Berušky na výpravě v Jihlavě

Výprava Berušek do Jihlavy

Směr našeho vlaku byl tentokrát do Jihlavy, kam jsme se vydali poznat další– ono se vážně úplně nabízí to slovo dobrodružství! Tak jsme tedy vyjeli do Jihlavy za dobrodružstvími.
Prvním dobrodružstvím už byla jen samotná jízda vlakem. To ale nebylo nic proti tomu co se odehrálo potom. Když jsme totiž vystoupili z vlaku, holky dostaly svůj první úkol: musely bez naší pomoci dojít na Masarykovo náměstí k morovému sloupu, aby se setkaly s tajemným cizincem. Odvážně se zeptaly jedné paní na cestu a ta jim jen soucitně řekla, že je to skoro pořád rovně, ale ať raději jedou tramvají, že je to minimálně 20 minut cesty. Za normálních podmínek bychom to zvládli raz dva, ale cesta byla přímo nehorázně do kopce a naše Berušky se po 5 minutách unavily, takže jsme v cestě pokračovali obtěžkáni 3–4 zavazadly. Na náměstí jsme ale nakonec celí udýchaní a zpocení došli a holky rychle objevily tajemného cizince. Nechtěl jim ani prozradit své jméno, řekl jenom že začíná na B. Seznámil nás i s jedním fotografem Honzíkem Šibíkem, kterému se podařilo nemožné: vyfotit holky bez toho, aby se schválně hýbaly nebo schovávaly obličeje do dlaní.

Ve třičtvrtě na pět byl čas jít do katakomb. Přivítala nás v nich milá paní průvodkyně, se kterou jsme sešli do podzemí. Prováděla nás různými chodbami, vykládala u toho historické skutečnosti i tajemné pověsti. Vrcholem prohlídky bylo to, že nám ukázalo tajemné zelené světlo, které ve tmě fosforeskuje ze zdí. Duch katakomb potom ještě zařídil, aby stíny Aniček zůstaly ‘‘obtisknuty’’ na zdi a pak už jsme bohužel museli jít zase ven. Taky jsme si říkali, jak by bylo super mít katakomby na pár hodin jenom pro sebe, protože to by kmen zažil hru, jako ještě nikdy.

Při pomyšlení na dlouhatánskou cestu do klubovny nám běhal mráz po zádech a tak Danny raději skočila koupit lístky na tramvaj. Potom už jsme u klubovny byli cobydup a šli se zabydlet. Kreslili jsme si profilky na okénko a pak se ve hře ještě jednou vrátili do podzemí, kde jsme se svíčkami hledali jméno našeho cizince. A to jméno bylo Boris Slamák.
Po večeři jsme doufali, že holky budou unavené a rychle půjdou spát, ale ty přímo sršely energií a tak jsme je ještě vytáhli na chvíli ven hrát hry, aby se vyčerpaly. Když se zdálo, že by to už mohlo být, vrátili jsme se zpátky připravit se na spaní. Do spacáků zalehly rychle a tak Danny přečetla pohádku a potom jsme šli dolů řešit programové věci na zítřek. Když jsme za hodinu vyšli nahoru, holky pořád ještě nespaly. Tichounce jsme přes ně přelezli a zalehli do spacáků. Holky pořád kecaly, až je z toho rozbolely hlavy a my jsme jim jen lítali do kuchyně pro čaj. Pak konečně usnuly (i když tvrdily, že tuhle noc zaručeně neusnou)…

Ráno nás Boris vytáhl na rozcvičku, ve které se daly získat skvělé ceny– 4 prázdé krabice od mléka! Málem se o ně strhla rvačka, tak jsme si je spravedlivě rozdělili do družin.
Na snídani byla krupičná kaše a hrozně dobrá, Zuzka prostě umí vařit. Melounový čaj byl úplně skvělý!

Po snídani s berušky vydaly pomoci medvědovi, který umíral hlady, protože včely v jeho oblíbeném úlu se zbláznily a jsou děsně agresivní. Úkolem bylo nenápadně vzít včele med a ještě si sní pěkně popovídat. Když ale včela dostala podezření, nemilosrdně viníka štípla a on potom musel jít do nemocnice nechat se namazat léčivou mastí.
Než jsme vyrazili do zoo, holky ještě zahrály své připravené scénky a oběma skupinám patří velká pochvala, protože je měly skvěle připravené a zahrané! Občas jsme se smála tak, až mi tekly slzy!

Vyzvedli jsme si svačiny a vyrazili do zoo. Tam pro nás Boris přichystal Velkou Zoo Hru!
Ztratil se mu totiž jeho pověstný slamák a ten právě holky musely získat zpět. Berušky se snažily vyluštit tajenku o místě skrýše a informace do ní se získávaly z tabulek u zvířat, poznáváním fotek zvířat, atd… To místo bylo Africká vesni Matongo, a tak jsme rychle vyrazili hledat. Hledání bylo samosebou úspěšné! A protože holky už nemluvily o ničem jiném než o dětském koutku, rychle jsme se přesunuli tam. V ohrádce afrických koz na nás ještě čekaly kozy, které jsme si hladili a taky jedna která nás pořád trkala, takže jsme radši šli jinam. V dětském koutku jsme pak strávili hodně času na tobogánu, lanovce, točícím kole a dalších aktivitách. Cestou ze zoo jsme si ještě kupovali cukrovou vatu, ze které nás nakonec ale spíš bolelo břicho. V parku si holky nasbíraly spoustu javorových listů, které pak savovaly na trička.

V klubovně se ale dlouho neohřály, protože je čekala hra venku. O té toho moc nevím, protože jsem v té době trénovala na další program, ale holky si ji pochvalovaly, protože v pouštních oázách získávaly lentilky.

Další program se odehrával v klubovně. Berušky se posadily na karimatky do kroužku a zavázaly si oči. Potom jsem je hlasem vypravěče uvedla do kouzelné říše. V příběhu šlo asi o toto: princezna (Maky) má neskutečně ošklivý dlouhý nos. Pomoci nám může jedna stará kniha, která s nachází v knihovně, kterou hlídá knihovník (Pepíno). Musíme zabít obra (Attyho) a jeho pokladu vzít kouzelný prsten. Tím si pak princezna odčaruje frňák.
Užili jsme si to jak my, tak holky. Byla docela sranda se na ně slétnout jako houf čarodějnic a tahat je od sebe. Jen se divím, že nám při tom jejich příšerném jekotu nespadl dům na hlavu…

Před spaním holky ještě čekala stezka odvahy, kterou ale všechny zvládly. Některé s nebály ani trošinku, některé i trochu větší trošinku.
Doufali jsme, že po dnešním náročném dni zalehnou a budou opravdu spát!, ale to jsme se přepočítali. Když jsme si šli něco po půlnoci lehnou, byly ještě vzhůru a vesele si povídaly.
Po nějak době ale ztichli a mys i užívali ticha. Hezky si takhle spím ( tuto noc překvapivě nikoho nebolí hlava, prsty, oči ani nic jiného), když tu najednou slyším hluk, takže se probouzím. Vidím jen Attyho jak vstává a mizí ještě s nějakými Beruškami dolů. Po chvíli se vrací zpátky a šeptem nám vysvětluje, že Kačenka ho vzbudila, že máme zatopený sklep!
Sešel tedy dolů a ona to venku stékala voda z okapu! Když jsme se tomu dost nasmáli, zase jsme usnuli.

Ráno jsme navzdory neděli vyrazili na rozcvičku, sbalili se a jihlavským skautům nechali na památku vlastnoručně vyrobený děkovný plakát.
Cesta zpátky proběhla bez problémů, holky ještě narychlo utratily zbytky peněz, jeli jsme dvoupatrovým! vlakem a za prudkého deště dojeli do Města.

Myslím, že nám všem tato výprava přišla skvělá, Pepíno se pocvičil ve hře na kytaru a vůbec jsme si to pěkně užili. Tak zas příště!