Arabi si šetří přírodu

Měl jsem možnost, díky také značnému pochopení své paní, se zúčastnit se členy potápěčského klubu „Čochtan“ ze Žďáru nad Sázavou týdenního pobytu u Rudého moře. Bylo to v oblasti u egyptského města Safaga, odkud jsme každé ráno vyplouvali na motorovém dvoupalubovém člunu za potápěním ke korálovým útesům a k potopenému vraku Salem Expres.

Po zrušení Junáka v roce 1970 jsem se věnoval instruktorské činnosti v potápění a ploutvovému plavání s mládeží u výše uvedeného klubu, který se musel přejmenovat na Klub sportovního potápění Svazarmu, což bylo nezbytné pro jeho existenci. Pamětníci, kteří už dávno vyrostli z dětských let, si zajisté rádi vzpomínají na různá letní soustředění v potápěčské základně Amfora na Velkém Dářku, kde jsem tehdy uplatňoval v režimu dne prvky skautské výchovy. Zpívaly se i skautské písně.

Letos v květnu jsem se tedy potápěl v Rudém moři, o čemž se mě před rokem 1990 nesmělo ani snít. Vlastně snít ano, ale jenom při četbě knížek od J. Y. Cousteaa např. „Svět ticha“ nebo „Dech moře“. Nádhernou přírodu pod vodou v Karibském, Korálovém nebo Rudém moři, známe všichni z televize, ale setkání s ní bezprostředně, je věc docela jiná. Svět korálových útesů s pestrou paletou ryb i návštěva potopeného trajektu byly velmi zajímavé. Mezi útesy, kde je nejčilejší život, jsem si připadal jako v obrovském akváriu. Stal se ze mě nejen pozorovatel, ale také lovec. Mojí zbraní byl fotoaparát pro jedno použití, se kterým jsem fotil, ale pouze při potápění na nádech. Při přístrojovém potápění praktický nebyl, protože přestalo fungovat pod hloubkou šest metrů, vlivem tlaku vody, přetáčení filmu. Návštěva vraku trajektu, který se potopil najetím do útesu v roce 1991 a leží v hloubce od šestnácti do třiceti metrů, byla pro mě velmi emotivním zážitkem. Vracelo se na něm tehdy do Egypta několik stovek poutníků s Mekky a velmi mnoho jich zahynulo. Loď se stala jejich hrobem a do jejího nitra, kromě kapitánského můstku, je zakázaný vstup.

O mnoho veselejší bylo mé setkání s několika delfíny, kteří pomalu proplouvali kolem naší lodi. Tu příležitost plavat s nimi jsem si přece nemohl nechat ujít a tak honem na nohy ploutve a brýle se šnorchlem a za nimi do vody! Pod vodou jsem mezi nimi uplatnil styl „delfín“ a tak asi proto mé přítomnosti nic nenamítali.

Lidé si opravdu začínají uvědomovat, že tu nádhernou a zázračnou přírodu musí šetřit a chovat se k ní ohleduplně. Svědčí o tom různé světové akce, ale také menší soutěže pro mládež. Letos například při Krajské soutěži skautů pro světlušky a vlčata „ O totem náčelníka a vlajku náčelní“ bylo stanoviště, kde se snažili chlapci a děvčata správně roztřídit odpadové suroviny.

U moře jsem musel ocenit snahu Arabů chránit přírodu pod vodou. Existuje totiž nařízení nepřibližovat se ke korálům na méně než 50 cm a také se nesmí se žádné brát jako suvenýry. Při kontrolách na letišti hrozí totiž vysoké pokuty. Jsou lokality, kde nesmí mít potápěč sebou rukavice a také potápěčský nůž. Před každým ponorem jsme byli vedoucím, který zastupoval Mezinárodní potápěčskou federaci, na toto upozorňováni. Arabové jsou si dobře vědomi, že si přírodu pod hladinou Rudého moře musí chránit.