Devět na horách

Nutno uznat, že letošní Ivančena začínala vážně všelijak. Když už začalo být pomalu jasné, že oddíl tento rok do Beskyd asi nevyrazí, rozhodlo se pár lidí navázat na tradici předloňské „trucIvančeny“, a vyrazit do hor takříkajíc separé. Vcelku bez problémů se nám podařilo domluvit termín a já už se začínal těšit na strašidelný beskydský krpály a pomalu slintat nad představou pověstné frýdlantské zmrzliny. Ale vzhledem k tomu, že pan Murphy nikdy nespí, neuplynulo ani deset dní, a zjistili jsme, že oddíl si na stejné datum naplánoval premiéru filmů, což bylo poměrně nemilé. Následovalo tedy krátké řešení otázky hory nebo kino, ale nakonec se ukázalo, že lidí kteří hodlají i letos navštívit Ivančenu je docela dost, takže odpověď byla, alespoň pro někoho z nás, hory. Do poslední chvíle jsme sice nevěděli kolik že nás to vůbec jede, ale to byla vlastně už jen taková drobnost.

Ivančena pro mě začíná již několik posledních let úkolem dostat se z Prahy do Brna a to včas, za co nejkratší dobu a nejmenší peníze... takže stopem. (I když kdo jezdí častěji stopem tak ví, že stopem se cestuje dlouho, přijíždí se pravidelně pozdě a když stopujete na dálnici jako já, může Vás to taky vyjít docela draho, zvláště mají-li strážci zákona špatnou náladu.) Pokud nepočítám dvouhodinové čekání v Praze, utekla cesta do moravské metropole (sorry Olomoučtí, ale je to tak) poměrně příjemně a já se mohl už kolem půl dvanácté dopoledne rozvalit v Brně na České, kde jsme měli sraz s Veronikou. Na srazu jsme na sebe čekali navzájem asi čtvrt hodiny, jeden druhému skryti za telefonní budkou, ale takové drobnosti nesmí protřelého cestovatele vyvést z míry. Díky vzniklému zpoždění proběhl následující oběd v menze v rychlosti vpravdě světelné a na nádraží bych dobíhal s jazykem u vesty, kdybych tedy nějakou vestu měl.

Ve spěchu proběhlo bouřlivé přivítání se zbytkem expedice (Pubu, Mládě, Viky, Pájis a Monča), chviličku se čekalo na Verču, ale když mi do ucha zafuněl telefon že „je to marný, právě mi ujela šalina a asi to nestihnu“ vyrazili jsme hledat náš vláček. V něm jsme se zdárně upelešili a když se vyrazilo vstříc dálkám, zafuněl telefon podruhé, že „jsem to stihla, a že sedím vpředu“. Procházejícího průvodčího jsme tedy upozornili, že děvče s kytarou a infarktem v předních vagónech patří k nám. Průvodčí o Veroniku projevil zájem a prohlásil, že se jí pokusí sbalit, což se mu vzhledem k tomu, že k nám přišla až ve Valašském Meziříčí (po dvouapůl hodinách cesty) a bez kytary, pravděpodobně podařilo. Při vzájemných provokacích cesta vesele ubíhala, takže netrvalo dlouho a na obzoru se vyloupla Lysá Hora. Vzájemně jsme se ujistili o tom, že je jako každoročně nechutně daleko a vysoko, vystoupili z vlaku a vyrazili.

No vyrazili... při spatření obchodu o sto metrů dále začal celý zástup mých šesti společníků reptat a kňourat, že je bolí nožičky a ručičky a kdesicosi, takže jsme na další půlhodinu zakotvili před obchodem, abychom doplnili své už tak bohaté zásoby. Když jsme v obchodě vyjedli všechno až na tři tuny rýže a dva zelené vegetariánské párky (po kterých ovšem mlsně pokukovala Viky), nezbylo než nasadit batohy a fofrem zmizet. No a je tu první zatěžkávací asfaltový kopeček, ve kterém se opět ozývá kňourání (tentokráte moje) a který nám všem dost brutálním způsobem naznačí, že si kondice asi vzala po zimě dovolenou. Cestou do Malenovic se ještě Pubu pokusila rozbít loktem zrcátko okoloprojíždějícímu automobilu a nebohého řidiče počastovala výroky vskutku neskautskými. Začínají nám pomalu, ale jistě docházet síly a kolem Pájise s Mončou pomalu krouží supi, jenže to už je tu toužebně očekávaná studánka. Batohy letí dolů, a Mládě se jako největší kanál výpravy nechává vyhecovat, aby prolezl svoji oblíbenou kanalizační rouru. Je tu sice krásně, ale co naplat, musíme výš. Odchod mírně komplikuje Mládě, který se pravděpodobně nechce odloučit od své roury a odmítá odejít, dokud nenajdeme mloka. Nakonec se ale také nasouká do batohu a my konečně vyrážíme. Hned za zatáčkou nás čeká kopec, který vede vlastně až na Ivančenu.

Následující hodinku tedy převážně funíme a nadáváme, ale cesta jde poměrně dobře od ruky (vlastně od nohy) a jen kousek pod Ivančenou mrskne Pubu batohem do kleče a vyráží zpátky naproti zbývajícím dvěma členům výpravy. Kangy a její psina Džeký přijely pozdějším vlakem, no a Pubu má v lítání po horách praxi. My ostatní zvolna pokračujeme k mohyle, cestou se rozproudí drobná koulovačka, která nám prozradí, že je letos v Beskydech sněhu ještě požehnaně. U mohyly se zastavíme jen na chvilku, protože se začíná smrákat, a v noci není na horách bezpečno, běhají tu totiž vlci a hlavně Pubu. Oblíbené nocležiště nacházíme tam, kde bylo loni, takže hybaj postavit stany a přístřešek. Asi bych tu měl v rámci objektivity popsat naši neschopnost, se kterou jsme s Viky stavěli stan skoro půl hodiny, ale pochopitelně to neudělám „neb nikdo si do hnízda vlastního nekálí“.

Po tom. co se nastěhujeme (ještě spolu s Verčou, která nám dělala kořena), proběhne zuřivá bitva o to, kdo bude vařit, a já začínám poprvé pochybovat, jestli bylo dobrým nápadem nastěhovat si do bejváku dvě pseudoemancipované fůrie. Spor se nakonec vyřeší k všeobecné spokojenosti (teda pokud nepočítám brblající Veroniku, která nakonec vařila) a po výborné večeři, během níž dorazil i zbytek výpravy, nezbývá než vyčůrat a spát.

Nejenom dědovi Lebedovi nedělá ranní vstávání dobře, ze spacáků se nechtělo ani nám, zvlášť když počasí bylo... jak jen to říct... sychravé, to je to správné slovo. Na Ivančeně proběhl tradiční rituál čištění bečky, tedy vlastně studánky a počasí začalo být opravdu nechutné. S vlhkem, mlhou a deštěm se vyrovnal každý po svém, ale sebekriticky musím uznat, že jako úchylný skotský turista jsem vypadal ve svém oděvu pouze já. (Ostatní totiž vypadali jako úchylní čeští turisté.) Největší kopce jsou ale stále před námi, a teplá polévka na Lysé Hoře pomalu stydne, takže hybaj. Mlha a mraky se ukazují být výhodou, protože nevidíme jaký kopec je ještě před námi, i když občas z mraků před námi posměšně vykoukne špička vysílače. Po hodince plné sněhu, potu a kleteb drcených přes zuby vítězoslavně rozrážíme dveře turistické chaty na Lysé a podnikáme soustředěný nájezd na chatařovy zásoby. Vrcholem všeho je pak již tradiční „pikoška“, po které se do studené mlhy venku opravdu nechce, a tak ve vytopené hospůdce vydržíme nakonec víc než dvě hodiny.

Jenže nic netrvá věčně, k Šancím je to ještě pár kilometrů a navíc jak říká moudré přísloví, hosti a skauti začínají po dvou hodinách smrdět, takže batohy opět putují na záda a my vyrážíme vzhůru dolů, začíná nejzajímavější pasáž cesty. Sestup z dvoukilometrového zasněženého kopce si může představit jen ten kdo ho zažil, v držkopádech vede Viky zdatně následovaná Pubu, nicméně i ostatní nezůstávají pozadu a i mně se sem tam podaří strhnout menší lavinu. Veronice se podaří brutální kotrmelec na jedné z mála dokonalých rovin, ale to nemá nic společného se sněhem, jako spíš s tím, že je Verča kopyto. Pár čtyřicátníků, který předháníme se nám nejprve kvapem klidí z cesty, ale při jednom z dalších setkání se i postarší pán neudrží a za našeho hurónského povzbuzování sbíhá zdatně jedno z nejprudších míst. Po hodině cesty vyhlašujeme opalovací přestávku což je sice vzhledem k počasí poněkud překvapivé, ale tradice se musí ctít. Veronika dostává na kokos, starci nás opět předbíhají a po chvíli cesty se před námi otevírá pohled na přehradu, čehož využívají fotomagoři, aby ukojili své pseudoumělecké choutky. Zklopýtáme poslední kopec ke hrázi, ale musím se přiznat, že pro mě byl sestup po kamení asi náročnější než výstup a na hrázi jsem si opravdu myslel, že mi upadnou nožičky. Ostentativně přehlížíme ceduli s nápisem „vstup zakázán“ a sbíháme po hrázi k našemu dnešnímu nocležišti.

Batohy a boty letí dolů, a nohy jsou už opravdu cítit, a to ve všech smyslech tohoto slova. O své se hlásí také žaludek, a vzhledem k tomu, že Viky ráno vařila něco co mělo být kakao a nakonec to dopadlo jako přeslazené mléko, vychází vaření na mě. Pomalu se smráká, takže si zapalujeme „čaďáček“ a svým vytím děsíme okolní zvěř, hrázného na Šancích nepočítaje. Pro úplnou informovanost bych měl asi napsat něco o tom, proč si Pubu bere do spacáku kokos, proč spí Mládě v teplácích, ale to by bylo spíš do Bravíčka než do Okénka. Do jakého časopisu by patřily Pubiny spekulace o psích erotogeních zónách raději nechci ani domýšlet. Pochopitelně několik delikventů ještě vyráží dělat ostudu na hráz, ale to by přeci jinak nebyla Ivančena.

Ráno už je trochu smutný, ale neradostnou náladu balení přebíjí vidina italské zmrzliny ve Frýdlantu, která se nakonec změní v realitu. Astronomickou útratu v cukrárně jsme zkusili srovnat tím, že tam necháme Veroniku na umývání nádobí, ale když jsme zjistili, že bychom za to museli ještě zaplatit, radši jsme si ji nechali. Mláděti se ještě podařilo na nádraží vykoupit všechny hot-dogy, takže se musel spokojit jen s párkem v rohlíku, (a kdo si myslí, že v tom není rozdíl, tak udělal chybu, že tam s námi nebyl) jenže to už tu byl vlak, který nás vezl do Brna. Cestou jsme opět chvílemi k nemalému zděšení spolucestujících předstírali zpěv, s Džeký se skamarádilo spolucestující batole, odvážnější z nás podnikli expedici na záchod, prostě normální cesta vlakem. Smutno začalo být v Brně, kde se odpojili Pájis s Mončou a Veronika, na zastávce pak vyskočil Mládě, takže na nádraží nás vystoupilo i s Džeký pět.

Pokud můžu soudit podle sebe, byli jsme špinaví, pomačkaní, utahaní i krásně odpočatí, smutní i plní radosti. Ivančena je stejně zvláštní. Pořád je stejná, a stejně vždycky jiná. A taková bude i za rok...