Městská hra očima lišek

No, a jak už to bývá, za tímto učelem jsme se sešli v klubovně. No, na první pohled to bylo velice jednoduché - prostě nakupovat. Ale my jsme neměli samozřejmě dost peněž, tak nás musel sponzorovat Wolf. Jenže on (nevím, jestli peníze neměl, nebo nám to jen chtěl znesnadnit :-)) nám nedal peníze, ale zlaté cihličky. Ty jsme museli v bankách vyměňovat za peníze a dávat pozor, aby nás náhodou nespatřila a neoškubala ňáká jiná družina. No, a již za peníze jsme mohli nakupovat výbavičku. Jak si vedly jiné družiny nevíme, popíšeme teda jen naše zážitky - myslím, že si vytvoříte dostatečný obrázek o téhle hře.

Když jsme si uložily svoje zlaté cihličky do úkrytu, jednu jsme popadly a makaly do banky. Tam jsme si za ni vzaly 1020 dolarů a vydaly se k železářství koupit lopatu a krumpáč se sekerou. V půlce náměstí jsme narazily na rysy. Okrást jsme je mohly jenom tak, že bysme na vzdálenost kratší padesát metrů řekly jejich jméno dřív než oni naše.

Jenomže oni si nás všimli asi ve stejnou chvíli, jak my jich, takže se po celém náměstí ozývalo : ,,Rysi, rysi, rysi..." , ,,Nene-Lišky, lišky, lišky. lišky. lišky..." No, lidi kolem vypadali kapánek vyděšeně :-) Takto podobně probíhala celá hra - doběhnout do banky, obíhat obchody a dávat pozor na ostatní družiny a na Tesáka s Mírou, kteří nás mohli okrást stejným způsobem. Když už nám zbývalo jen koupit psí spřežení ve zverimexu, utíkaly jsme po ulici se skoro posledními penězi a v tom jsem uviděla na zemi za kontejnerem na plasty něco tmavýho a krčícího se. Tesáááák! Všichni začali ječet a po podrobnější prohlídce jsme zjistili, že nejde o Tesáka, nýbrž o pytel s odpadky o stejné barvě, jako Tesákova bunda:-) Takže promiň, Tesáku... Doběhly jsme ke zverimexu a vtom... Jsme slyšely, jak se něco hýbe za hromadou sněhu. Všichni na okamžik ztuhli a potom: ,aaaaaaaaaaaaaa, Tesááááááááááákkkk!" Vhrly jsme se za hromadu a odtamtud vyjela taková malá holčička na bobech a zírala na nás s nevěřícím výrazem... Koupily jsme psíky a utíkaly jsme za babičkou s deštníkem, aby jsme jí ukázali povolení na vplutí do přístavu a všechnu výstroj. No, a pak byl konec a my jsme šly zpátky do klubovny, kde jsme měly psát tenhle článek.

No, shrnutím - podle nás je docela zázrak, že tentokrát na nás nikdo nezavolal policii a doufáme, že ta malá holčička nebyla moc v šoku...