17tiny v Londýně

Je pátek odpoledne a celý oddíl už netrpělivě čeká na mírně opožděný oběd v podobě párku s bramborovou kaší. Jsme už trošku hladoví, ale každý se dokázal nějak zabavit. Holky se většinou válely ve spacácích a kluci si čekání zpříjemňovali arénou (navzájem se pokládali na lopatky).
Po obědě, umytí ešusů a alespoň částečném strávení jídla nás čekala velká hra po Brně. Všem družinám byl přidělen jeden rover, který nám dělal doprovod.
Jakmile jsme byli všichni z družiny připraveni, „náš“ rover nám dal první část zápisu z deníku…
Den našeho pisatele deníku začal úplně obyčejně. Maminka ho poslala do obchůdku zakoupit vejce a slaninu. Jelikož i my musíme prožít jeho příběh, vydali jsme se do centra Londýna, kde náš hrdina momentálně bydlí.
Chvíli jsme pobíhali sem a tam a nevěděli co dál, za chvíli nám rover dal pokračování deníku…
Při nakupování jsme si všimli ušmudlaného, hubeného chlapce s malou sestřičkou. Našeho hrdinu také zaujala panenka, čouhající chlapci z batohu.
A protože našeho pisatele i nás tyto dvě děti velmi zaujaly a zajímal nás jejich osud, rozhodli jsme se pro nás zatím neznámou dvojici sledovat a to až k londýnskému soudu, kde jsme je však naneštěstí ztratili.
Nevěděli jsme co dál a proto jsme se spolu s naším hrdinou vydali k jeho oblíbenému obchůdku s luky a hlavolamy nedaleko Královského národního divadla. Na tu zvláštní dvojici však ne a ne zapomenout.
Až na freedom square jsme je znovu zahlédli. Bylo to v knihkupectví Academia jak si prohlíží dětské knížky. Vydali jsme se tedy opět znovu za nimi.
A jelikož jsme nebyli dost opatrní , u staré radnice nás chlapec odhalil. Vzpomněl si, že už nás za dnešek mnohokrát viděl a my jsme měli spoustu práce, abychom ho přesvědčili, že nejsme policie, nebo něco podobného.
Nakonec se nám však povedlo získat jeho důvěru a tak jsme se společně vydali na prohlídku St. Peter´s cathedral.
Po prohlídce nám chlapec dovolil zeptat se ho na jednu otázku. Dozvěděli jsme se tedy, že on a jeho sestřička jsou velmi chudí a že chvíle si zpříjemňují procházkami po Londýně.
Dále nás vedl on. Šli jsme celkem daleko, až k nákupnímu centru, kde nás chlapec poprosil o to, abychom mu zakoupily toaletní papír. Dal nám však pouhých deset korun a tak si musel vystačit s papírovými kapesníčky.
Naším dalším místem v putování se stalo hlavní vlakové nádraží. Chlapec , ani jeho malá sestřička neuměli číst, proto jsme spoj do Kingfieldu museli vyhledat sami.
Jeli jsme asi patnáct minut vlakem. Mezi tím šel chlapec s holčičkou údajně na záchod, ale už se nevrátili. Jediné , co po nich zbylo byly klíče na sedadle. Rozhodli jsme se je dětem vrátit, ale nevěděli jsme kde je hledat.
Náš pisatel deníku si vzpomněl, že jakousi adresu říkal chlapec strážníkovi. Byla to French street 48. Vydali jsme se tedy tam.
Chlapce jsme na adrese našli a on nám řekl celý svůj příběh.
Úkol jsme splnili a tak jsme se mohli vydat zpět do klubovny.
Po cestě nám Červ-Adamec Vietnamec zpíval jeho nový vietnamský hit /landač/. Když zrovna nezpíval, tak pištěl červím hláskem na Ludvu, ať ho neruší, že si chce užívat šalinu. Někdo si cestu užíval, někdo seděl radši na balení papírových kapesníčků, kdyby byly v sedadlech náhodou zapíchané injekční stříkačky, ať mu jedna neskončí v pozadí.
Po mnoha patáliích jsme všichni bez úhony dorazili do klubovny , kde si každý podle svého gusta odpočíval a čekal na skvělou hrachovou polévku.
Další hru si pro nás připravil Miky. Byla to úplně prostá hra. Miky nám řekl jeden takový příběh o klukovi se psem jménem Brin-právě to jméno jsme měli zjistit. Jeho jméno jsme se mohli dozvědět jednoduše. Ve vedlejším pokoji nás čekali čtyři roveři Tesák, Teo, Pepa a Císko. Nejprve jsme si na papír napsali jejich jména v pořadí od nejmladšího po nejstarší. Jakmile jsme byli hotovi, Miky nás vypustil za rovery. Každý opakoval pořád dokola jedno zkomolené slovo. My si všechny slova zapsali a pokusili se vyluštit, jak se tedy ten pes jmenuje. Náš druhý úkol byl skoro stejný, až na to, že jsme měli zjistit na co psa chlapec lákal.
Po zjištění obou informací nám Miky příběh dopověděl. Dozvěděli jsme se tedy zase trochu víc o tom jak vznikl oddíl. Chvíli všem trvalo, než nám došlo, že oddíl má dneska narozeniny. Reakce většiny byla asi taková: „A jó vlastně!“
Když už to došlo i těm nejpomalejším, zavřeli nás roveři do pokoje kde pobývaly holky a my čekali co se bude dít dál.
Netrvalo to dlouho a mohli jsme vstoupit.
Nečekala nás žádná velká hostina, ale víčko od ešusu se sedmnácti svíčkami položené na hrnci. Jakmile jsme se zklidnili, nastalo odpočítávání: „10! 9! 8! 7! 6! 5! 4! 3! 2! 1! 0!“…a hromadně jsme sfoukli svíčky!
V hrnci nás čekal „lahodný dort“…Hrachovka od večeře+Kaše od oběda! Někteří blázni si naivně mysleli, že je to jen ta hrachovka…
Nakonec jsme si přece jen pochutnali na čokoládě Merci a černo rybízovém džusu. To co jsme však dali do pusy, jsme nemohli držet. Museli jsme se vzájemně krmit.
A po oslavě hurá na kutě!

Ráno jsme vstávali okolo osmé hodiny a čekala nás rozcvička pod Tesákovým vedením.
Neminula nás samozřejmě ani vydatná snídaně.
Jelikož jsme udělali v zapůjčené klubovně celkem nepořádek, museli jsme před odchodem úklid. V celé klubovně byly koberce proto jsme začali s vysáváním. Moc dlouho jsme však vysávat nemohli. Z vysavače se začalo podivně kouřit a začal smrdět. Za chvíli už jen hrčel. Nakonec už ani nehrčel… Úklid se nám tedy celkem prodloužil, protože zametání koberců je docela obtížné.
Sotva jsme uklidili, mohli jsme se vydat Červovou milovanou šalinou na hlavní vlakové nádraží. Měli jsme ještě trošku času a tak jsme nakoupili bagety a mohli jsme vyrazit vlakem směr Tišnov.
V Tišnově jsme na družinu dostali dvě flašky. (0,5l a 2l) Byly to takové naše lodě. Měli jsme jim dát jméno nějaké ryby a lihovkou to na flašky napsat. Například liščí loď se jmenovala Ouklejka pruhovaná.
Vlak už byl připraven k odjezdu , takže jsme se rychle navalili do vlaku směr Doubravník.
V Doubravníku nás čekal oběd a na řadu přišly i naše loďky.
Šlo o to, že jsme měli přeplavit lodě na duhou stranu a to tak, že jsme si je navzájem házeli. Flašky nám však nesměli spadnout. Pokud přece jenom ano, museli jsme se vrátit na start, nebo na nejbližší metu. Bylo celkem šest kol a nakonec je všechny družiny odehráli.
Do příjezdu vlaku nám zbývalo ještě spousty času, zhodnotili jsme si tedy ještě výpravu a vymysleli její název.
Po cestě Císko nalepil políčka do Jumanji a odhlasoval se název výpravy.
V Novém Městě už jsme měli definitivní rozchod domů. To znamená, že tímto naše výprava do velkoměsta končí…