Běh života lidského s sebou přináší mimo jiné i události a zážitky, které se v něm několikráte opakují a i když se zdají být na první pohled stejné, udělujeme jim významnost podle toho, kolikrát se již udály. Moc vyjímečnosti a nádech slavnosti tak získávají ty, které prožíváme poprvé, či naopak potolikáté, že počet opakování zdá se nám kulatý popřípadě nejkulantinkatější a bývá většinou zakončen nulou, či ještě lépe několika nulami. A tak první nejistý krok synátorův či ne zcela srozumitelné první slovo dcerečky je pro rodičovstvo a široké příbuzenstvo svátkem. Kdežto po kroku či slově milióntémsedmsetosmdesátišestitisícémtřistadvacátémpátém nevzdychne ani rodinný pes. 
     Typickým příkladem případu druhého jsou narozeniny - třeba padesáté třetí. Jsou ještě pěkné, ale co si budem povídat, padesátka je padesátka. Rok 2000 bude zrovna tak stejně dlouhý jako ty předešlé a nadcházející, ale zkrátka má tři nuly na konci. 
     Běh života skautského, řekl bych, se v tomto o mnoho neliší. První setkání, první výprava přes noc, první tábor, první slib, první zimní táboření, první VOR, vše se to již několikrát opakovalo a pevně doufám že v opakování nepřestane. Ale tenkrát to bylo zkrátka poprvé. 
     Oproti tomu kupříkladu již zmíněná oddílovka stá, oddílovka jako každá jiná, jenže stá. Takže trochu vyjímečná, slavnostní a proto ty dorty a proto ty svíčky sfouknuté společným svěžím dechem rádců. Tak náš oddíl má za sebou sto oddílovek. Panečku, to už se na nich pospolu strávila nějaká chvilka. Dejme tomu, že jedna trvá dvě hodinky (nepočítaje rokování oddílové rady před ní a klábosení na cestách domů po ní) násobeno stem - dvěstě hodin. Děleno dvaceti čtyřmi a vyjde nám, že ODDÍLOVKA NADĚJE zatím trvala osm dní a pár hodin navrch - něco přes týden. První okamžiky tohoto "týdne" jsme strávili na katolické faře a povětšinou hráli šipkovanou. Pak jsme se scházeli již ve vlastní klubovně a ke konci dokonce v kulturním domě pohledeckém. 
     Několikrát se již změnila postava, která stojí v čele oddílu, postava vůdce. Mnohokrát se již někdo z nás přeptal na počasí (v tom je specialistou Kajman) a stejně mnohokrát mu bylo odpovězeno řevem oddílu, že může být jak chce, že nám je stejně hej. Naše "skvadra" se během toho týdne změnila k nepoznání, ale přesto se mi zdá pořád stejná. Ti co byli malí jsou už teďka velcí a vystřídali je jiní malí. Zas a znova řešíme na oddílovce věci vážné i nevážné, hrajeme si, smějeme se a neustále rušíme toho co nám zrovna něco povídá. Mockrát jsme si zkřížili pravou ruku přes levou a podali je vedle stojícímu skautovi či skautce, abychom se spojili v jeden velký kruh NADĚJE a vyslechli přání či požehnání do dalších dnů. Vemte si, kdyby v kruhu stáli všichni, kterým se kdy  NADĚJE připletla pod nohy. Ten by byl velkej jak kráva. Kdybych v něm dostal slovo, co bych asi pronesl; a co vy? No určitě nějakou slavnou řeč v tom smyslu, že Naději přeji, aby se jejich ODDÍLOVKA protáhla o spoustu dalších tejdnů v kterejch ti, kteří udrží tep života oddílu, byli jeho krví veselou, která se jen tak nedá a jedna krvinka mohla se spolehnout na tu druhou. Ať už bílou či červenou. Vždyť víte, ať je bláto, ať jsou blesky… 
  
     P.S. Běh života skautského je po všech těch sto oddílovkách velkou a krásnou částí mého života lidského. Díky vám za to vůdcové moji.