Den IV.

Hned po rozcvičce a snídani se v deníku objevil zápis, že náš hrdina dostal za úkol prozkoumat bojiště u Maiwandu, aby se velení dozvědělo, kde se stala chyba. A oddíl to samozřejmě musí provést také.
Na památku zemřelých vojáku jsme na stožár vyvěsili britskou vlajku, nalezenou na bojišti u jednoho z těl a poté si družiny v lese zanechaly papíry a tužky. Jednotlivci vzali sedm šišek, proplížili se kolem rozpadlého domu chudého Afghánce tak, aby neřekl jejich jméno a pokusili se šiškami sestřelit co nejvíce klacků s kousky plánku, jak bitva probíhala. Obrázky si zapamatovali a v lese je nakreslili družině na stejně velké papírky, které se potom pokusili složit.
Oddíl pochopil úkol proplížit se kolem domu po svém, takže místo aby se schovával, normálně procházel, ovšem v cizím oblečení. Jaké bylo moje překvapení, když jsem už po čtvrté volala na Bugi, aby ke mně přišla, a ona pořád nic. Říkala jsem si: „Ta holka je snad hluchá!“ Ovšem když jsem ji obešla, smál se na mě z jejího oblečení Ludva. Ta její čepice je prostě typická! :-) Také na Meli byl skvělý pohled, když si vyhrnula nohavice až ke kolenům, kolem pasu zapnula jednu bundu, na sebe si vzala druhou a v hlubokém předklonu si to kráčela přímo kolem Afghánce Pepy. Jenže na něj si nepřišla – poznal ji podle bot :-).
Rysi si první domysleli, jak to asi u Maiwandu bylo, a tak jediní stihli svést boj se strážcem vysílačky a nahlásit velitelství, jak bitva proběhla. Jejich domněnka byla bohužel, stejně jako domněnky ostatních družin, mylná. Snad nám někdo pomůže přijít na to, co se stalo.

V druhý program byl rozdělen na dvě části. Tu první měl na starosti Teo se zdravovědou. Na programu byla hlavně fixace zlomenin, ale myslím, že si Nadějní procvičili i spoustu dalších věcí. V druhé části měly družiny prostor opět na přípravu divadel, Rysi se znovu pokusili o získání modrého džabalu – tentokrát se jim to podařilo pouze s pár chybami.

Jen co skončil polední klid, v Jumanji, hned pod deníkem se objevilo slovo „woodbadge“. Nadějné čeká tvrdý boj, jako životy použijí dřívka, která těžce získávají vždy jednou za 300 hodin, když Jumanji ožívá.
Oddíl vychází ven a na cestě za základnou už čeká 6 Afghánců v turbanech s černým malováním kolem očí. Oddíl útočí, ale zdá se, že Afghánci, přestože je jich mnohonásobně méně, umění meče ovládají lépe. Možná je to respektem, který vzbuzuje jejich vzhled, každopádně padlo mnoho woodbadgů, než byla tato skupina zlikvidována. A to čekají další.

Podruhé se Nadějní s Afghánci utkali o něco výše a opět zvítězili s velkými ztrátami. To ale není důležité – životy ještě jsou a protivníků ubývá. Třetí nepřátelská skupina napadla oddíl ze zálohy a obklíčila ho. Dostal se tak do dost nepříjemné situace, ale i tu nakonec zvládl, stejně jako boj v úzké soutězce, která se nacházela zase o něco dále po cestě.

Poslední skupina čekala na kamenných schodech, po kterých protékal potok. Afghánci stejně jako oddíl ví, že už jsou poslední, proto obě strany bojují ze všech sil. Životů ubývá – ale pozor, jeden z protivníků je mrtev. A teď druhý, třetí… Ale najednou Tesák volá, že už nezbývají woodbadge. Prohráli jsme… Možná, kdyby se oddíl víc snažil hlídat si oněch 300 hodin, vše by dopadlo jinak…

„Akce čisté ruce a nohy.“ Tak zní název čtvrtého programu na zeleném programovém pásu. Však kolem něj Vojta od rána chodí jako hromádka neštěstí.
Avšak když nadejde čas, do společenské místnosti vejde plukovník Russel a oznámí, že se rozhodl zrušit akci Čisté ruce a nohy, a za odměnu rozptýlit pluk divadlem.
To jak Vojta, jen co plukovník odejde, vyskakuje do výšky s výkřiky: „Hurá, nemusím se mejt!“ mluví za vše.

Opona se roztahuje… A už je to tady. První se představí Lišky se svým představením s názvem: „Život Pavly Markové“, nebo tak nějak. Abyste rozuměli, jedna z instrukcí k divadlu zněla použít místo některé z postav jméno jednoho člena PK a na konci vysvětlit, proč se jí podobá. Lišky si vybraly příběh o Mahátma Ghándím. Měly hezké kostýmy, kulisy, ale škoda, že se u představení pořád smály. No, ale alespoň bylo veselo, že…
Veverky měly příběh… O sultánovi Teovi, který zabil svého bratra, ale viděl to otrok, a ten to řekl jejich sestře jménem… Ehm, Niko? Mohla bys mi to jméno připomenout?
A ta sestra nechala sultána popravit a vzala si toho otroka a měli spolu syna. Jenomže lid se to dozvěděl, oba zabil a dítě možná přežilo a jeho potomci žijí dodnes.
Jeleni měli příběh ze života Císka, proloženou přestávkami, vyplněnými představeními Červa. Tak jak jsem se smála při reklamě na Vanish v jeho podání jsem se nesmála už hodně dlouho. Divím se, že mi Goofy nespadl z klína.
A Rysi? Rysi měli příběh o … (já na ta jména vážně nejsem), ale mělo to být podle mě, nosilo to moje spodní prádlo a vypadalo to jako Budu. :-)

Toto příjemné rozptýlení se protáhlo až do pátého programu, takže jsme se po pozdní večeři nesešli venku, ale uvnitř, a to v pokoji PK. Potřebujeme konečně zjistit, co se stalo u toho Maiwandu. A s tím nám může pomoci jeden velmi chytrý muž. Ten muž už se nachází mezi námi. Všichni se rozhlíží… Nikde nikdo. Najednou se ozve příšerný jekot holek a z podpostele, na které holky sedí se souká muž v kabátu a s lupou v ruce…

„Ukažte, co to tady máte?“ hrne se hned k našemu plánku. Za pomocí oddílu se mu povede sestavit docela pravděpodobné vysvětlení.
Pluk se musel rozdělit kvůli lavině kamení, kterou na něj nepřátelé strhli. Obě poloviny se poté vydaly do úzké soutěsky, kde se chtěly zase setkat. Tam je ale obklíčili Afghánci, zapálili ohně, takže britští vojáci měli oči a plíce plné kouře a byli úplně zmasakrováni.
Ale proč šel rozdvojený pluk zrovna do této úzké soutěsky? Kdo o tom rozhodl? Existovalo by taktičtější místo setkání. V pluku tedy musel být zrádce…

Jen co detektiv odešel, přišel Miky a proběhla poslední část přípravy na slib – zbývá totiž už pouze jediný zákon. Ten zní: Skaut je čistý v myšlenkách, slovech i skutcích.
Tentokrát Miky vyprávěl toto: „Na získání Nobelovy ceny za čistotu v myšlenkách, slovech i skutcích byli nominováni tito lidé: Žák šesté třídy základní školy, bohatý obchodník a skautská vedoucí. Kdo si cenu podle vás nejvíc zaslouží?“
Oddíl se prakticky shodl na jedné osobě – ale je vážně odpověď tak jednoznačná? Posuďte sami.