NEJLEPŠÍ ODDÍLOVÁ RADA
	ZDENY

 

Oddílové rady se většinou konají vždy v pátek před oddílovkou. Když má však Monti něco naléhavého a oddílovka není právě na dosah, tak se musí udělat mimořádná schůzka. No a ta se většinou koná u mně v pokoji nebo občas u Montiho v bytě. Řeší se zde mimořádné problémy, které vzniknou v oddíle nebo když je potřeba si říci něco víc o blížící se výpravě.       Prostě žádná větší zábava, když zrovna skřítek Jíťa nebo Teo neperlí. Oddílová rada o které bych chtěl napsat byla však úplně jiná. Sraz byl u mně v 16:00 což mi docela vyhovovalo, protože v 15:50 začínal další zápas mistrovství světa v hokeji. Neměl jsem iluze, že by nás Monti nechal dívat celou dobu, ale alespoň kousek se hodí. Nemusím zdůrazňovat, že většina OR měla stejný názor a tak jsme se sešli o dost dříve než jindy (nesmím zapomenout napsat, že místo Jíťi byla Čiky).       A už je to tady, čeští hokejisté vyjíždějí ze svých šaten stejně tak jako jejich dnešní protivníci - mužstvo Kanady. Už začátky nasvědčují, že půjde o velice napínavé utkání, protože Kanada nás už v jednom zápase porazila a dnes se má tedy definitivně rozhodnout. No, a my musíme mít zrovna oddílovou radu, do háje.       Monti zde sice už je, ale ještě čekáme na Kutyho a tak nám dovoluje ještě se dívat. Moc a moc si všichni přejeme, aby Kuty přišel nejdříve tak za dvě hodiny (neber si to osobně Kuty), ale po chvilce se ozve zvonek a Kuty vletí do dveří. Už při příchodu nalepí oči na obrazovku a nehne s nimi i když si hledá místo k usednutí. Ještě tedy rychle vybaluji fotky z posledních dvou akcí a ukazuju je Montimu, aby se chvíli zabavil. Ten si je doprohlídne a pošle je dále. Prý začneme, až si je všichni prohlédnou. Samozřejmě, že každý prohlíží fotky po centimetrech čtverečních a ..... "gól ...........". Opravdu, první gól se nám podařilo vstřelit do branky soupeře. Teo vzápětí vymýšlí teorii, že góly padají vždy, když se koukáme na fotky. Od této chvíle se tedy nikdo nekouká na obrazovku, ale každý usilovně zírá do fotek. Samozřejmě že to všechny přestalo po chvilce bavit, až na Tea, ten klidně kouká do fotek a v jejich lesku nás informuje, co se děje na obrazovce (i když by to mělo být spíše naopak, protože my přece jen vidíme na televizi lépe). A tak to vypadá asi takhle: "v tom to jde ale fakt krásně vidět, teď tam je nějaká fanynka, asi kanadská (ve skutečnosti manželka Hnildy), teď je tam zase nějaká vlajka, jo Kanadská (opět někdo z našich fanoušků mává českou vlajkou)." No, už jsme přetáhli asi o dvacet minut, fotky nám už i přes naši snahu dokolovaly a tak se jen tak občas po očku koukneme po Montim, co on jako na to. Ale ten se zdá v pohodě, nic neříká a soustředěně sleduje televizi. "Gól ..........", fakt je tam super (nemusím vysvětlovat, že padl do Kanadské branky). Teo si připisuje úspěchy za tento gól, prý je to tím, že celou dobu vykoukává fotky. Proto jsem byl donucen vytáhnout několik alb z archivu a už to jede.  Po dlouhých a tvrdých bojích vyhrává náš tým toto utkání. Ale abychom postoupili, musí rozhodnout samostatné nájezdy.       Nejdříve vyjíždí náš hráč, který svůj nájezd proměňuje (řev v pokoji se stupňuje, a Monti nás upozorňuje na mírně se chvějící lustr). Bohužel i kanadský hokejista proměňuje svůj nájezd a za zády Milana Hniličky se ocitá puk. A teď dochází ke zvratu - Hnilátor (jak ho nazval Teo) je odvolán a trenér Hlinka posílá na led Čechmánka. Nejdříve mu všichni nadáváme, ale po chvilce nadšeně jásáme, když vychytává střelu Kanaďana. Bohužel i kanadský gólman si vede stejně. Až náš hráč Špaček vyjíždí do akce a konečně se mu daří propašovat puk za záda Rhona Tagnuta. Je to doma, řev nebere konce, lustr se kymácí ze strany na stranu zmítaný naším řevem, ve kterém nezůstávají pozadu ani naše křehké dívenky. Jenom Monti na nás kouká převelice klidně, stejně jako v průběhu celého zápasu (což nás může dohnat k šílenství) a klidným hlasem říká: "No, tak jsme vyhráli, no!" Nakonec jsme ho donutili říct alespoň hurá. Společně jsme se shodli, že Monti nemusí jásat, hlavně když nás nechal koukat.  Když jsem se pak rodičů ptal, jestli se koukali, jen dodali, že jim stačilo zpravodajství, které slyšeli z mého pokoje.       Po tomto zážitku jsme si řekli, že je opravdu zábavnější sledovat utkání v kruhu dobrých kamarádů než se sami nervovat doma. Proto jsme každé další utkání sledovali v hojném počtu v mém pokoji, kam jsme se už stěží vešli.       No ale co, hlavně že jsme vyhráli ne?

   

zpět na titulní stranu

 

na index článků