Příjemný víkend

Když jsme v onen pátek konečně seděli v autobuse, který nás vezl na Fryšavu, s překvapením jsem počítal, kolik nás vlastně je. Zadní sedačky obsadili Císko, Džordž, Adam a Klakson, za dívčí část probíraly nejnovější události střediska, Města (a několika přilehlých vesmírů) Čiky, Čita, Viky a Tkanička. Vpředu jsem seděl já s Kajmanem, a někde na cestě se pozvolna blížila Veronika. Svítíčko slunilo a když se k tomu připočte pětilitrový kanystr s moštem stojící u mé gemy, vypadalo to na příjemný víkend. Na Fryšavu jsme dorazili vcukuletu a zbývalo jen najít Klaksonovic pastoušku, která z venku nevypadá nijak nápadně, ale zevnitř je to něco mezi Pražským hradem a Hlubokou.

Takže zatímco se osazenstvo vybalovalo, a poslouchalo pokyny, co všechno se smí a co ne, vyrazil jsem spolu s částí pánského osazenstva na nedalekou faru, domluvit podrobnosti pro sobotní galeje, ke kterým jsem účastnictvo upsal. Cestou jsem musel rozdat několik „kopaček-umravňovaček“, protože adolescenti se ve vsi chovali jak dobytek. Nicméně díky pedagogické metodě „Makarenko-Herodes“ se rozjívenci uklidnili, takže nám otec Jiří překvapivě uvěřil, že se mu nechystáme vyplenit faru, ale že mu přijdeme pomoct. Cestou zpátky zase mládež obtěžovala nedaleko stojící krávy a zlomila dřevěnou závoru, takže nutně následovala další nakládačka. Připravili jsme si vydatnou večeři, během které se zjevila Veronika a my vyrazili na první hru. Tou byla klasická dáma, opepřená ovšem tím, že před odehráním tahu bylo nutné oběhnout dlooouhatananánské kolečko. Prostě totální vopruz, takže když jsme po velmi uběhané půlhodině konečně prohráli, měli všichni naštěstí dost rozumu na to, aby nechtěli odvetu.

Zbytek večera byl potom povídavě-plánovací, a vzhledem k tomu, že jsme nemuseli vstávání nijak hrotit, zalezli jsme do spacáku až kolem jedné. Ráno jsme vstávali opravdu nechutně dlouho, a když k tomu připočtu ještě snídani a nákup na večeři, vyráželi jsme na dopolední hru opravdu pozdě. V nedalekém lesíku proběhl mezi dvěma neandrtálci krutý boj o puding (tuším že banánový, čokoládový a malinový, kdy zákeřnosti opravdu neznaly mezí, protože kus žvance, to je onačejší motivace než nějaký lístečky s bodama. Boj byl dobojován, pudink zbaštěn a vzhledem k tomu, že se ukázalo, že Císko nezná pravidla prastaré skautské hry SONDA, bylo rozhodnuto, že mu je neprodleně vysvětlíme. Jako by však mrška něco tušil, pořád se držel v bezpečné vzdálenosti, ale meziplanetárnímu letu do vhodného křoví nakonec stejně neunikl. Vzdělávání se nesmí zanedbávat. No a vzhledem k tomu, že k pudinku odjakživa patří piškoty, čekala nás po návratu do chalupy ještě velká bitva o tuhle pochutinu, při které nešlo ani tak o to se najíst, ale sejmout ostatní. To ale nebylo vzhledem k rukám svázaným za zády jen tak, takže boje byly opravdu tvrdé (třeba když mě šmejdi narvali do vany a pustili na mě vodu).

No a to už tu byla ona zmíněná práce. Fryšavská fara prochází rozsáhlou rekonstrukcí, takže bylo rozhodnuto, že přiložíme ruku k dílu a to se nám vskutku povedlo. Když odpoledne končilo, byly přenádherně vydrhnuty schody, pohrabáno listí kolem fary (za pomoci speciálního ekologického podpalovače jménem Natural 95 taky částečně spáleno a to byl vážení přátelé opravdu hukot), hromadě dřeva jsme pořádně nařezali a posekali velký kus trávníku. Zlatým hřebem odpoledne byla nepochybně soutěž, kdo nejrychleji rozbije sekačku, ve které dosahovala děvčata vynikajících výsledků. Otec Jiří, nás poté pozval do fary na čaj, oplatky a brouky v jogurtu, na který jsme se vrhli opravdu nenasytně. Naší vlastní večeří pak bylo asi půl tuny bramboráků, a ty byly prostě vynikající. Brambor bylo asi pět kilo, takže se těsto připravovalo podobně jako v pohádce „Byl jednou jeden král“ lívance pro půl království. Velký dík všem kuchařkám za jejich obětavost při smažení. Večer nás čekalo několik partií Kajmanovy hry Metro, a pár roztodivných testů od Veroniky, ale po náročném dni už spousta lidí odpadávala.

Co se dělo ráno bohužel přesně nevím, protože jsem si spolu s Viky odskočil do kostela, kde to otec Jiří svým farníkům docela slušně „sázel“ a kázání bylo vážně super. Když jsme se vrátili, tak zbývalo už jen nasadit batohy a vyrazit ku Městu. Cestou se nám několikrát změnilo počasí, holt Vysočina, ale pokud nepočítám krmení kačenek na Medlově, proběhla cesta zpátky bez větší ostudy, takže jsme mohli krátce po poledni vpadnout do svých domovů.

Děkuji všem, bylo to milé.