16. dubna - pátek
     Za šest hodin jízdy se dá ledacos zažít. Poznaly jsme spoustu lidí a zažily spoustu legrace. Takhle jedem vlakem a ozve se: "Ono mě to zavřelo!" asi to nějaký dobráky zavřelo dveře. A my jsme se smály na celé kolo. Za chvíli se na nás dívalo deset párů očí. "Tý brďo, vidělas to, skautky?!"
     My jsme pukaly smíchy. Až nás přestaly bavit karty, které jsme hrály už od Žďáru, začaly jsme si zpívat. Přisedla si k nám paní, ale jak nás uslyšela zpívat (spíš mě), odešla.
     Bylo půl deváté, když jsme dorazily do cíle. Byla tma jako v pytli, jen městská světla temnotou pronikala. Víte, ty telefony jsou nespolehlivé. Voláte a ono se vám ozve jen pipíp, pipíp, nic jiného. Telefon nám tak nevadil, ale musely jsme silou zaútočit, aby si to uvědomilo, že nám to nevrátilo peníze. Marná snaha, tyto přístroje jsou nevyzpytatelné. Ale pomocí něj jsme poznaly Martinu. Je to skvělá trampka z Orlických hor. V dešti nás dovedla až ke klubovně a přitom si s námi povídala. Dozvěděly jsme se toho o ní spoustu a o jejím názoru na skauting. Nabízeli jí, aby  vedla skauty, ale ona je radši svobodná (a jak jsem později zjistila, nebyla jediná, kdo měl takový názor).
Tak jsme dorazily ke klubovně, kde jsme se musely rozloučit. Páni, kdybyste viděli tu klubovnu, to není jak ta naše, ale úplně okouzlující. Stála ve své starobylé kráse vedle pionýrské klubovny.
     Konečně jsme vešly dovnitř. Klepala jsem se strachy, co nás bude čekat. Vyšly jsme po dřevěných schodech do druhého patra. Tam nás uvítali s otevřenou náručí. Mám nebo nemám vám prozradit, co se tam dělo. Ne, moc ne. Seznámili jsme se (stejně ještě nevím, kdo a jak se jmenuje). Zahráli si pár her, naučili se, jak se vypráví pohádky. Nebojte se, ještě nekončím. Rozloučili jsme se a měli jít spát. Kiš, kiš, většina z nich se tlačila ve dvou místnostech, zatímco nás pět mělo celou místnost jen a jen pro sebe. Byly tam Šťovík, Ivana z Ivančic, Lenka, Alka a já (Křeček). Jen do půlnoci jsme povídaly a pak jsme únavou usnuly.

17. dubna ­ sobota 
     Ráno se všichni z našeho pokoje probudily už před budíčkem, takže to nebylo nic drastického (mimochodem drastické to nebylo stejně, protože Sojka zpívala v prvním patře a do druhého patra, kde jsme spaly my, doléhaly jen slabé dozvuky). Náš tolik vychvalovaný pokoj v druhém patře měl jen jednu nevýhodu (a nebo spíš výhodu?) - nebylo zde slyšet volání  na rozcvičku, kterou jsme společně s Křečkem nestihly (bohužel né celou). Po rozcvičce fyzické následovala rozcvička duševní - měly jsme k autorům dětských knížek přiřadit jejich díla. 
Po vydatné snídani se rozeběhl kolotoč přednášek, na kterém se vezlo Srdce na dlani, Dramatická výchova a Linka bezpečí. Srdce na dlani (přednášky od Líby a Bruma) nás  blíže seznámila s velkou akcí  pro světlušky a vlčata, která si dala za cíl motivaci nejmenších k plnění dobrých skutků. 
     Dramatickou výchovu, kterou přednášela Sojka (s častými zásahy Bruma) si asi  každý představit dovede, a tak jsme od této přednášky přešly plynule k praxi - nacvičit krátký výstup s veršovaným textem a pak sehrát scénku na vybranou ukázku z Karafiátových Broučků (mimochodem Káča jako Brouček byla absolutně nepřekonatelná). Linka důvěry, o které nám přišla povědět Ála, byla asi nejzajímavější.
     Dozvěděly jsme se něco o tom, jak asi vypadá takový rozhovor s volajícím v praxi a dokonce si některé z nás tento rozhovor vyzkoušely. 
Po obědě jsme se pustily pod vedením Sojky do rukodělných prací a těm jsme se věnovaly až do pozdních odpoledních  hodin, kdy se už na stole objevovaly první dotvořené výrobky. 
     Pak jsme se šly konečně protáhnout ven a to hrou (vysvětlovat ji nebudu, protože byste ji stejně nepochopili, ale hlavní je, že byla super). Poté následovala večeře, po které jsme se vydali na prohlídku Litoměřic spojenou s noční hrou. Po této hře se všichni uložili ke spánku, jen náš pokoj ne a ne se utišit (nevíš o tom něco,  Pepo). U nás v pokoji se kecalo asi do jedné hodiny, kdy se většina přesunula do kuchyně, kde se rozvinula zábava v plném proudu. Zpěv, doprovázený Punťovou hrou na kytaru, nejdéle  vydržel mně a Ivance (ostatní odpadli něco po půl páté, my jsme zalehly až ve čtvrt na šest (a to jen proto, že jsme vzbudily Pepka)).

18. dubna - neděle
     Spaly jsme sice jen dvě a půl hodiny, ale aspoň jsme se trochu vyspaly. Sice je pravda, že jsme chtěly být vzhůru až do rána. Byly jsme sice ještě v polospánku a tak nám to uběhlo rychle a my jsme musely jet domů. Díky, Brume. Pomoci něj jsme mohly slyšet zajímavé povídaní o rasismu a rychle na vlak. V 9.26 se loučíme s Litoměřicemi a vzpomínáme na prožité zážitky.
     Přisedly jsme si ke dvěma slečnám, až teprve v půli cesty jsme se zeptaly, jestli si s námi nechtějí zahrát karty. Souhlasily, a tak se z učitelů stali rádci.
     Smůla, už jsme doma, ale zase je tam měkká postel.