ČEKATELSKÝ KURZ
	PANDA

 

Nějak mě to začalo bavit, to přispívání do časopisů, proto taky píšu tenhle článek (nyní jen pro Okénko, abych neměla potom nějaké problémy s redakcí).       Tak jak to vlastně probíhalo?       Všechno to začalo už někdy v září, kdy se konal 1. čekatelský kurz, na kterém jsem samozřejmě nebyla (to ta nemoc). Potom následovaly ještě další tři. Na těchto kurzech jsme sbírali pomalu, ale jistě různé znalosti, které bylo potřeba mít k úspěšnému složení čekatelských zkoušek. Na těchto kurzech jsme se seznámili s, nám dosud neznámými, dalšími účastníky (já jsem např.moc ráda, že jsem poznala pár lidí z N.M.n.M).       Už v pátek před zkouškami jsme byli (já a Brepta) docela nervózní - Brepta z Montiho, já z toho, že jsem přesně nevěděla, jaké to tam bude. Proto jsme spolu večer procházeli ty věci, u kterých jsme si nebyli moc jistí (některé otázky ze zdravovědy, něco z hospodaření a hlavně právo, což pro nás byla španělská vesnice --- nebo spíš velkoměsto).       Ráno jsme měli být 8:30 v klubovně. Nevím jak ostatní, ale já se vzbudila už v 6:00. Naši rodiče nebyli doma a tak jsem se mohla rozvalovat na jejich posteli, to mi podstatně zlepšilo náladu, protože jsem jen tak ležela, myslela na krásný věci a bylo mi fajn. Z téhle pohody mě vyrušil můj úhlavní nepřítel - asi vás překvapí, že nemyslím svého ukecaného - ubreptaného bratra - BUDÍK !!!        Nezbývalo mi nic jiného, než vstát, upravit se, vzít si různé zbytečnosti, abych neměla pocit, že jdu s prázdnou a vyrazit směrem ke klubovně. Chvilku jsme počkali na autobus a už jsme jeli. Najednou jsem před sebou uviděla holky ze své posádky se šípy v batohu a napadlo mě, že jedou někam, kam jet nemají. Zeptala jsem se jich, kam to jedou, a ony mě v mém podezření utvrdily. Jely na Aljašskou poštu, která se měla konat příští týden. No ale to se netýká toho, o čem jsem chtěla psát.       Když jsme vešli do klubovny, vypadalo to, jako by se čekalo jen na zpozdilé "klášteráky". To znamená, že po našem příchodu se mohlo konečně začít.       Na začátku nás Marta vzájemně představila. Potom každý dostal novou přihlášku, protože ta předchozí byla zastaralá a s touto listinou jsme postupně obcházeli jednotlivé zkoušející. Většina z nás se nejdříve uchýlila do klubovny kde žádný zkoušející nebyl, ale potom přijel Jirka z Polné a dal nám test z práva. Nutno podotknouti, že Kajmanka ho měla bez chyby a to nejen díky své inteligenci, ale určitě i díky mému dárku pro štěstí (teda alespoň doufám).        Na chytrého Ježka jsme si ani jedna netroufla sama, a tak jsme využily možnosti být na této zkoušce společně. Chudinka Kajmanka dostala šok, protože musela hovořit o šoku, kterého se nejvíce obávala. Já zase mluvila o krvácení, což mi připomnělo jeden z důvodů, proč jsem nejela na poslední čekatelský kurz - asi 20 minut mi tekla krev z nosu a ne a ne přestat.       První byl hotový Piškot - Ivka říkala, že byl moc aktivní. Měl hotové všechno, zatímco na mě čekaly ještě čtyři zkoušky. Já jsem byla poslední,ale určitě bych neposlala uštknutého zmijí se dvěma zpátky z výpravy (vysvětlení dostanete u Piškota). Když skončil můj rozhovor s Marcelou (byl to dosti obtížný rozhovor,¨protože za ní stála Kajmanka a dávala najevo své sympatie k Marcele, u jejíž zkoušky měla zřejmě nějaké problémy) mohly být Čekatelské zkoušky slavnostně zakončeny.       Konec byl velice krásný: všichni nás pochválili za to, jak jsme šikovní, my jsme obdrželi pamětní list, Činovnický průkaz a potvrzení, že jsme schopni spolupůsobit při vedení oddílu. Všichni jsme si pogratulovali, rozloučili se a hupkali domů s pocitem blaženosti.       Musím říci, že jsem moc ráda, že to je za mnou, ale čekatelské kurzy bych si moc ráda zopakovala, protože tam byla bezvadná atmosféra.

 

zpět na titulní stranu

 

na index článků