Protože
se nám divadlo v podání kmene RS NORIO velice líbilo, zajímalo nás, jak
tento nápad vůbec vznikl a co vše s tím souviselo. Proto jsme u příležitosti
dalšího čekatelského kurzu konaného na Dářku vyzpovídali několik zde přítomných
"herců": princeznu Zuzanku - Pandu, převozníka Brebtu, uhlíře Matese a
hudební doprovod - Kačuda.
Kdo přišel na nápad hrát
divadlo?
Sborově: Ivča
Kačud: Poprvé jsme to
divadlo totiž hráli v Jihlavě na countrybále vlčat a žabiček. A tu myšlenku
Ivče vnuknul Sermir z Jihlavy. No a protože jsme to měli nacvičený a bylo
nám líto toho nevyužít, chtěli jsme to zahrát někde ve Žďáře a protože
byl zrovna ten Ostrov pohody, tak jsme to zahráli při té příležitosti.
Jakým způsobem jste vybírali
téma?
Kačud: Téma vybírala
Ivča.
Panda: Vybírala takovou
pohádku, kde by jsme si mohli zahrát všichni.
S tím souvisí další otázka,
kdo byl režisérem, kdo upravoval texty a skládal hudbu?
Kačud: Takovým hlavním
režisérem byla Ivča a potom teda všichni postupně upravovali texty. Každý
si mohl upravit a rozvést svůj text podle sebe. A co se týče hudby, text
skládala Ivča ještě s jednou kamarádkou a melodii jsme použili z písně
Pasáček krav od Nohavici. (A to převzetí vymyslel Kačud - pozn. red.).
Kdyby nám každý za sebe
mohl říci, s jakými problémy jste se nejvíce potýkali.
Kačud: Největší problém
byl pro mně naučit se text.
Panda: Já jsem text
měla krátkej, ale největší problémy mě dělal kašel, protože jsem byla nemocná.
Mates: Taky zapamatovat
si text.
Brebta: Já jsem měl
krátkej text, takže jsem neměl žádný problémy.
Kde jste sháněli kulisy
a ostatní rekvizity?
Kačud: Kulisy jsme si
dělali sami, malovali jsme je dva večery. A oblečení si sháněl většinou
každý sám a po kamarádech.
Panda: Ještě z divadla
jsme měli vypůjčené šaty pro princeznu a pro vodu.
Kdo vám pomáhal s tou prezentací
navenek, zařizováním sálu a ostatními potřebnými věcmi?
Kačud: Nejvíc nám pomáhala
Marta a Ivoš
Jak často jste zkoušeli
a jak dlouho to trvalo od nápadu až po samotné sehrání?
Kačud: Zkoušeli jsme
čtyři neděle, pokaždé asi tak dvě hodiny. Texty jsme zkoušeli nejdříve
v naší klubovně a v divadle jsme si potom zkoušeli už to samotné hraní.
Jaký pocit jste měli před
představením, když jste viděli kolik přišlo lidí? Měli jste trému?
Kačud: Tak normálně,
že. Já jsem začal první hrát na kytaru a zpívat, takže mě ani nepřipadlo,
že mám trému, protože jsem docela zvyklej hrát před veřejností.
Mates: Nebylo to zrovna
nic příjemnýho, ale potom už se to dalo.
Panda: Já jsem viděla
vepředu skautíky a za nima jejich rodiče, takže jsem ani moc trému neměla.
Kačud: Největší trému
měla asi Ivča a dařilo se jí přenášet ji na nás. Měla nemístný poznámky,
jako že to špatně dopadne. Obcházela nás a říkala, že to určitě špatně
skončí. Každýmu to řekla určitě aspoň dvakrát.
Jaký jste měli pocit bezprostředně
po sehrání, když jste věděli, že se vám to perfektně vydařilo?
Kačud: Byl to krásnej
pocit, že jsme něco dokázali a naše snaha byla oceněna.
Panda: Měla jsem taky
krásnej pocit, spadla ze mě ta Ivčina tréma a naši tleskali, tak jsem byla
spokojena.
Brebta: Byl to dobrej
pocit.
Mates: Já jsem měl taky
dobrej pocit, třeba když ty dětičky takový rozzářený koukaly na ty naše
kulisy, tak to bylo fajn.
Kačud: Ještě bychom
mohli uvést, že jsme týden před vystoupením zkoušeli už v divadle a v tom
nám pomáhala Jana, která je studentkou FAMU, takže ta nám pomohla to doladit
do konečné podoby.
Chtěli bychom poděkovat všem,
kteří nás podporovali.
Děkujeme za rozhovor a třeba
jsme pomohli inspirovat i ostatní z řad našich čtenářů. |