RZT - dny další

V úterý připadla na osazenstvo roverského tábora služba v kuchyni. V praxi to znamenalo, že budeme vstávat nechutně brzy a budeme muset namazat asi šest a půl miliónu rohlíků s marmeládou, což se také nakonec stalo. K obědu měla být rýžová kaše a už po nastudování receptu nám začalo být jasné, že to nebude jen tak. Bylo tam zkrátka až příliš moc věcí, které bylo možné pokazit – pokud by se nám totiž podařilo uvařit správně rýži, zbývalo ještě nepřipálit dvanáct litrů mlíka, který bylo potřeba uvést do varu, no a aby toho nebylo málo, celé to mělo mít ještě kašovitou konzistenci a alespoň nějakou chuť. To že se nám podařilo v naší alchymistické laboratoři vyextrahovat jídlo které bylo nejenom poživatelné, ale i chutné, považuji za jeden z největších úspěchů naší týmové spolupráce. Kuchyň pak sice nějakou dobu vypadala jak po výbuchu, ale to nebylo nic, co by nespravila půlhodinka úklidu.

Odpoledne se pak neslo ve znamení zdravotnického kurzu, kde jsme se rozdělili na dvě poloviny, z nichž jedna (já, Verča a Dany) šla zraněné hrát a druhá (Tkanička, Viky a Klakson) se je pokoušela léčit (i když v konečném důsledku se jednalo spíše o pokus o rafinovanou vraždu). Spolu s Dany se nám podařilo vytvořit zdatně spolupracující tým, když Danuška rozkládala psychiku ošetřovatelů svými hysterickými výlevy, zatímco já jsem konal totéž za pomoci impozantně krvácejího pahýlu ruky. Jó, výbuch plynu je prevít a nutno uznat, že pohled na chodbu plnou zkrvavených lidí musel slabší povahy trošičku rozložit. Večerní program jsme strávili společně s oddílem na přednášce o drogách a i když to bylo velmi inspirující, nakonec jsem si žádnou nevybral a Vám vřele doporučuju totéž.

Středa je v historii zapsána jako den výletu, kdy se naše malá skupinka, posílená Boudou a Jíťou vydala na Devět skal. Aby ovšem cesta nebyla tak úplně jednoduchá, rozhodli jsme se pro hřebenovou verzi túry (přes Malinskou a Lisovskou skálu), i když jsme tušili, že bude poměrně náročná. Hned první výstup na Malinskou, který jsme absolvovali kolmo na vrstevnice, místy i po pás ve sněhu a většinu času i „na přední“ náhon, nás v tom jen utvrdil. O náročnosti cesty svědčí snad i to, že jsme oněch šest kilometrů šlapali zhruba dvě a čtvrt hodiny a to jsme se nikde neflákali. Na Devíti skalách jsme se vydrápali na nejvyšší vrcholek a pak obsadili za účelem svačiny verandu nedalekého srubu. Ve chvilce jsme tam ovšem parádně vymrzli a tak nezbylo než rozproudit ztuhlou krev chvilkou běhu. Na zpáteční cestě jsme ještě oprášili pár klasických „blboher“ a Jíťa se nám pokoušela vyprávět vtipy, jejichž pointy však likvidovala se zručností zkušeného vraha. Těsně před chatou se pak rozpoutala krutá sněhová bitva, ve které nikdo nezůstal nikomu nic dlužen, takže na oběd jsme dorazili někdy po druhé odpoledne jak sněhuláci.

Polední klid se podle všech předpokladů protáhl, protože naše unavená tělíčka nás zkrátka odmítala poslouchat a vyvíjet nějakou činnost. Já dokonce dostal svačinu až do postele, což byla milá pozornost, na kterou by si jeden dokázal rychle zvyknout. Čas do večeře jsme pak věnovali přípravě noční hry pro oddíl, kterou jsme občas proložili nějakou blbárnou. Večerní program nám zpestřil žďárský farář Šagi svými diáky a povídáním o Indii. No a zatímco by normální lidi zamířili přímo do spacáků, nás čekala ještě už zmiňovaná noční hra. Zatímco já, jako nejvyšší sluha dědy Čase jsem neměl roli nikterak těžkou, popadli moji podřízení katany, a vyrazili stíhat oddíl do okolí. Nutno vyzdvihnout výkon masové vražedkyně Viky, které se podařilo družinu Veverek téměř vyhladit. Asi u ní měly ještě nějaký vroubek z dob jejího rádcování, nebo co. Pravdou je, že ani ostatní kati nezůstávali nijak pozadu a tak se nakonec sešla v jeskyni dědy Čase pěkná řádka mrtvol. Mrtvolky už začínaly pomalu, ale jistě smrdět, když se do hry vložil Aslan, který (pravděpodobně poučen zdravotnickým kursem) provedl ukázkovou resuscitaci, takže do hajan odešel oddíl v kompletním složení a spacáky čekaly i na nás. Abych nezapomněl, ve středu rozšířily naše řady ještě Duo a Mimčo.

Čtvrteční program byl zahájen bratro(sestro)vražedným utkáním ve sněhovém lakrosu, při kterém byl náš tým (já, Tkanička, Dany a Viky) potupně deklasován druhou partou (Verča, Klakson, Duo, Mimčo) a to s výsledkem, který raději nezmiňovat. Karta se ale obrátila, když jsme v roli mravenců začali prozkoumávat pole plné zrádného sirupu, kde se nám naším výkonem podařilo vzpomínky na potupnou prohru vymazat. Následná hra (Krokodýli na sněhu) byla kooperační, takže nebylo vítězů ani poražených, i když my, kteří jsme byli roztrháni hladovým krokodýlem, to vidíme přeci jenom trošičku jinak.

Naším velkým úkolem pro tento den byla tvorba velkého zeleného hada (no z povahy legendy spíš hadice) a příprava na boj s princem Rilianem. Jak je dobrým zvykem, časově nevyšlo všechno úplně ideálně, takže jsme prostoje vyplňovali zpěvem a nevyčerpatelnou zásobou nejrůznějších „blboher“, v důsledku čehož scházel celý roverský tábor na odpolední svačinu za zvuků „cink, cink, cink, tdm, tdm, tdm, cink, cink, cink“, přičemž oddíl si o nás pravděpodobně myslel, že jsme se s definitivní platností zbláznili.

Boj s Rilianem byl opravdu tvrdý a i když se už několikrát zdálo, že had Riliana skutečně nakonec zardousí (čímž by způsobil nemalé starosti programovým :-) ), podařilo se nakonec princovi hadici rozsekat na cimprcampr. Z jednotlivých částí hada pak byli vysvobozeni poloudušení roveři, kdy nepochybně nejhůř dopadla hadova hlava, která vypadala jak kdyby strávila poslední hodinu v sauně. Při souboji jsme měli největší strach z Rilianova meče, který dokázal dopadnout opravdu tvrdě, takže jsme celý souboj raději natrénovali a princi několikrát vysvětlili, do kterých částí hadice může sekat naplno, a které jsou skutečně „živé“. Rostík tvrdil, že všechno chápe, takže vážně nevím, kde se na mém zadku vzala ta děsivá modřina, ale na druhou stranu to není nic, co by mě překvapilo :-)

Po opravdu opožděné večeři následovalo povídání o tom, jak se tábor vydařil, rozhovor o věcech které se povedly a které ne, no a pak už nezbylo, než si sbalit to nejteplejší co jsme s sebou měli a vyrazit na nocleh ven. Vzhledem k tomu, že to byla akce naprosto dobrovolná a že venku bylo kolem -10ti stupňů, uléhali jsme nakonec do postaveného stanu v půl druhé ráno jen tři (já, Verča a Viky). Viky sice ještě chvilku brblala, že si představovala, že jí bude pořádná zima, a že bude spát bez spacáku, ale za chvíli zalezla i ona. Zhruba každé dvě hodiny jsme se ujišťovali, že všichni ještě žijeme a že nikdo není příliš zmrzlý a rána jsme se nakonec ve zdraví dočkali, i když o tom, že bych se vyspal dosyta, nemůže být ani řeč. Každopádně to byla dobrá zkušenost ve všech směrech a s Veronikou jsme s potěšením konstatovali, že ještě nejsme úplně staří :-)

V pátek jsme si střihli ještě jedno kolo Osadníků, ze kterých se pomalu, ale jistě stává kultovní hra a pak už nezbylo než uklízet, uklízet a uklízet. Prostě ta klasická a smutná část, o které se mi ani nechce psát.

Jaký byl tedy první roverský zimní tábor? Pokud můžu soudit podle reakcí účastníků, vypadá, že se vydařil a k tomuto názoru se můžu jen připojit. Na otázku jestli měl smysl se zeptejte těch, pro které jsme s Veronikou program připravovali, ale pro mě to byl jednoduše parádní týden. Moc se mi líbila i spolupráce s oddílem (jedno místo, oddělené programy), která byla aspoň podle mě prospěšná pro obě strany. Každému z účastníků RZT patří můj velký dík za námahu, kterou do jeho úspěšného průběhu vložil, a jak to tak zatím vypadá, neslyšíte o nás naposledy. Takže za rok doufám nashle... a klidně i dřív