Komáří teror - putovní výprava oddílu

Celý rok probíhalo speciální bodování nazvané Extreme expedition – prvních 8 nejlepších mělo být vybráno na závěrečnou opravdu extrémní expedici. Všichni potencionální účastníci se proto již dlouhou dobu vyptávali, jak že to tedy bude, jestli to bude atd. Setkávali se většinou s nevlídnými a neurčitými odpověďmi jako že asi ne, že Teo se dostal na vejšku a teď na všechno kašle atd. (za tento drb se omlouvám – to bylo v rámci utajení :)). No prostě do poslední chvíle to vypadalo, že nás na putovní výpravu pojede docela dost. Ale asi hodinku před srazem na autobusovém nádraží zjistilo sedm členů oddílu, že tomu tak nebude. Pečlivě instruovaní rodiče totiž znenadání předali obálky s instrukcema… No ale to už bude jiný a rozhodně rozsáhlejší článeček, takže tímto směrem nebudu zabíhat.

Teď už víte, proč se na autobusovém nádraží sešlo dvanáct členů oddílu plus já. Autobusem jsme dorazili až do Svratky, odkud jsme měli v plánu za víkend doputovat zpět do našeho města – samozřejmě, že po cestě jsme si chtěli co nejvíce užít krásné vysočinské přírody.

Laky s Hanzem tedy naplánovali nejvhodnější trasu a vyrazili jsme. Nejdříve tedy bylo nutno udělat inventuru našeho vybavení, protože nějaké společné jídlo měli ti, kteří nedorazili, ač měli jídlo dodat – asi chyba v komunikaci. Ale ukázalo se, že hlady neumřeme (až v pondělí jsem se dozvěděl, že si Bája s Pipi stěžovaly na hlad, ačkoliv mi předtím tvrdily, že je vše v pohodě a ještě se mi smály kolik jídla s sebou táhnu…) a tak skupinka nabrala směr Karlštejn. V průběhu cesty jsem si uvědomoval, že není špatné občas změnit složení, protože si člověk může všímat i jiných lidí než jsou osvědčení tahouni – chyběli nám vlastně komplet rádcové a Čegi, Maky a Vojta.

Celé páteční putování mělo jednu komplikaci a to tu, že vždy někdo z nás (z nich) přišel o zrak – tedy měl oči zavázané šátkem. Občas bylo pro ostatní dost obtížné nanavigovat slepý kolos s batohem přes balvany v okolí skal, ale zvládlo se to. Poslední část páteční cesty nakonec dopadla tak, že jediný vidoucí jsem byl já a ostatní se nechali vést. A tak jsme padali do příkopů, zdravili nevinné pocestné – prostě spousta legrace :). A protože bylo už dost pozdě, slitoval jsem se a povolil několika dobrovolníkům najít místo pro dnešní noc. Přístřešek byl postaven docela rychle a i vybalení po slepu a zalehnutí do spacáků všichni zvládli. Ale už to bylo očividně až dost, tak jsme sundali šátky a začali se věnovat pozdní večeři a také nové společnosti – komárům. V tuto chvíli jsme ještě neměli tušení, co si s nima užijeme – žádné repelenty nepomáhaly, ty bestie byly všude – jak člověk vystrčil hlavu ze spacáku, hned se na něj sneslo hejno a bodali a bodali. Mohli jsme si vybrat – buď se uvařit ve spacáku nebo se nechat sežrat. V průběhu noci jsme to kombinovali a ráno podle toho vypadali – poďobaní a nevyspalí.

Zatímco jsem zjišťoval podrobnosti nočního putování extrémáků u Tea, ostatní se nasnídali a sbalili a my mohli vyrazit dál. Cesta vedla přes Milovské Perníčky a Čtyři Palice až na Milovy, kde byl vysněný cíl – rybník. Tam jsme v záři slunečních paprsků strávili pár hodin na pláži, ve vodě na loďce, při vaření obídku nebo lenošení na sluníčku. Proto se v parném odpoledni nechtělo moc dál. Bája prohlásila, že by na pláži klidně přespala a ani ostatní nevypadali, že by byli proti.

Stoupání na Malinskou skálu stálo hodně sil a potu, proto byla na vrcholku dlouhá vyhlídková pauza. Pomalým tempem jsme dorazili i na Lisovskou skálu a dál na Devět skal – ovšem už bez batohů, které čekaly na rozcestí v křoví. Ale z vrcholku Devíti skal se nám nenaskytl zrovna uklidňující pohled, protože v dálce už pršelo a bylo slyšet hřmění.

Podle toho vypadala i naše další cesta a stavění přístřešku – ten se myslím docela povedl, na to, jaké stavební místo bylo po ruce. Do stavby se zapojili téměř všichni, Mako si vyzkoušela super úvaz na pařez – kupodivu vydržel. Bája zase natrénovala dřevařák a pod plachtu jsme stihli zalézt s prvními kapkami.

Všichni doufali, že komáří teror souvisel pouze s místem minulé noci a případně druhou šancí byla myšlenka, že když bude pršet, tak komáři nelítají. No spletli jsme se ve všem. Takže komáři byli, voda také, prostě další příšerná noc. Za ta léta skautování a putovních výprav jsem se s něčím takovým ještě nesetkal. Jen doufejme, že něco podobného nezažijeme na táboře…

Brzy ráno dorazil Miky, který mě vystřídal ve vedení a já mohl s klidem odjet na závody, které podle toho také dopadly. Miky s oddílem dokončil cestu do Města, vykoupali se na Medlově i přes to, že mrholilo a využili místní kolotoč.

Prostě pohoda putovní výpravy. A i ten malý počet má něco do sebe. Bylo mi s vámi fajn.

Hezké prázdniny všem a na viděnou na táboře!