• Kdo přišel na nápad hrát divadlo? 
Sborově: Ivča 
Kačud: Poprvé jsme to divadlo totiž hráli v Jihlavě na countrybále vlčat a žabiček. A tu myšlenku Ivče vnuknul Sermir z Jihlavy. No a protože jsme to měli nacvičený a bylo nám líto toho nevyužít, chtěli jsme to zahrát někde ve Žďáře a protože byl zrovna ten Ostrov pohody, tak jsme to zahráli při té příležitosti. 

• Jakým způsobem jste vybírali téma? 
Kačud: Téma vybírala Ivča. 
Panda: Vybírala takovou pohádku, kde by jsme si mohli zahrát všichni. 

• S tím souvisí další otázka, kdo byl režisérem, kdo upravoval texty a skládal hudbu? 
Kačud: Takovým hlavním režisérem byla Ivča a potom teda všichni postupně upravovali texty. Každý si mohl upravit a rozvést svůj text podle sebe. A co se týče hudby, text skládala Ivča ještě s jednou kamarádkou a melodii jsme použili z písně Pasáček krav od Nohavici. (A to převzetí vymyslel Kačud - pozn. red.). 

• Kdyby nám každý za sebe mohl říci, s jakými problémy jste se nejvíce potýkali. 
Kačud: Největší problém byl pro mně naučit se text. 
Panda: Já jsem text měla krátkej, ale největší problémy mě dělal kašel, protože jsem byla nemocná. 
Mates: Taky zapamatovat si text. 
Brebta: Já jsem měl krátkej text, takže jsem neměl žádný problémy. 

• Kde jste sháněli kulisy a ostatní rekvizity? 
Kačud: Kulisy jsme si dělali sami, malovali jsme je dva večery. A oblečení si sháněl většinou každý sám a po kamarádech. 
Panda: Ještě z divadla jsme měli vypůjčené šaty pro princeznu a pro vodu. 

• Kdo vám pomáhal s tou prezentací navenek, zařizováním sálu a ostatními potřebnými věcmi? 
Kačud: Nejvíc nám pomáhala Marta a Ivoš 

• Jak často jste zkoušeli a jak dlouho to trvalo od nápadu až po samotné sehrání?  
Kačud: Zkoušeli jsme čtyři neděle, pokaždé asi tak dvě hodiny. Texty jsme zkoušeli nejdříve v naší klubovně a v divadle jsme si potom zkoušeli už to samotné hraní. 

• Jaký pocit jste měli před představením, když jste viděli kolik přišlo lidí? Měli jste trému? 
Kačud: Tak normálně, že. Já jsem začal první hrát na kytaru a zpívat, takže mě ani nepřipadlo, že mám trému, protože jsem docela zvyklej hrát před veřejností. 
Mates: Nebylo to zrovna nic příjemnýho, ale potom už se to dalo. 
Panda: Já jsem viděla vepředu skautíky a za nima jejich rodiče, takže jsem ani moc trému neměla. 
Kačud: Největší trému měla asi Ivča a dařilo se jí přenášet ji na nás. Měla nemístný poznámky, jako že to špatně dopadne. Obcházela nás a říkala, že to určitě špatně skončí. Každýmu to řekla určitě aspoň dvakrát. 

• Jaký jste měli pocit bezprostředně po sehrání, když jste věděli, že se vám to perfektně vydařilo? 
Kačud: Byl to krásnej pocit, že jsme něco dokázali a naše snaha byla oceněna. 
Panda: Měla jsem taky krásnej pocit, spadla ze mě ta Ivčina tréma a naši tleskali, tak jsem byla spokojena. 
Brebta: Byl to dobrej pocit. 
Mates: Já jsem měl taky dobrej pocit, třeba když ty dětičky takový rozzářený koukaly na ty naše kulisy, tak to bylo fajn. 
Kačud: Ještě bychom mohli uvést, že jsme týden před vystoupením zkoušeli už v divadle a v tom nám pomáhala Jana, která je studentkou FAMU, takže ta nám pomohla to doladit do konečné podoby. 
Chtěli bychom poděkovat všem, kteří nás podporovali. 

Děkujeme za rozhovor a třeba jsme pomohli inspirovat i ostatní z řad našich čtenářů.