 |
IVANČENA '99 |  |
| PUDIL |
|
|
IVANČENA '99 | |
| PUDIL |
cáfryš po kolikátý vlastně???Na Ivanu jednou za dva roky, no fuj. Monti se nad tím ovšem patrně zamyslel, jelikož letos mohli do Beskyd úplně všichni, což mi také nepřišlo nejlepší neboť jak jsme se s Pájisem shodli na kolejích, tak Ivana není žádný buhehe, ale oddíl nakonec zamachřil, a tak jsme byli my málem jediní kdo nezvládal. V pátek ráno jsem tedy na nádraží propadl čiré beznaději když jsem viděl jaká marškumpačka se to hrne do vlaku a zavzpomínal na doby kdy nás jezdilo tak patnáct. Když jsem k tomu připočetl ještě 20 brňáků, kteří se k nám měli přidat, jímala mě vážně hrůza. Cesta do Brna byla jen takovým zahřívacím kolem, na cestu příští a jediné o čem se snad stojí zmínit, je Lénin zpomalený pád nazad, který všechny přihlížející pobavil. Brrr ještě že nemám klaustrofóbii, ale cesta na Ivančenu bez jízdy v přecpaném vlaku, to by bylo přinejmenším jako ryba bez kola. Pravý buhehe začalo až z Brna, kde se každý uvelebil v očekávání dlouhé cesty, a děly se roztodivné věci. Piškot se svým babincem hrál všelijaký hry jako pexeso a stupido a dělali při tom brajgl jak blázen. Sem jsem se připojit nemohl, jelikož přiznejme si že otázky, typu pravděpodobný výskyt jednoho znaku ve dvojkové soustavě dle Shanonova vzorce, by přece jenom vůči našim skautíkům byly poněkud nefér. (Pro zájemce je to 1/256). Další skupina mazala karty, za tiché podpory Mláděte, což se ukázalo jako strategický tah, jelikož Monti, vida Mláděte pravděpodobně předpokládal, že se tam nebudou dít žádné nepravosti. (ach ta naivita, ale co, už stárne..). S Mejšou jsme se tedy věnovali hrám jako, kdo se pobryndá při pití z láhve, mučení Léni, a dalším kratochvílím, které nakonec skončily tak, že Léňa seděla bez tkaniček do bot a měla slíbeno, že je dostane až na Lysé Hoře, což jí očividně potěšilo. Za podobných blbin, probíhala cesta až do Frýdlantu, kde na nás vykouklo ošklivý zamračený nebe a mlha. Musím ještě podotknout, že jsem cestou postrádal Pájise, který rozhodnuvše se jet stopem z Prahy přibral sebou neprozřetelně místo krásné slečny Mikyho. (více podrobností v knize Pavla Mlynáře Hitchhiking with homeless (Stopoval jsem s bezdomovcem) nakladatelství Nuppish and Publish, Londýn, 1999) Za podezřelého poprchání jsme se tedy vydali směrem vzhůru, já poněkud zkrušen tím, co nás čeká, omladina ovšem plna optimismu. Nemajíce pláštěnku, spoléhal jsem na starou osvědčenou pravdu, že čím více lidí pláštěnku má, tím dříve přestane pršet, a skutečně, jen co se celý oddíl oblékl do pláštěnek, vyjasnilo se. (Tak mě napadá, loni jsem si vzal optimisticky s sebou opalovací krém, a celou dobu pršelo). Na samotnou mohylu jsme se vyplazili přesně tou samou cestou, kterou pokud si pamatuji jsem šel úplně poprvé ale tenkrát jsem tam málem chcípl což se letos nestalo. K mému překvapení Monti k pomníku nezamířil a vyrazil do blízkého lesa s takovou rozhodností, jako by chtěl dojít do Polska. Zhruba po kilometru, kdy jsem už vážně každou chvíli očekával polskou celnici a "Dzien dobry, Proše pana passport" slezl na plošinku, která byla, přiznejme si to, pro náš oddíl naprosto ideální. Hned poté, co jsme postavili stany (a my roveři velkokapacitní přístřešek) začalo pršet, ale to nám vlastně bylo jedno a jen jsme se dešti smáli, tedy až do té doby, než takovejch 200 metrů od nás práskl blesk, a my si uvědomili, že příroda ještě asi neřekla svoje poslední slovo. Bouřka se kolem nás ještě chvíli motala, ale pak ji to přestalo bavit a odšupajdila někam k našim bratrům na Slovensko, takže už jen pršelo. Piškot se přesunul spolu s dalšími asi osmi skauty do jednoho stanu, kde se dělo kdo ví co, Monti vytuhnul ve svým stanu a my řešili problém, jak se nás vejde do přístřešku 11. Problém byl záhy vyřešen, přišli jsme na to, že nijak. Nechci aby to vypadalo, že nějak reju do Léňi, ale přiznejme si, po chvíli se ukázalo, že Léňa má v baťůžku gemmu (teda jako stan) a myslím, že dodneška nikdo nechápe, proč ho zatajovala. No nic, zdržím se komentáře. Po té, co se do stanu přestěhovali batohy, se jakž takž uvolnilo místo. Do stanu se nakonec ještě nacpali ještě Pájis s Mikym (což sice nejsou báglové, ale bagouni), kteří nás navzdory všem předpokladům našli. Spolu s Pizzim jsme vyrazili k mohyle, kde jak jsem doufal, narazíme na někoho z Nosotrosu. Moje časové výpočty se ukázaly jako správné, jelikož asi po deseti minutách dorazili Ježek, Čokl, Číča a pokud se nepletu ještě Kecka. Zbytek brňáků to vzdal, a zamířili k našemu loňskému tábořišti. Protože hnusně pršelo, a nebylo co dělat rozhodli jsme se, že se za nima podíváme. Pozdravil jsem se tedy s tou sebrankou, po které se mi tolik stýskalo, ale jelikož pršelo čím dál tím hloubějc (to jako do slip a ponožek), otočili jsme to zase zpátky nahoru. Potkali jsme ještě tajnou výpravu, jenže vzhledem k tomu, že na dalších dvacet let jsou všichni roveři vázáni mlčením o tom co se oné temné deštivé noci, kdy po svazích Beskyd pobíhali pouze vlci, roveři a stvoření temnější než noc a starší než hory, kdy vítr skučel svůj nápěv smrti a déšť bičoval znavená těla poutníků a stromy sténaly v agónii....no však to znáte...stalo (to je dokončení věty), tak snad někdy jindy. Následoval tedy druhý výstup na Ivančenu - o poznání namáhavější než ten první, kdy děs a skřeky noci byly všude kolem nás a jen víra v našich srdcích hnala nás dál (asi bych měl přestat číst to fantasy nemyslíte??) Na našem nocležišti nás našla ještě Dajda, která mě okamžitě zahrnula smrští roztomilých urážek, které jsem zdatně opětoval. Probudil se také Monti, který poněkud vynervil a to jako dost. Nebylo to nic neobvyklýho, trošku nám vynadal, Piškot dostal kérku, ale přece jenom mi přišlo, že to bylo spíš Montiho špatnou náladou než námi. No nevím. Ráno bylo stejný, nesváteční, na tvářích počasí....eeee to už taky někdo napsal, no z originality nic nebude. Ráno jsme si sbalili svejch 5 švestek, roveři dokončili tajnou misi a vyrazili směr mohyla. S potěšením musím konstatovat, že Monti konečně uznal, že brát sebou skautské kroje je hloupost, protože po noci strávené venku vypadaly jak vytažený krávě z ... tlamy a tak se šlo v krojích oddílových. Na Ivaně jsme se zdrželi jen krátce a naštěstí jsme nečekali na slavnostní projev, což mě jen potěšilo, jelikož moje alergie na "papaláše" na žvásty o sebeobětování by mi asi způsobila mírnou nevolnost. Nepochopte mě špatně, jistě že oběť oněch skautů nesmí být nikdy zapomenutá, ale osobně mi přijde vhodnější, pokud si to člověk přebere sám v sobě, než když to huláká na skauty megafonem. Úcta se totiž nedá nikomu vnutit. Následoval tedy můj oblíbený "run na Lysou" kdy Monti vydal námi očekávaný povel: "a teď každý vlastním tempem" a skauti se roztáhli jako dlouhý had po hřebeni, každý pomalu nebo rychle mířící k oné věži na obzoru. Provedl jsem tedy svoji oblíbenou úpravu (omotal si čelo skautským šátkem proti potu - no aspoň k něčemu je..) a vyrazil. Nebylo to až tak nejhorší, ale když jsem viděl jak si se sjezdovkou poradil třeba Kuty, který vypadal jak zajíček od Duracelu, zůstával mi rozum stát. Tedy komu čest tomu čest. Na Lysé jsme zamířili do chaty Klubu českých turistů, kde jsem konsternoval veškeré návštěvníky slovy: "Teda to bylo buhehe, jako jo" a kde servírovali za mírný poplatek vynikající čajíček a neméně výbornou česnekačku. Spolu s Pájisem jsme ještě vytáhli zlatý hřeb - z oslavy narozenin na kolejích nám zbyla šlehačka ve spreji, přibrali jsme k tomu borůvkový kompot - no řekněte, jedli jste někdy v Beskydech na vrcholu Lysé Hory, borůvky se šlehačkou?? No vidíte, my jo. Cesta k Šancím byla letos poprvé jiná, a to notně delší, ale nejsem si jist jestli to bylo dobře - přišlo mi to spíše únavné než zajímavý a někteří skauti a skautky posledních pět kilometrů sotva pletli nohama. Spolu s Pájisem a Mejšou jsme celý průvod uzavírali a diskutovali o tom jak jede felicie, jak jede suzuki swift, o hrách, a částečně i o škole. [Tak mě napadá, mám tu jeden apel na Lenku Kutalovou. Lenko, jestli tohle čteš - Kutyho křížaly byly naprosto bez chyby, příště mu jich přibal víc, nejmíň tak 2 - 3 kila a nic nedej na to, že se tomu bude bránit, neboj u nás se neztratí (teda ty křížaly, Kuty možná jo), Díky, Pudil, Pájis, Mejša, Dutch] No to byla kulturní vložka, vraťme se k Ivančeně. Šance jsme uviděli již poměrně brzo, nicméně nikdo netušil, že k hrázi je to ještě takovejch 7 kilometrů, ale i ty jsme nakonec zvládli. Jelikož Brňáci šli cestou kratší, došli chvíli po nás, a všichni se jali stavět stany, pouze my jsme se furiantsky rozhodli, že přístřešek není potřeba a pršet prostě nebude. Část skautstva se odebrala k Ostravici kde se věnovala nějaké hře kterou jsem nepochopil ale vzhledem k tomu jak se vraceli mokří si troufnu odhadovat, že hlavní roli tak hrály kameny a voda. Potom následoval teláč, který se ovšem nedohrál, jelikož se objevil "pan Potuta", což je postavička která patrně vstoupí do oddílové historie, Piškota poslal šmahem na 3 roky do vězení, což ovšem nikoho z nás příliš nepřekvapilo. Jinak je to ovšem pán milý a uznalý a nakonec nám dal pokoj, což jsme kvitovali s radostí. Málem bych zapomněl, zjevila se také expedice Boudy, Komise, Beďy a sourozenců Potockých, která se uvelebila asi 100 metrů od nás. Neodpustím si rejpnutí - Potyho hláška o tom že .....oni jsou tam ty nechtění... mě celkem překvapila - no hoši vy mi eště někdy říkejte že já podporuju separační tendence v kmeni. No nic, nebudu se rozčilovat, s Komisem jsme si to vyříkali, tak co. Následoval pokus dohrát partii hututu, rozehranou loni, ale i letos skončila nerozhodně, je to tedy 2:2 a na rozhodující partii se stále čeká, jen počkejte Brňáci, za rok vás rozmeteme na kopytech. Večer se šlo jako obvykle na hráz, sice bez Montiho svolení, ale vzhledem k tomu, že jsme se ho nezeptali proto, protože jsme ho nechtěli vzbudit, tak nesoptil a vzal to v pohodě. Snaha byla. Večer se ještě chvíli zpívalo, ale jelikož jsem byl ztahanej jak pes, zlikvidovali jsme s Mejšou a Pizzim něco oplatek a šli spát. V noci samozřejmě začalo pršet ale vzhledem k tomu, že druhý den jsme jeli domů, jen jsme přes sebe přetáhli plachtu a spali dál, čekavše co se stane, a jak moc zmokneme. Překvapivě jsme se ráno probudili všichni relativně suší a počasí se umoudřilo, takže to byla taková příjemná tečka za výpravou. Při přesunu do Ostravice proběhla mezi roverstvem malá totální válka za pomocí plastikových láhví a občas tam bylo opravdu nebezpečno a to i pro nás otrlé, ale nakonec, byť značně otlučeni došli k vlaku, i když před tím následoval ještě nájezd na místní obchůdek, poté v přecpaném vláčku motoráčku do Frýdlantu. Cesta z Frýdlantu do Brna stála za prd, jelikož vlak byl přecpanej jak blázen a my byli roztahaní snad všude takže se kromě mučení ...eh co to plácám, výchovy Kecky, zas až tak nic nedělo. V poslední etapě cesty, tedy z Brna do našeho krásného městečka rozmohla se jakási divná hra, jěž jsem opět nepochopil, a jejímž jediným viditelným důsledkem byly otlučený kolena, ale já už jsem asi starej, brzo umřu a nerozumím legraci, takže se mějte jak chcete. |
 |
| zpět na titulní stranu |
| na index článků |