Ivančena

Fakt, že se jede na Ivančenu jsem zaznamenal až někdy zezačátku minulého týdne a tak jsem naši konečnou sestavu uviděl až v pátek při odjezdu na vlakovém nádraží. Je sice pravda, že jsme věděl kdo postupně odpadal ze známých xichtů které jezdí rok co rok. První byl Pudil, který nejel kvůli státnicím, ve středu odpadl Kajman, na kterého lehla nějaká choroba a ve čtvrtek odpadla Verča, která si pochroumala kotník. Takže konečný stav byl šest. Viky, Eliška, Císko, Vařík, George a já. Byl jsem zvědavý, jak mě „omladina“ vezme mezi sebe, ale bylo to v pohodě, už jen z povídání ve vlaku mi bylo řečeno, že mě všichni berou, že mi je stejně jako třeba Zdenymu (což mě potěšilo) a když mi Císko mezi řečí řekl vole, tak už jsem věděl že jsem zapadl…

Cesta ubíhala celkem v pohodě i s vidinou, že tentokrát jedeme až přes Ostravu. V Brně jsme měli asi 20 minut na přestup čehož mnozí využili na občerstvení, hlavně Vařík, který jak jsem postupně zjistil potřebuje stravu ne 5x denně ale nejlépe desetkrát a ve velkém množství. Dlouhou cestu vlakem jsme krátili spánkem, povídáním a zase spánkem. V Ostravě jsme si přestup trošku oživili jednak tím, že jsme měli asi 15 min. zpoždění a druhak tím, že jsme málem vystoupili o stanici dřív, ale hlášení rozhlasu, které jsem jen tak mimochodem odposlechl, nás nahnalo z perónu zpět do vlaku. O stanici dál už jsme vystoupili bez problémů a po krátkém hledání jsme nastoupili do správného vlaku, který už nás dovezl až do Frýdlantu.

Na Frýdlantském nádraží si holky nechaly v úschovně některé věci jako třeba stan apod., poněvadž jsme usoudili, že v našem počtu se v případě nouze pod celtu hravě vejdem. Modrá obloha stejně slibovala, že minimálně první noc to bude v poho. Jelikož jsme do Frýdlantu dorazili později než je zvykem, tak naše oblíbená sámoška už měla zavříno, a tak jsme smutně a bez nanuků, na které jsme se dost těšili, vyrazili klasickou cestou směr kopečky tyčící se na obzoru. Šťastná to náhoda přivedla zrak někoho z nás na ceduli večerka, která mířila směrem k bráně na fotbalový stadion. Tam jsme se zeptali na přesnou lokaci prodejny a dva kluci, kteří měli cestu kolem, nás tam celkem ochotně dovedli. Malá prodejnička přímo ve sklepení jednoho z paneláků nás velkým výběrem zboží moc nenadchla, ale to co jsme chtěli - a to nanuky - tak ty naštěstí měli, dokonce i mého milovaného Míšu. Kluci si ještě přikoupili párky do špaget, aby se líp najedli a po občerstvení jsme už spěšně vyrazili. Sluníčko svítilo, a tak se šlo celkem pěkně. Zastávku u studánky jsme si tentokrát nezpestřili kanálolezením ale naháněním a focením oveček a krav v blízké ohradě. Po doplnění tekutin jsme do toho celkem svižně šlápli, protože sluníčko už bylo těsně nad obzorem a my nechtěli moc zatmět. To se nám stejně nepodařilo a na vrchol jsme vyrazili až když se dost setmělo. Mimo les bylo ještě celkem vidět, ale v lese to už bylo horší a tak jsme se rozhodli že nepůjdem až dozadu na klasické místo kde se spí, ale že si najdem místo někde blíž. Přespat na hřebenu jsme díky silnému větru zavrhli a popošli asi 100 metrů po cestě, kde bylo celkem závětří, a tam jsme se nakonec uvelebili. Hvězdná obloha naznačovala klidnou noc, tak jsme spali jen tak pod širákem s tím, že máme u nohou celtu, kterou v případě nouze přes sebe přetáhnem.

Slunečné ráno nás vytáhlo celkem brzy, a tak jsme po snídani vyrazili k Ivančeně, kde jsme to trošku více prozkoumali, jelikož 50% naší výpravy zde bylo poprvé. Ukázali jsme si oddílový kámen, který už x let plánujeme osadit novou cedulkou. Po obvyklé skupinové fotografii jsem vyrazili pro změnu do kopce na Lysou. Jelikož nejsme žádný béčka, tak jsme to vzali přímo po sjezdovce a vysupěli u jedné z vyhlídek. Byli jsme zde celkem brzo, a tak jsme to tam prošmejdili a hupsli do Šantánu. Tam jsme postupně jedli a pili a jelikož jsme měli hodně času, tak jsme hledali nějakou zábavu. Tuto potřebu hravě splnila krabice chirurgických rukavic, kterou kluci kdesi objevili a několika rukavic se zmocnili. Začalo to pouhým nafukováním pusou a končilo nasazováním na hlavu a nafukováním nosem u čehož jsme se bavili nejen my ale i strávníci z okolních stolů. Po jídle jsme vylezli zase ven a jelikož jsme měli stále dostatek času, tak jsme obsadili jednu loučku a tam se asi hodinku slunili. Pokud jste již skoukli fotky, tak zde vznikla ta, na které je Vařík včetně jeho obuvi. To že si nevzal nějaké pevnější boty by se dalo vzhledem k počasí chápat, ale fakt, že si vzal každou botu jinou a přišel na to až při výstupu na Lysou, to už nás docela pobavilo…

Když zalezlo sluníčko, tak jsme se rozhodli pro sestup k Šanci. Veškeré trasy jsou pro nás trošku jiné, protože červen je červen a už se tedy nemusíme vyhýbat zbytky sněhových závějí, natož abychom potřebovali sněhové návleky a bohužel se nemůžeme ani koulovat… Jistou strmou část, kterou normálně sbíháme někteří vyřešili trochu netradičně a to koulením batohů dolů z kopce což ušetřilo zádům ale obávám se že tím utrpěla jakost batohů, což se asi bude těžko doma vysvětlovat rodičům :-) Na hrázi jsme dali opět pauzu a šli zkoumat jakost a teplotu vody v nádrži. Ceduli se zákazem vstupu jsem minuli se zraky upřenými k zemi, jako že jsme ji neviděli a sestoupili k vodě. Velké množství placáků nás zaručeně nenechalo chladnými, a tak jsme všechny dostupné a letuschopné kameny přesunuli ze břehu do hlubin přehrady. Na hrázi jsme si také vyzkoušeli svoje skokanské a lezecké schopnosti na asi 3m vysoké kamenné zídce, kterou jsme všichni hravě zdolali. Mraky se ale začaly honit, a tak jsme se přesunuli na tábořiště pod Šancí, kde jsme si mezi břízama postavili přístřešek, kam jsme se všichni uvelebili. Po svačince jsem zkoumali terén, procházeli se po břehu Ostravice a zhodnotili, že ani letos to opravdu moc na koupání není a ani George, který tam vlezl jen asi po kotníky neměl jiný názor a dost rychle zdrhal z vody ven. Jelikož jsme neměli moc vody a kluci vařili těstoviny tak šli, společně s Eliškou, zkusit štěstí k chalupám, které jsou na dohled od našeho tábořiště. Po návratu jsem z jejich vyprávění usoudil že narazili na našeho starého dobrého pana Potutu, který po nich nejdřív chtěl jméno a pak celkem bez problémů jim ukázal kde je studna s pitnou vodou. Kolem sedmé začalo pršet ale to už nás netrápilo protože my už jsme byli ve spacácích a vařili si večeři. Pršelo asi tak do jedné v noci, což jsme zaregistrovali, poněvadž se nám nějak nechtělo spát a kecali jsme o filmech a všem možným.

Ráno byl neformální budíček kolem 9 hodin, v pohodě jsme se nasnídali, kluci dojedli čokoládové müsli, které mělo s nimi celkem krušnou cestu. Nejdřív se jim vysypalo do batohu a tak to museli přesypat do ešusu, do kterého později vlezli mravenci a nakonec v sáčku nocovalo připlé na provazu pod celtou. Cestou do Ostravice nás chytl déšť, tak jsme na sebe hodili každej co měl a myslel si o tom, že je to nepromokavý a přeběhli k benzínce, kde jsme počkali až přestane pršet. Než jsme došli k nádraží, tak už zase vysvitlo sluníčko tak bylo fajn. Skákli jsme si na zmrzlinu do večerky a počkali na vlak. Ve Frýdlantu jsme měli opět asi hodinu pauzu, a tak jsme se rozložili na trávu v parčíku a sušili mokré věci a slunili se. Žádné velké vedro nebylo, tak jsme tentokrát na zmrzlinu nešli, jelikož jsme usoudili, že párek v rohlíku je párek v rohlíku, tak jsme uspokojili jídlem. Cesta do Brna uběhla celkem rychle, protože v Přerově do sousedního vagónu nastoupil dívčí skautskej oddíl, a tak jsme přes okénko mezi vlaky začali mezi sebou komunikovat. Nejdřív posunky, pak morseovkou a pak se holky odhodlaly a přešly k nám do vagónu, kde jsme chvíli povídali a pak se přesunuli k nim a společně si něco málo zazpívali. Asi po půlhodině Císko zjistil, že si nechal v našem vagóně na stolku foťák, a tak běžel zpět jestli tam je a vrátil se vykulenej, že tam nejni, a tak jsme se naše grupa přesunula zpět a začala hledat a vyslýchat spolucestující. Už to vypadalo, že ho někdo sbalil až ho pak Eliška zahlídla zakutálený pod lavičkou, což ho patrně zachránilo před ukradením. Císko skákal radostí skoro do poloviny své výšky a my už jsme zůstali radši ve svém vagónu. V Brně jsme se na nástupišti s Poštolkama rozloučili a uvelebili se v hlavní hale, kde jsme čekali na náš přípoj. Zašli jsme do jednoho fastfoodu na gyros a na poslední chvíli nastoupili do našeho vlaku což, jak kluci odposlechli, se moc nelíbilo naší průvodčí ale jinak v poho. S přestupem v ZR jsem dorazili domů a na nádraží si některé z nás vyzvedly drahé polovičky a postupně jsme se rozešli domů.

To je přibližně vše a já doufám, že pokud jsem něco vynechal, tak mě doplní někdo další z naší šestičlenné skupiny, ať to máte i z jinýho pohledu.