Pouze když jsi připraven II

Co si budeme povídat státní svátky jsou vskrze příjemnou věcí. Pro pracující znamenají volno, pro školáky prázdniny, takže vlastně nikdo nemá proti čemu protestovat. Nutno taky dodat, že až na pár pomatenců, už nikdo v říjnu neslaví události které se staly v listopadu a nejlíp by bylo kdyby se nestaly nikdy. (Ale když tak nad tím přemýšlím, musím na druhou stranu uznat, že pokud šel člověk na lampiónový průvod k výročí VŘSR vyzbrojen stříkačkou s benzínem, mohl tam užít docela legraci - pamětníci vědí o čem mluvím.)

Vzhledem k již zmiňovaným prázdninám je státní svátek 28. října ideální pro prodlouženou výpravu a byl by hřích toho nevyužít, takže výprava na Baronku která letos proběhla, je vlastně logickým vyvrcholením rozpadu rakouské monarchie. No dobře tohle trošku pokulhává, ale taky nemusíte všechno hned rozpitvávat, rejpalové.

Vzhledem k tomu, že jsem se musel na víkend dopravit z našeho milovaného hlavního města, byl jsem ušetřen té cti, cestovat s bandou mladistvých delikventů kteří náš oddíl tvoří a do Skleného jsem se dopravil po vlastní ose, respektive pozdějším vlakem abych byl úplně přesný. Mým prvním dojmem po vystoupení z vlaku byla ukrutná kosa, která na mě dotírala ze všech stran, a to kosa vskutku poctivá. „No všechno je lepší než tady zmrznout“, řekl jsem si, narazil jsem tedy na hlavu čelovku, na ruce jsem natáhl rukavice (po několika marných pokusech je navléci zjistil, že jsem si doma vzal obě levé) a vyrazil vstříc dobrodružství jak by asi řekli Foglarovi chlapci. Maličko jsem přemýšlel jestli trefím, protože jsem na Baronce přece jenom pár let nebyl, ale vyzbrojen popisem cesty (dva kilometry na sever a pak doleva), jsem byl plný sebedůvěry. Obavy se záhy rozptýlily, protože vypálená vesnická stavení, hrůzou křičící děti a matky s pohledy plnými beznaděje jasně ukazovaly, že tu veselá rabující horda jménem oddíl Naděje nedávno skutečně prošla.

Po dvou kilometrech jsem opravdu podle návodu zahnul doleva a za chvilku byl na hrázi Skleňáku. Posledního půl kilometru jsem mohl jít opravdu bezpečně po sluchu. Představte si zvuk, jako když vám těsně nad hlavou proletí stíhačka s forsáží, vynásobte ho koeficientem 4,24 a máte přibližnou představu o tom jak tiše se chová náš oddíl. Po nezbytném přivítání s přáteli a jednou zasloužilou nepřítelkyní z Brna, jsem byl vyhnán na dřevo, asi aby se mi nezkrátily žíly.

Malá odbočka pro ty, kdo nebyli nikdy na Baronce. Baronka je dřevěná chata rozměrem podobná novoměstskému gymnáziu, kterou stavěl buď nějaký romantik, nebo naprostý šílenec. Jen tak se dá vysvětlit to, že schody do patra jsou uprostřed místnosti tak aby nejvíc zavazely, většinu horního patra tvoří obrovský ochoz, který vede do místnosti kde se vyspí maximálně dva lidé, prostě celý to sice vypadá moc hezky, ale bydlet tam by bylo pěkně na palici.

Večer mě Zdeny potěšil tím, že ráno dělám snídani a tím pádem vstávám o hodinu dřív než ostatní a byl čas jít na kutě. Před večerkou ještě Zdeny vyštval skautstvo do lesa aby si milánkové nemysleli, že jsou na dovolené. Co se týče následného usínání, trvalo docela dlouho, lví podíl na tom měl Áda, který si každou chvíli něco brblal ze spaní, pozadu nezůstala ani Čiky řepící se každý ptákovině, ale upřímně řečeno se do rušení nočního klidu zapojil asi každý.

Ráno bylo hnusný, tma jak v pytli, kamna začala hořet až po důkladný domluvě obsahující bratru čtvrt litru petroleje a když se konečně umoudřily, dělaly všechno ostatní jen ne to co měly. (Pokud nevíte co dělají normální kamna, tak Vám prozradím, že kamnují, to dá přeci rozum.) Po snídani jsme dostali saigon od vůdceho, pochopitelně byl zčásti oprávněný, ale bylo dost vidět, že je Zety z velký části napruzenej kvůli tomu, že je mu blbě, naštěstí měli všichni dost rozumu, aby mu to nikdo neřekl. Na druhou stranu jsme si sprďáka určitě zasloužili, takže se to asi vyřešilo k všeobecné spokojenosti. Trošku mě zarazily slova o účasti (respektive neúčasti) lidí nepatřících do úzkého kruhu vedení na výpravách, no uvidíme jaká bude praktická aplikace. Nutno uznat, že by to bylo mrzuté, ale nač být zbytečně pesimistou.

Do oběda se ještě podařilo zlikvidovat kamna, respektive jeden z jejich plátů, takže technická sekce „pekáče“ musela řešit otázku jak uvařit oběd na kamnech, která nejenže nehřejí, ale navíc nemají pláty. Situaci jsme naštěstí vyřešili popřehazováním zbývajících plátů, ale co naplat, z kuchyně se s definitivní platností stalo zakouřené doupě. Z programu jsem pochytil stavbu mostů za pomoci obsahu KáPéZetek a špejlí, u které jsem asistoval jako člen technické komise a nutno uznat, že některé z družin dokázaly postavit obstojné kopie Nuselského mostu, které prošly úspěsně zatěžkávacími zkouškami. Na druhou stranu, některé z výtvorů zase silně připomínaly most u Remagenu v poslední fázi, (pokud někdo neví o co jde, nechť si laskavě doplní znalosti dějepisu, od toho tu vážně nejsu) takže úspěšnost stavitelů byla kolísavá. Jo, zapomněl bych ještě na program jménem „pouze když jsi připraven, překonáš neschopnost svého programového vedoucího“, ale potupně se přiznám, že mě mráz zahnal do chaty (respektive před ni - do nekonečného řezání dřeva).

Oběd byl docela dobrý, i když... no zcela jistě byl stravitelný, zkrátka brkaše s pařasem, klasická to strava každého harcovníka. Po nezbytném poledním klidu, se oddíl shromáždil a vydal k rybníku, následovaný rovery, což je vždy neklamným znamením toho, že se bude dít něco zajímavého. Podle původního záměru měl být oddíl nahnán do rybníka a posléze utopen jako kočky, vzhledem k počasí však z toho sešlo a tak si děťátka pouze namočila některý ze svršků a vypukl závod o to, která z družin bude nejdříve suchá. (I když pravděpodobnější bylo spiš zmrzlá....). Plácek před chatou se proměnil v cigánský tábor a na zemi zaplály ohně, z čehož se stává poslední dobou zajímavý oddílový zvyk. Někteří jedinci očividně nepochopili, že oblečení se suší NAD ohněm, nikoliv V ohni, například George si nejdříve tričko krásně nabatikoval kouřem a posléze přidal ještě módní opálení rukávů.

Druhou hrou byla bitva mezi pašeráky a celníky, ve které šlo v zásadě o to pronést přes les plný lidí například vanu tak, aby si toho nikdo nevšiml. Celé to občas zavánělo kriminálem, hlavně jsme hluboce přemýšleli o paragrafu „ohrožení mravní výchovy mládeže“ ale jak se zdá, nakonec to dobře dopadlo. Večeře byla opět podezřele stravitelná a večerní program proběhl ve znamení Mikyho psychoprogramu (kdy téměř všechno roverstvo blaženě pochrupkávalo na podlaze) a následných blbinek, kterých jsme se s velkou vervou zůčastnili. Stejně jako den předcházející, byla i tahle noc příliš mladá na spánek, takže proběhla další z nočních her, tentokráte spočívající v hledání nebohých dětí ztracených ve tmě a mrazu. Zima byla venku tak ukrutná, že i Tesák drtil mezi zuby slůvka, která slýcháme spíš u Bratrstva Kočičí pracky než u Rychlých Šípů. Před spaním jsme si ještě ujasnili kterým směrem se to posunují hodinky (se Zetym jsme si je nejdřív přeřídili na špatnou stranu) a vzhledem k všeobecné únavě zapadli do spacáků a ztichli tempem přímo nevídaným.

Časový posun tentokrát zapracoval v náš prospěch a nevím jak ostatní, ale mně se devět hodin spánku docela šiklo. Ráno ale začalo tak blbě jak jen mohlo. Na mobil mi přišla zpráva o tom, že je taťka v nemocnici, takže nezbylo než se sbalit a vyrazit předčasně domů. Takže o tom co se dělo zbývající dva dny snad někdo jiný.

A dojmy?? Dobré, opravdu dobré. Po tom šílensví které prožívám v Praze, byl tenhle víkend skvělou oddychovkou. Parta lidí výborná, možná až příliš dobrá, jak několikrát zaznělo. Přítomnost mé dlouholeté nepřítelkyně Dajdy to celé mile oživila. A co si budu z tohohle víkendu pamatovat? Dřevo, určitě dřevo? Že jsem o něm nic skoro nic nepsal? Nic o tom jak jsme řezali dřevo takovým tempem, že by nám motorová pila mohla závidět? Nic o tom, že jsme dělali polena do kamen o kterých nikdo z nás nevěděl jak jsou velká? Nic o tom kdo strčil ruku pod pilu a kdo dostal prknem? Tak o tom milánkové třeba někdy příště.