Výprava za kentaurem

Nejdříve je důležité, kolik nás jelo. Berušek bylo celkem 11 – staré známé jako Kačka, Janča, Bugi, Míša, Maruška, Anička, ale co mě překvapilo, že bylo i dost nováčků – Bája, Bizi, Domča, Danča a Ivka. A nás pět vedoucích – Pubu, Kangi, Léňa, Zůza (jako Mimčo) a já. V pátek 22. října jsme se sešly na nádraží a v pět jsme vyjely směr Doubravník. Po nekonečných otázkách holek typu – Kdy už tam budem? a Jak dlouho to ještě bude? Jsme konečně dojely. Na nádraží nás čekal místní vedoucí skautů (bohužel jeho jméno mi nějak vypadlo…) se svou ženou a po krátké cestě, jsme byly v klubovně. Myslím, že udělala velký dojem nejen na holky. Každý si zde přišel na své, ale asi nejvíce zaujalo rádio. Začalo velké organizování a vybalování. Jednoduše takové ty nudné věci, co se prostě musí udělat a potom mohla začít zábava. Letos bychom chtěly zvládnout celoroční hru a začátek se docela povedl. Okolo osmé holky dostaly dopis, že jestli chtějí pomoci sjednotit Světakraj, mají jít po šipkách až k poutníkovi. Jenže nic není jednoduché a tak si holky před cestou udělaly skupinky a svázaly nohy k sobě. A mohlo se jít. Poutník berušky seznámil s náplní výpravy. A vlastně i celoroční hry. Jako první se pokusí získat mapu od kentaurů. Ale za nimi se vydáme až zítra, protože je čas jít spát, ale ještě předtím si zazpíváme a přečteme pohádku na dobrou noc.

Další den jsme měly v plánu vstávat až o půl osmé, ale berušky se rozhodly budíček trochu posunout a už od šesti štěbetaly o sto šest. A tak se v sedm vyrazilo na rozcvičku. A pak honem zpátky na snídani. Během ní holky přišel navštívit poutník se zprávou, že má tři „odborníky na kentaury“ a oni je trochu prozkouší ve znalostech o kentaurech. První okruh se týkal zručnosti jejich ručiček. Skládaly z papíru berušky a všelijaké jiné drobnůstky. Dále zkusily vymyslet kentauří tanec. Docela zajímavá podívaná :-). A poslední zkouškou byla poznávačka rostlinek. Holky byly ve třech skupinkách a pokud se jim něco povedlo dostaly za odměnu kentauří poklad – korálek. A kdo jich bude mít víc získá mapu. Po této hře byly stavy docela vyrovnané… Ale teď k další náplni dopoledne. Před obědem jsme vyrazily na chvilku ven. Nevím, jestli znáte okolí Doubravníku. Tam, ať se vydáte kamkoli, všude okolo vás jsou kopce a zase kopce. A tak bylo docela těžké najít rovnou louku. Nakonec jsme objevily jednu jen mírně nakloněnou loučku a mohlo se začít. K našim hrám byl potřeba klacek. Ten chytnete oběma rukama a snažíte se ho přeskočit, aniž by jste ho pustily. Zní to složitě, ale holky jsou šikovné a tak jim to moc veliké problémy nedělalo. Pak jsme ještě udělaly malý turnaj v tom, kdo udrží déle na dlani klacek. Ten ale nesmí spadnout. Nejlepší čas měla myslím Bugi a to skoro 30 vteřin. Nakonec se na zahřátí zahrála známá hra na červené a bílé a pak hurá na oběd.

Po něm nás čekala chvilka volna, které každý trávil po svém. Někdo dospával, někdo se radil a berušky si vymyslely, že si budou hrát na kamarádky a jejich psy. A tak se pořád ozývaly hlášky jako „To se nesmíš sama odvázat z vodítka.“ nebo „Ty jsi Judy a ne Lila.“ A tak moc je to zaměstnalo, že si ani nevšimly, že k nim přišla návštěva – poutník. Avšak za chvíli si vzpomněly, proč tu jsou a tak se na poutníkovu radu vydaly za kentaurem. Ten si libuje ve výškách a tak jsme musely nejdříve vyšplhat do obrovského kopce (řeknu vám, nechtěla bych spadnout dolů…). Když už nám docházely síly, konečně jsme ho našly. Měl pro nás úkol – za půl hodiny postavit ve čtyřech skupinkách kentaura pouze z přírodnin. Nejdříve jsem si myslela, že to bude složité, ale ani jsem se nenadála a kde se vzali tu se vzali ze země vyrostli čtyři nádherní kentauři. To vše se samozřejmě hodnotilo a tak se pořadí pěkně promíchalo. Venku se začínalo ochlazovat a tak jsme se vydaly zpátky do klubovny. Pubu musela odjet domů kvůli práci,ale ještě než odjela rozloučila se s námi pár písničkami. A odešla… Vedení se ujala Kangi a začaly se hrát hry jako, předej krabičku od sirek sousedovi, ale né rukou, ale nosem. Krabička ti nesmí spadnout. Vypadalo to docela zajímavě. Teď bohužel nevím, co přesně se dělo dál, neboť byl čas jít vařit večeři (měly jsme rizoto), ale když jsem náhodou procházela okolo, vršily holky sirky na hrdlo pet lahve a šlo o to, aby se co nejrychleji zbavily všech sirek, ale když jim náhodou nějaké spadly, musely si vzít všechny popadané.

Večeře se dovařila a i snědla a byl čas na další hru. Jenže než se začalo bylo potřeba uklidnit rozdováděné berušky. Tudíž dostaly za úkol vydržet pět minut úplně potichu. To vám byl najednou klid :-). Zvládly to na už druhý pokus a mohlo se začít hrát. Šlo o hru ze života kentaurů. Je to obdoba sardinek, jestli znáte. A pokud ne, hned vysvětlím. Jedinou podmínkou je, aby byla tma. V té tmě se jeden dobrovolník schová a úkolem ostatních je ho najít a co nejvíc se k němu přimáčknout tak, aby ho nikdo nenašel. První kolo bylo čistě poznávací, než holky přišly na to, jak se to hraje. Potom je to začalo bavit víc a víc, avšak začala se projevovat únava a poutník přišel právě včas. Šel rovnou z kentauří rady, kde obdržel mapu, kterou získala modrá skupinka a ještě donesl holkám dárek od kentaurů. Jejich tradiční jídlo sušené červy (kyselé želé v cukru). A pak už zbývalo jen přečíst pohádku a jít spát.

Ráno dalšího dne bylo takové ticho, až jsem měla strach, že nám holky někdo ukradl. Ale po krátké prohlídce jsem je našla všechny a mohl začít den odjezdu. Všechno se muselo pěkně uklidit a sbalit. Nasnídat se a ještě zbyla chvilka času a tak jsme vyrazily do parku na houpačky a kolotoč… Čas ubíhal neskutečně rychle, že jsme se ani nenadály a musely jsem se vydat na nádraží. Tam ještě Kangi předvedla triky s psíkem. Určil se název a známka výpravy. A už tu byl vlak. Měla jsem trochu strach, aby holky po cestě nezlobily a tak jsem celou cestu četla pohádky. Myslím, že jsem jich stihla celkem osm. Pomalu jsme se blížily k nádraží. Tam už čekaly zástupy rodičů a nastal čas jít domů :-)…