Útěk

Tak tímto úryvkem nás Pudil navnadil na roverskou akci určenou pro všechny kouty střediska. Docela se mu to povedlo, protože se v pátek zaplnila klubovna asi dvaceti osobami. Nejdříve nás čekal motivační filmeček – on byl vlastně částečně motivační a částečně se snažící o zviklání rozhodnutí se noční hry zúčastnit. Nikdo však nebyl odrazen a nevyužil poslední šanci vzít nohy na ramena. Možná toho někteří za pár hodin litovali, ale to už se nedalo nic dělat :-)

Celý večer byl tedy o tom zkusit si útěk z oblasti ohrožení života. Ve skutečnosti to dopadlo trošku jinak, avšak některé věci to ovlivnilo. Když utíkáte, těžko poberete vše, co by jste rádi. Tak i my jsme měli možnost pobrat na hlavu pouze 12 věcí. Když chcete mít obě boty a ponožky, tak to už jsou věci čtyři. Protože byly vytvořeny čtyři skupinky po čtyřech lidech, probíhal politický boj o jednotlivé důležité věci už v rámci skupinek. Teplé oblečení bylo doporučeno vzít s sebou, tak ho snad všichni vyslyšeli. Také čelovky a telefon si vzaly všechny skupinky. Zbytek drobností byl různorodý. Některé skupiny daly přednost nožům, některé potravinám a jiná třeba fotodokumentaci.

Byly zopakovány pravidla – držet se stále spolu, dodržovat zásady bezpečnosti, zákaz pomoci od příbuzných a pro případ nutnosti obdržely stařešiny ve skupinkách obálku záchrany. Ještě se zkontrolovalo, zda jsou všichni důkladně polepení reflexními páskami, udělat poslední vzpomínkové fotky a mohlo to začít. Vzhledem k rozsáhlému vozovému parku před klubovnou, početnému řidičstvu a povinným šátkům, nikoho moc nepřekvapil nástup do jednotlivých aut a zavázání očí.

Naše společenství ve složení Ufon, Eliška, Zuzka a Kajman jsme měli řidiče Pudila. Ten neměl naštěstí tolik zajímavé nápady jako Mládě, který se na první křižovatce otočil třikrát dokola. Přibližně jsme tedy tušili až někam ke Škrdlovicím, kudy nás veze (asi proto, že jsme to moc nerozebírali před ním). Za nimi už to stejně nikdo nevnímal a neznal, tak po zastavení jsme tipovali spíš oblast kolem Havlíčkova Brodu. První, co nás přivítalo venku z auta, byl pořádný fučák. Naštěstí jsme měli šátky v rámci počítaných věcí a tak hned putovaly na hlavu. Pudil nasedl do auta, zablikal výstražnými světly a zmizel.

Vzhledem k tomu, že byly vidět hvězdičky a že jsme věděli přibližnou světovou stranu, kde by měl být náš domov a tedy cíl naší cesty, vyrazili jsme stejnou cestou, jako zmizelo autíčko a v nevelké dálce tam blikaly světélka dědiny. V ní jsme zjistili, že jsme kus za Chrudimí. Toto překvapení bylo přeci jen zpříjemněno faktem, že jsme stále na mapě Žďárských vrchů – sice ne v té podrobné, ale alespoň na té přehledové na první stránce :-) Rozhodli jsme se tedy dojít do Chrudimi a zkouknout, zda by tam nebyly nějaké spoje. Naše skupinka si totiž asi jako jediná obětovala nože a podobné zálesácké věci a jako jednu věc si vzala pětikilo. Jenže první autobus jel až někdy v sedm a mrznout s ostatními bezdomovci na chrudimském nádraží se nám chtělo ještě méně než se vrhnout od pochodu. Zuzka tedy opsala na reflexní pásku jednotlivé zastávky a časy a vyrazili jsme po té trase směr Žďár.

Prokličkovali jsme se opilci v Chrudimi a šli do Slatiňan. Silnice měla dostatečně širokou krajnici a ve spojení s reflexními pásky a čelovkami se putovalo celkem v rozumném bezpečí. Zkoušeli jsme samozřejmě i chytit nějakého stopa, ale v noci málokdo zastaví čtyřem delikventům. Když zkusila stopovat Eliška, alespoň na ní řidič tiráku mile zatroubil. Ve Slatinách jsme si pročetli skautskou vývěsku a vydali se dále do Nasavrk. Cestou jsme se zkontaktovali s některými dalšími skupinkami – když jsme zjistili, že Georgova skupinka je až v Lanškrouně, zvedlo nám to (trošku škodolibě) náladu a hned se putovalo radostněji.

V Nasavrkách už se všem zdálo, že 20 kiláků stačí a pro výcvik nožiček to je akorát. Čekat na onen autobus jsme tedy začali už zde. Při dvouhodinové čekací pauze, jsme opět důkladně prozkoumali místní junáckou vývěsku, pojedli pár hrušek sfouknutých cestou, rozdělali bonusovou čokoládu a šli si odpočinout o místní čekárny. I když jsme měli s sebou jen 1,5 litrovou pet flašku, měli jsme pití stále dost. V klubovně jsme totiž do ní nacpali Ufonův ledový čaj a další tři různé šťávy, čímž vnikla spousta tekutin, ale chuť nebyla přímo lahodná. Pít se to sice dalo, ale vydrželo nám to až do klubovny. Při svítání přišla na řadu poskakovací rozcvička a k potěše mysli přispěl i otevřený obchod s čerstvým pečivem. Po dokončení snídaně se ze zatáčky vyřítil tolik očekávaný autobus a my chrupkali těch 50 minut pěkně v měku a teploučku.

Ve Žďáře jsme jsem zjistili, že tím busem jel i bratr Brepta, který se ani ničemu moc nedivil a jen konstatoval: „No jo, novoměšťáci“. Výhodou bylo, že měl přehled o nejbližším navazujícím spoji směr Město. Koupili jsme si tedy jízdenky a šli si ustlat do připraveného vlaku. Ve Městě už nám jen Pudil s Tesákem otevřeli klubovnu a mohli jsme jít konečně domů a navštívit oblíbené postýlky.

Naše skupina byla ve Městě kupodivu nejdřív, chvíli po nás dorazila skupinka od Lanškrouna a časem i ty ostatní, ale to je jejich příběh a o tom vám musí napsat někdo z nich.