Když
jsme se dozvěděli, že letos budeme pomáhat při Květinovém dnu, začala se
většina z nás ohromně těšit. Představa lítání po městě a přemlouvání lidí,
aby si koupili kytičku, byla lákavá. Už na 96. oddílovce jsme se rozdělili
do skupinek, a když jsem navíc vytvořila tým s Tomíkem, věděla jsem, že
se ve středu odpoledne určitě nudit nebudu. Ještě jsme si v úterý večer
došli k Montimu pro pokladničku, průkazku, letáčky a 60 kytiček a Květinový
den mohl začít.
Domluvili
jsme se s Tomem na 13:45, a tak mi už je zbývalo úspěšně dokončit pětiminutový
dialog s naší paní profesorkou na jazyk anglický o tom, že na odpolední
hodiny konverzace opravdu nebudu moci přijít.
Už
v kroji a s kytičkou místo slibáku jsem dorazila na Křenkovu, přesvědčila
Toma, aby si sundal bundu a byl slušný, a mohli jsme vyrazit do akce. Hned
první pokus nás mohl odradit, jelikož jsme narazili na poněkud nerudnou
paní, ale pokračovali jsme dál na náměstí.
Tam
se k nám připojil Atrei, který si vzal na starosti rozdávání letáků, skásli
jsme několik spolužáků a obešli většinu obchodů na náměstí. Naše chuť do
prodávání kytiček roste s každým příspěvkem do pokladničky, a když nám
navíc jeden pán v modrém tričku dal 50,- Kč bez toho, aby si vzal kytičku,
naše radost nebrala konce.
Opustili
jsme náměstí a vydali se k vlakovému nádraží. Po cestě jsme navštívili
ještě Neumana, Droxi, Kino, Slonka a Fišara a zjistili jsme, že nám zbývá
již jen 6 až 7 kytiček. Jednu z nich jsme právě prodávali nejmenované paní,
když se objevil Zdeny s kamerou. Zděšená paní se koukla do kamery, ale
Tomík ji uklidnil slovy: "Z toho si nic nedělejte, to je normální novoměstský
reportér," a ona dáma nestačila prchat. Než jsme došli na náměstí, byly
i poslední kytky pryč a my už neměli (po 2 hodinách) co prodávat. Popřáli
jsme ještě mnoho štěstí těm, co ještě prodávali, odevzdali jsme pokladničku,
a s nádherným pocitem dobře vykonané práce se rozešli domů. |
