Roverský puťáček

Žádné dlouhé domlouvání: „domluvte se s vařením a jídlem s kým chcete na čem chcete, odjezd v pátek, návrat v neděli, spí se venku.“
V páteční večer jsme se sešli na autobusáku v docela dobrém počtu, nakonec bohužel chyběla Čitka, kterou čekal pracovní víkend a Zůza, která slíbila dorazit později, ale nedorazila a já díky tomu prohrál zmrzlinu :(.
Autobusem jsme se přesunuli do Svratky a do neděle jsme byli rozhodnuti se vrátit zpět do města – není to nijak dlouhá štreka, dala by se zvládnout i za jeden den, ale ne když s sebou máte horolezecké nádobíčko.

Výstup ze Svratky kolem golfového hřiště patří mezi ty prudší, ale díky vykládání jsme si toho skoro ani nevšimli. Šli jsme už v šeru a otáčeli se zpět k západu na nádherné červánky, které nás o tomto víkendu provázely každý večer i ráno.
Nikomu se nechtělo jít moc daleko, tak jsme to asi po 3 km zabalili na jednom rozcestí. Protože se dost a dost ochladilo, tak jsme okamžitě zalezli do spacáku, cik-cak mezi stromy, jak to komu vyhovovalo. Vykládalo se, pila se Elišky kofola, četly se pikantnosti z nejmenovaného časopisu, prostě pohodička. Já byl vděčnej za nový spacák z K3, protože mít teď svou „záclonu“, jak přezdívá můj půlkilový spacák má zimomřivá sestra, tak bych asi v takové pohodě nebyl.

Ráno se pomalu rozkoukáváme na orientační běžce, kteří zde mají trasu svého závodu a pomalu vaříme, balíme a vyrážíme na cestu. Na sluníčku je přece jen tepleji a vypadá to na další super slunečný i když už bohužel podzimní den. Delší zastavení si zaslouži Zkamenělý zámek, kde také pořizujeme společnou fotku a holky otravují se zrcátky.
Další skála na obzoru jsou Čtyři palice. Tam to vypadá jako na Václaváku – ovšem na Václaváku horolezeckém. Naštěstí potkáváme pana Lakyho a ten nám připravil jištění na jedné lehčí stěně, kam se potom sápe téměř celé osazenstvo naší výpravy. To se samozřejmě protahuje, my máme možnost sledovat ostatní, jak to lezení má vlastně vypadat a fandíme panu Lakymu, když zdolává převisy.

Pozdější oběd je také uvařen na tomto místě a pak už směr Milovy, kde potkáváme Mužíka a užíváme si siestu na pláži rybníka.
Nedaleký Drátník je sice opravdu nedaleký, ale zato pěkně do kopce, takže se s Pudilem opožďujeme a Císko má ponaučení – správný horolezec si nosí lano sám a proto potom nemusí čekat na ostatní než dojdou :).

Drátník byl svědkem nezřízeného slaňování, po základní stěně přišlo slaňování téměř z vrcholu, což byl odvaz, ale zvládli to všichni. A já tímto děkuji Aňourkovi za poslední tandem-slanění :).
Z Drátníku jsme odcházeli, až když bylo Slunce skoro za obzorem, ale nedošli jsme daleko. Batohy byly uloženy do křoví a vyrazili jsme ochutnat kofolu, jakou točí pod kopcem v Blatinách. Pudil se od nás oddělil a indiánský během dosáhl domova za slabou hodinku a půl. My zatím dobaštili poháry :).

Dnešní nocležiště bylo dost neobvyklé – spali jsme v podstatě na nekryté pláni u Drátníku, kde se odehrával v zimně přechod Obřího mostu (na tu fujavici, která málem odnesla Xíka určitě nikdo nezapomněl :)). Větrno bylo hodně moc, ale zase jsme měli nádherný výhled na okolní údolíčka, hvězdy a ráno pak na super východ slunce.
Ráno byla docela kosa a tak borci vařili všechny chody ve spacáku a jsem opravdu zvědav jak jim to potom trávilo, protože po ránu – párky – někdo syrové někdo uvařené, ďábelské tousty atd. atd. to byla docela síla.
Když už jsme se konečně sbalili, tak odchod byl velice rychlý a do města jsme dorazili přesně v čase oběda. Z cesty jen stojí za to připomenout setkání s bernardýnem, který na nás vyběhl u Kadova, když jsme relaxovali a čekali na Martina s Cískem. Byl neuvěřitelně velkej, smradlavej a málem zašlápl Piškota – viz. foto :).

Fakt super víkend, díky všem zúčastněným, není nad takové pohodovky – jednou za čas samozřejmě. Taky vybrat z 300 fotek něco sem do Okénka je práce naprosto šílená… tak to berte prosím v potaz.