Až teď jsme se dozvěděli k čemu jsme po celý tábor získávali kolečka s čísly. V tom pořadí nám budou předány obálky od jednotlivých bytostí. V každé obálce je část čtyř cest, každá vede k místu, na kterém je ukryt Aslanův pás. My jsme měli nejdříve opsané všechny obálky a vybrali jsme si cestu číslo čtyři.  
     Vyběhli jsme na dvůr a tam jsme vzali toto kolečko, aby za námi nešla jiná družina. Nejdříve jsme sledovali potok až k místu, kde se do něj vléval jiný. Teď jsme šli proti jeho proudu. Dostali jsme se až k rybníku. Obešli jsme ho a vyrazili jsme znovu proti proudu přítoku. Šli jsme přesně podél něj a tak jsme chvílemi museli lézt po čtyřech a jednou jsme museli lézt po plotě. Přešli jsme silnici, pod kterou podtékal náš potok a za ní jsme přešli most. Že jdeme správnou cestou se potvrdilo, když jsme spatřili domeček ježibaby a Sněhurky a o kousek dál pak zříceninu stavby v koruně stromu. Už ani nevím jak jsme se dostali znovu na levou stranu potoka. Tam jsme spatřili spadlé smrky. Měli jsme se vydat ve směru kořenů. Byl to pěkně strmý kopec, ale nás hnalo vědomí, že můžeme být první zpět. Já jsem první vylezl na ten kopec a tak jsem sám vylezl na posed, kde měla být zpráva. A taky že byla. Bylo v ní napsáno, že se máme vydat k borovici, která je podobná bonsaji. Všichni byli unaveni a tak jsem se k borovici vydal sám byla odsud vzdálená jen asi 300 m. Když jsem doběhl až k ní, spatřil jsem něco v koruně stromu. Vylezl jsem nahoru. Tam byl pás. Byl srulován a přivázán ke stromu. Protože jsem neměl nůž, musel jsem provaz překousat. 
     Pak jsem se vrátil k posedu a od něj jsme si to přímou čarou běželi na Ranč. Byli jsme první a druzí Poliši byli za námi  o celých 56 minut. 

     Ach jo! Za chvíli končí tábor a my zase budeme muset chodit do školy. Dneska je čtvrtek a ještě jsme nezískali ani ty Aslanovy pásy. A proto je nejvyšší čas pustit se do práce. Systém byl následující: 
     Za celou dobu, co jsme na táboře osvobozovali obyvatele Lesa faunů, jsme od jednotlivých bytůstek dostávali dřevěná kolečka s čísly. Celkem jich bylo pět (koleček). Sečetli jsme jejich hodnoty (čím menší tím lepší) a Tumnus nám donesl obálky od samotného Aslana. V obálkách byla popsaná cesta k pásům. Podle toho, jako hodnotu jsme po sečtení koleček získali, tak se nám dostaly jednotlivé obálky do ruky a my je mohli opisovat. Obálek bylo pět a byly čtyři cesty. V každé obálce byla napsaná část nějaké cesty, označená číslem. Teprve tehdy, kdy měla družina opsané všechny cesty, mohla si vybrat jednu (ze čtyř) a vydat se po ní až k pásu. Rysi skončili opisování první a vybrali si cestu označenou jako 4. 
     Po Rysech my a vybrali jsme si cestu č. 3. Zde je napsána (ZHRUBA!), tak jak byla v obálkách od Aslana.  
     Běžte směrem k městu, odkud jste přišli. V kopci zabočte doleva a běžte až k boudě s mluvítkem a tlustou žlutou knihou. Pokračujte dále až k mostu, který je zde ještě od dob nejvyššího krále nade všemi králi v Narnii, Petra. Cesta se změní v jinou a vy běžte kolem hromady slámy až k rybníku, přejděte jej po hrázi a pokračujte po modré značce ke konci jezera a pak doleva dolů k potůčku, který budete teď sledovat. Proti proudu klikatého potůčku, který vede k několika chatám. Budete pokračovat dále až k rybníku, který obejdete a po chvíli chůze se dostanete k jezeru o mnoho větší. V jeho levém cípu je bludný balvan. Jsou zde také dvě žerdě na vlajky, které zavlají v čase, kdy se vrátí přes moře Aslan do svého království. U tohoto jezera hledejte přítok a běžte proti proudu až ke skalisku. O tom, že se jedná o správný přítok se přesvědčíte tak, že na jeho konci je stará bříza z části zbavená kůry. Tam hledejte.  
    Samozřejmě, že jsme se plně držely instrukcí a v místě, kde je psáno o žerdích jsme se zastavily, jelikož se před námi rýsovala malá, sympatická hospůdka …. a měli tam zavřeno. Tak jsme pokračovaly dál. Přítok jsme našly, přesvědčily se o správnosti a začaly jsme hledat. Já jsem vlezla přímo do "skaliska", kde byl pěknej b…., ale pás tam nebyl (a víte proč? Protože to schovával Zdeny a bylo mu jasný, že to bude první místo, kam se podíváme). Ale netrvalo dlouho a Čiky pás objevila pod skaliskem.  
     Cestou zpět jsme si zpívaly a když jsme došly na Ranč, tak tam byli už Rysi. Ti nám sdělili, že už tady čekaj hodinu a že tady byli už i Jestřábi, ale pás nepřinesli. Tak jsme hodně dlouho čekaly s Rysama na ostatní až přijdou. 

     Papíry jsme opsali jako poslední, takže jsme museli vzít cestu která zbyla. Byla to cesta číslo 1. Místo, na které jsme měli dorazit, bylo asi čtyři kilometry vzdálené. A nikomu se nechtělo běžet, takže jsme nasadili volné tempo. Nejdříve ke křížku, potom přes velký kopec ke košaté bříze, lesem přes silnici na rozcestí ve tvaru V, doprava, projít mezi dvěma pahýly a po levé straně v půlkruhu vysokých stromu lemovaných nižšími hledat ruličku papíru v igelitovém sáčku.  
     Velice snadný úkol, ale po chvíli hledání přepadá družinu trudomyslnost a rozděluje se na dvě poloviny. Jedna se vrací na Ranč (Martin a Vojta), druhá zůstává a hledá dál. Neúspěšně. Vrací se také a čelí nadávkám Pizziho. Druhý den jsme se tam vydali znovu a pás jsme našli bez problémů. 

     Vyvrcholením celého tábora V Lese faunů byla ještě cesta za Alanovými pásy. Tato cesta nebyla jednoduchá, protože byla obsažena v pěti zprávách, které jsme dostávali v podobě obálek. Obálky, jsme mohli rozdělávat postupně podle toho, jak jsme na celém táboře uspěli  u jednotlivých bytostí. Naše družina si vybrala cestu č. 2.  
Vyrazili jsme po ní a docela dobře to klapalo. Ale potom se nám cesta ztratila a nemohli jsme nic dělat. Bloudili jsme po krajině a nemohli najít tu správnou cestu. Po dvouhodinovém chození po okolí jsme se vrátili zpět na Ranč. Celí skleslí jsme oznámili, že pás nemáme, a že cesta je špatně zaznačena. To se nelíbilo Pizzimu, který trasu připravoval a celou cestu nám lépe podrobně vysvětlil. 
     Plní naděje jsme vyrazili k novému cíli. Posed, na kterém byla zpráva kde pás je, jsme hned našli. Zprávu jsme rozluštili, ale zase nám neodpovídaly údaje o schovaném pásů. Hledali jsme hodně dlouho, ale brzy byla tma, a tak jsme se museli vrátit s prázdnýma rukama zpět. 
Po druhé jsme prodělávali veliké zklamání a tentokrát jednou tak větší. Na Ranči už byly všechny družiny, kromě Jelenů s úspěchem. V poslední chvíli se  na nás usmálo štěstí. Monti rozhodl, že cestu můžeme podstoupit potřetí a naposledy. 
     Druhý den ráno jsme měli dost času a pás lva Aslana jsme našli.