Výprava "na lyžích"

Pavla si nejprve zavolala rádce družin a ukázala jim cestu na Tesákovu chatu Rabuňku, nacházející se nedaleko zříceniny Štarkov, kterou jsme bohužel museli podniknou pěšky, jelikož travní lyžování nikdo z oddílu neovládá.
Na dlouhé cestě nás čekalo pět na mapě vyznačených stanovišť. Nebylo však povinné navštívit všechna místa. Záleželo jen na nás, na co si troufáme.
Po naplánování cesty, byl čas vyrazit. Každé družině byl přiřazen jeden rover. S Rysy se na cestu vypravil Teo, Veverky doprovázela Pavla, s Jeleny kráčel Vysočinou Pepa a Liškám dělal dozor Císko.
Po cestě se nestalo nic moc zajímavého, nikdo se nezranil, nikoho nezavraždili, ani neunesli. Teda skoro. Kilometry kupodivu rychle ubíhaly a úkoly nás bavily.
Když už byla na cestu potřeba baterka a les měnil svou tvář, Císko začal s vyprávěním jednoho hororu, který nedávno shlédl v televizi. Film nesl název Hlas smrti. Vypráví o přístroji, který zaznamenává hlasy duchů a jejich obraz (prý vážně existuje!). Sotva co Císko dovyprávěl příběh, došli jsme na místo třetího stanoviště. Tentokrát bylo naším úkolem udělat co nejvyšší pyramidu z lidí. To by nebyl tak obtížný úkol, kdyby při tom všichni nemuseli stát vzpřímeně. Jelikož jsme byly pouze tři, moc nám to nešlo, pořád jsme padaly. Když v tom na polní cestě asi dvacet metrů od nás přizastavilo auto. Nejprve jsme se utěšovaly tím, že řidič třeba jen hledá kapesník, nebo potřebuje na záchod a potom zase odjede, když se pak auto znovu rozjelo, naše liščí dušičky si ulevily. Ne však na dlouho. Auto se sice rozjelo, ale prudkou zatáčkou přes pole rovnou k nám. Začaly jsme se bát, že je to vrah, nebo nějaký šílenec se samopalem v jedné ruce a motorovou pilou v druhé. Rychlostí světla jsme se sesypaly na Císka. Jakmile se otevřely dveře auta a vylezla z něj pro nás ještě pořád neznámá osoba, Meli vítězoslavně zahlásila: „My jsme skauti!“.
Nakonec se ukázalo, že to byl hodný a neškodný pan hajný s puškou. Slyšel z lesa ránu, proto sebral všechnu svoji odvahu a jel se podívat, jestli mu někdo nestřílí Lišky,Veverky nebo Jeleny.
Nikoho z oddílu nepostřelili, takže se buď pytláci netrefili, nebo tam vůbec nebyli. Ulevilo se nám a pak jsme o duších nechtěly ani slyšet…
Když jsme dorazili na Rabuňku, převlékli se do čistého a suchého oblečení, naplnili žaludky a pováleli se ve spacácích, mohla začít hra. Vše spočívalo v tom, že náš strýček Smith rozpůjčoval svým sousedům, známým a kamarádům různé věci, které teď potřeboval. Naším úkolem bylo zapamatovat si například, že Tom má sekeru. Vydali jsme se tedy do nějakého stavení a zeptali se, jestli tam nebydlí Tom. Stavení bylo v podobě svíčky na kterou dohlížel vždy nějaký rover.
Pokud jsme měli štěstí, tak tam Tom vážně bydlel a tak jsme se ho optali, jestli by už konečně nemohl strýčkovi vrátit sekeru, že ji zítra potřebuje. Jenomže on, už ji dávno půjčil Mary. Tak jsme se vydali za Mary, ta už však sekeru také půjčila. A tak jsme pobíhali po „vesnici“ pořád dál a dál, až se nám konečně podařilo najít všechny předměty. Aby toho nebylo málo, chytali nás u toho rádcové (Nemohli jsme mít baterky a byla už dost tma a ještě k tomu tam byl potok. Takže celkem vražda.)
Po hře už byla večerka. Tesák nám samozřejmě nezapomněl připomenout historku o myslivci (ti kteří někdy byli na Rabuňce ji určitě znají). Bája spala až úplně u myslivce, takže se bála nejvíc. Asi hodinu zkoušela přemluvit někoho (hlavně teda Niku), ať si jde lehnout k oknu místo ní, ale nikdo nechtěl. A myslivec pořád ne a ne zaklepat na okénko. Jen na dvířka někdo zaklepal. Teo. A to s tím, že by jsme se měli jít trošičku provětrat.
Všichni po procházce temným lesem usnuly, až na myslivcovu družku nejblíže u okna…