenout na Tesáka a Tea, kteří tam spali taky, protože se nahoru nevešli). S tím co smíme a nesmíme nás seznámil Šerif z Ledče. Mým soukromým názorem je, že se skauty neměl nic společného, spíš bych ho tipoval na trampa. I kalendář akcí, který byl v dolní boudě, nic nenasvědčoval tomu, že by se jednalo o skautské tábořiště, ale spíš o útočiště nějakých notoriků. 
     O programu víte, tak chci jenom dodat, že jsme ještě rozjeli celovýpravovou hru. Pizzi jako účastník výpravy na Jamboree získal text určený k projednání a tak jej přinesl i nám. Text byl samozřejmě v angličtině a družiny jej měly za úkol během výpravy získat. Za různé hry získávaly anglická slova a poukázky na přístup ke slovníku - slov bylo 132. 
Teď k první noci. Ta byla samozřejmě rušnější a tak jsme se snažili alespoň jemně redukovat hluk v horním patře. Hlavně klukům nedaly spát nohy Čiky. 
     Ráno bylo také hlučné, takže Pizzi trošku přitvrdil na rozcvičce, na které jsme měli možnost naučit se světové strany a získat pár slůvek do našeho textu. 
Protože v textu se psalo o ekologii a záchraně Země, řekli jsme si, že naším vzorem budou Indiáni a jejich vztah k přírodě a vydali se pro nějakou indiánskou moudrost do starého indiánského sídliště na Lacemborku. Všechny družiny toto místo (vzdálené asi 4 km) postupně našly a svitek březové kůry s indiánskou moudrostí získaly - ale bohužel zase anglicky. Po přeložení zkazky všemi družinami jsme se vrátili zpět na základnu, protože od rána pršelo a tak na nás nebyla nitka suchá. 
     Oběd se tedy uvařil až v kryté jídelně, kde to vypadalo jak na módní přehlídce. Každý měl své klasické výpravové oblečení mokré a tak zde zářily nejrůznější barvy slušivých tepláčků nebo šusťáků. Srub se okamžitě proměnil ve velkou sušárnu. O šikovnosti Pomněnek při vaření oběda už víte. 
     Zalezlí ve spacáčcích jsme dohrávali zbylá písmenka z Ypsilonu a povídali si příběhy na pokračování. A pak zase večeře - čočka byla skvělá nemluvě o párcích a tak řádně nasyceni jsme mohli pokračovat v programu ve srubu - kreslili jsme si podle Montiho představ a dohrávali Ypsilon. 
     Spánek byl o poznání klidnější to asi proto, že ustaviční rušitelé (Milda, Švéd a Korbi) byli vyhnáni na čas před srub, aby se na svěžím vzduchu trochu schladili. Ale našli se i rušitelé ve spodním patře, ti ovšem nebyli exekuováni. A tak jak Tesis zjistila, usnul Pizzi první, ona druhá a já třetí (druhé a třetí místo je polemické). 
     No, dopoledne jsme bojovali venku podle zákonů přírody a sledovali potravinový řetězec a potom zase uvnitř kreslili portréty svých kamarádů ve srubu.  
Čas oběda nás opět zavolal do jídelny na uvaření družinových jídel - tentokrát bez újmy (asi držely Pomněnky Terezku dál od vařiče). 
     No, co se dělo po obědě na půdě chaty nelze popsat, protože z toho, co jsem viděl, to byla jen změť rukou, nohou a těl. Chtěl jsem totiž využít poledního klidu a jít se nahoru na chvíli natáhnout, ale protože tam zuřily nepokoje 1. stupně, nedalo mi to a zapojil jsem se do akce (jako kámoš s Jíťou), kterou posléze zrušil Monti. 
     Tesis připravila hru do stromolezení a tak si družiny vyzkoušely jaké to je, když jeden z jejich členů má popsat se zavázanýma očima to, co viděl v kuchyni tak dobře, aby družina zvládla nakreslit stejné obrazce. 
     Zbytek odpoledne prověřil naši paměť a rychlé nohy. Z protějšího lesa totiž jednotlivci v paměti přinášeli citáty, které tam byly rozmístěny. 

• Není pravda, že máme málo času,  avšak pravda je, že ho hodně promarníme.
• Odkládání dělá snadnou věc  těžkou a těžkou nemožnou.
• Hovoř jen to, co je potřebné a řekni  jen polovinu svých myšlenek.
• Nikdo zlý není šťasten.
• Přítel je, kdo o vás ví všechno a  má  vás pořád stejně rád.
• Není tak těžké za přítele umřít, jak  najít takového, aby umírat stálo za  to.
• Život je dlouhý dost, když víš jak  ho  prožit.
• Kradené jídlo nikdy neukojí hlad.
• Ovládej se v každém okamžiku a  ovládneš každý okamžik.
• Svou cestu si musí hledat každý  sám.