POLSKO 2001 (5)

5. 8. 2001 - Den pohody, moře a sluníčka (20 km)

Když jsem vstávala smálo se na mě sluníčko a já se strašně těšila na ten volný cyklistický den strávený u moře. Po ranní koupeli v rybníku nastalo tradiční snídaně a balení. Jediný problém, na který jsem dnes myslela byl ten jak se zbavit batohů a jezdit tedy bez zbytečný zátěže. Můj problém jsem vyřešila u jednoho stánku s pohledy. Nejdřív jsem si u pána koupila pohledy a pak se ho zeptala jestli ve Wiselce někde není možnost uschovat batohy. Pán nejdříve nerozuměl slovu batoh, ale pak porozuměl a nabídnul mi pomoc. Chvíli jsem váhala jestli mám celý vybavení nechat u neznámého mladého muže ve stánku, ale vzhledem ke skutečnosti, že jiná možnost se mě zatím nenaskytla a nemusela ani naskytnout, tak pomoc přijímám. Pak už jenom se stačilo domluvit na půl devátou, že se stavím pro batohy a mohla jsem razit. Já a můj bajk frčíme lesní cestou k moři. U moře si koupím zmrzlinku, načepuji vodu do které dám Tang a vyrážím na pláž. Procházím se z kolem po pláži, cachtám si nohy v moři, sbírám mušle a kmínky a fotím pár fotek. Po asi dvou kilometrové procházce po okraji moře se rozložím na sluníčko a nic nedělám, jenom, ležím sem tam se otočím na levý bok pak na pravý bok, pak zas na záda či na břicho a rozhlížím se po okolí. Trochu vám popíšu jak to u Baltu vypadalo. Nad modrým písčitým mořem s mnoha malými mušličkami lítali a křičeli rackové, slaná mořská voda se dotýkala jemné písčité pláže z které pak bylo možno vyběhnout si prudký ne však moc dlouhý sráz do Wolińského borovicového národního parku odkud se vám naskytnul skvělí pohled na moře a na pár lidí, který na pláži byli. Během dne jsem si skočila párkrát zaplavat do docela příjemně teplého moře. Po každé, když jsem schnula poslouchala jsem jak to moře krásně šumí a jak v dali se někde smějí děti. Odpoledne jsem vytáhla Margotku, tu Mragotku, kterou mi Andrísek koupil na táboře a která semnou vydržela až k moři což je u mě naprosto jedinečný výkon, protože většinou Margotka u mě nevydrží víc než jeden den. Na večer se opět pomalu vracím po pláži k místu odkud vím jak se dostat do Wiselky. Na zpáteční cestě jsem byla svědkem jak rychle se dovede změnit počasí i moře, během chvilky se modrá obloha proměnila v šedou a v dálce začali lítat blesky, najednou se z nebe začali snášet obrovské kapky a já jsem byla svědkem rychlého útěku lidí z pláže. Nevím proč, ale přála jsem si aby pršelo. No tohoto přání mě nebylo dopřáno a tak jsem pomalu šla do Wiselky. No pak mě však přepad taková touha se projet po parku. Ráno jsem si sice zakázala ježdění na kole, ale zákazy jsou od toho, aby se občas porušovaly. A tak sedám na kolo a valím se poznat krásy parku. No ještě, že jsem zákaz porušila, protože to bylo skvělé zakončení dne. Terén byl naprosto skvělý, tvrdá hliněná cesta se střídala s krátkými úseky písku. Po vyšlapání kopečku jsem jako vítr letěla z kopečku a pak z krásného borovicového lesa s nizoučkou travičkou jsem vyjela na písčitou pláž a pozorovala jak se blýská a fajne na tom bylo, že po celé trati jsem potkala jenom jednu větší skupinku, která ochotně uskakovala z cesty. Mohu říct, že ten den byl heppy, a když si člověk uvědomí, že se k moři dostal vlastní silou potěší to u srdce ještě víc. Po osmé jsem si vyzvedla batohy u stánkaře mnohokrát mu poděkovala a šla opět vařit Kuřecí pochoutku, připravit přístřešek, přečíst, kdo mi co pěkného napsal a pak jít s pocitem naprosté spokojenosti a naplnění jednoho z mnoha snů spát a začít sní další sen.

6. 8. 2001 - Den změn (145 km)

Tento den ji ani jiný název nezasloužil, již od rána jsem pořád něco měnila. Po ránu jsem byla rozhodnuta, že zůstanu ve Wiselce ještě jeden den. Po trošku pozdějším ránu, že pojedu o max. 20 km dál k jiné pláži. No a jak to dopadlo? Když jsem vyjížděla vyhrávala jasně druhá varianta, ale to bych nesměla být po včerejšku tak odpočinutá a plná energie a tak po několika km měním názor a jedu do Kolobrzeg, ale to bych nesměla v Dziwinóweku špatně odbočit a dojet do Kamień, kde jsem změnila úplně plán své cesty. Dala jsem si dva cíle Drawieńský P.N. a Liberec. Při cestě jsem řešila další dilema mám či nemám zastavit a dobít mobila v nějaké polské hospodě. Nakonec jsem zašla do docela pěkné restaurace, kde jsme mobil i já do sebe doplnily šťávu. Plná energie se vydávám hledat nějaké místečko na spaní to, že to místečko budu hledat dalších čtyřicet kilometrů jsem však netušila. A proč čtyřicet kilometrů? No protože jsem tak dlouho vybírala až jsem přebrala a když už jsem konečně vjela do lesa, který si mi líbil zjistila jsem, že je to vojenský prostor, kde byl vstup zakázán. Úvaha, že bude vojenský prostor malý, protože jinak by byl v mapě značený, byla mylná. A tak kolo pořád jelo, jelo, jelo a cedule v lese byly a byly a když už jsem doufala, že tam, kde prosvítá les bude konec vojenského prostoru byla jsem opět na omylu, protože tam byly kasárny a vedle cedule vstup zakázán se objevila ještě zákaz focení. Ještě chvíli jsem jela, ale pak již bylo pozdě a já začala být realista. No prostě je zde vojenský prostor, nevím jak dlouhý ještě je a tak se za jednou tou pěknou cedulí vyspím a budu doufat, že nebudu spát zrovna v místě, kde si vojáci budou hrát. Večer před spaním mi nad hlavou létaly letadla.

7. 8. 2001 - Den deště (105 km)

Dnes jsem se vzbudila a na obloze bylo dost šedo. Ne, že bych neměla ráda šedou, ale na oblohu patří modrá. Vzhledem k tomu, že jsem v zakázaném prostoru a pravděpodobně bude pršet balím si svých pár švestek a mizím z tohoto místa pryč. No vždyť to znáte co, kdyby mě tam načapali pak bych musela navazovat česko - vojensko polské vztahy a ještě by z toho mohla být nějaká ostuda a tu já si dělat zas nemusím.Vojenská hlídka mě nenašla, ostuda tedy nebyla. Po několika dalších ujetých km jsem se konečně dostala z polského vojenského prostoru do Drawieńskiho N.P.. Na tento park a jeho vedlejší silnici nikdy, nikdy nezapomenu. Po krátké prohlídce parku jsem se vydala jednou vedlejší cestou na Dobiegniew, to jakou cestou jsem se do města dostala nevím do dnes. Ale zato jaká byla ta to cesta si pamatuji. Na jedné křižovatce v N.P. jsem se dala doprava což byla osudná chyba. Po několika kilometrech pěkné silničky jsem narazila na kočičí hlavy (kostky), kde se dalo jet max. rychlostí 5-10 km/h a to vedle silnice v písku. Můj předpoklad, že se vozovky změní za 100 � 200 m byl špatný. Trápení skončilo po 9 km, kdy pro změnu na mě začalo ze shora pěkně pršet a dalších 9 km jsem jela v pěkném lijavci, ale zato po pěkné silničce. Hurá Dobiegniw, útočiště nalézám v dřevěném přístřešku na sídlišti, kde si vytahuji vařič a dělám si polívčičku-kuřecí pochoutky už došly. Jak jsem zjistila dělám zdejším mladým domorodcům divadlo, děti se na mě z okna smějí a dospělí zdraví. Jeden z těch dospěláků tam rozsekává velikánský kmeny stromů a pořád s někým kecá a tak se stalo, že se dal do řeči i s špinavou cyklistkou. Jak jsem zjistila domorodec je topič, který má na starost vytápění celého jednoho baráku. Topič mi nabízí, teplou vodu na umytí nádobí. Když se však ptá jestli mám ručník, začínám co přemýšlet co mě v rozhovoru uteklo. Chvíli přemýšlím, zda jít nebo ne, ale pak jdu s ručníkem, kartáčkem, špinavým ešusem do kotelny. Topič ještě houkne na mladý kluky ať hlídají kolo, mě ujišťuje, že se neztratí, že na ty kluky je spoleh pak ukazuje, kde je koupelna, kuchyň a WC. Lidičky to byla bomba zase jsem vypadala jako civilizovaný voňaví člověk. Po moc pěkné koupeli mě topič vyprovodil z města a já jela dál honit se s deštěm. Naštěstí jsem měla přesně vypočítaný jak dlouho můžu jet a jak dlouho bude pršet. Vždy jsem jela 9 km jízdy a pak 20 min. v autobusové zastávce. Díky bundě Axon od Martina jsem mohla jet i po dešti nebo v mírném dešti, takže to bylo v pohodě. Večer jsem zalehla na lesním parkovišti v dřevěném přístřešku a v klidu a v suchu jsem spala až do rána.

8. 8. 2001 - Den větrů (140 km)

Po ránu jsem vstala nechtěně o půl osmé. A proč nechtěně. Asi v sedm mě probudil zamilovaný páreček. Ze začátku jsem si jich nevšímala otočila jsem se na bok a nechala je užívat si tichého příjemného lesního klidu. V osm hodin mě však probudil dívčí smích a od té doby jsem již nemohla pořádně spát a tak jsem chtě nechtě vylezla ze svého teplého spacáčku a vyklidila jsem pole. Dnes jsem ujela 140 km, ale z toho min. 80 km ve velkém protivětru. No myslím takový vítr, kdy z mírného kopečku při normálních podmínkách bych jela 30 km/h. jsem se šourala rychlostí 15 km/h. a ještě vedle aut, který si mě klidně předjížděli 100 km/h rychlostí. Jinak dnes se nic moc zajímavého nedělo, protože boj s protivětrem zabral hodně času a mě nezbýval čas ani na pořádný pokec. K večeru jsem se usídlila na opět na jednom lesním parkovišti. Protože k větru se i přidával občasný déštík.