Na kole do totality

PONDĚLÍ (9. 8. 1999)

Když jsem vyrážel na kole na svůj zatím nejdelší vejšlap, neplánoval jsem, že si nějaký zápisky či dokonce deník budu psát. Tak akorát vtisknout do paměti hodnoty tachometru a nic víc. Rozmyslel jsem si to ale ještě na území ČR a to někde mezi Ivančicemi a Moravským Krumlovem. Měl jsem krásný pocit z okolní krajiny, z ubíhajících kilometrů a jak tak člověk jede sám, tak cítí potřebu to někomu říct a tak se stvořilo to co právě začínáte číst.
Ale abyste byli v obraze, začnu úplně od začátku. Plánované už jsem to měl dříve, ale trasa cesty se rodila v mé hlavě až těsně před odjezdem, protože jsem do poslední chvíle čekal v práci na ten správný okamžik, kdy v sobě najdu tolik odvahy požádat o další týden volna navíc, protože většinu dovolené jsem si již vyplácal na tábor. Dopadlo ale vše dobře, za což svým šéfům touto cestou moc a moc děkuji. Trasu po ČR jsem naplánoval pomocí programu v PC, který mi našel nejkratší cestu do Znojma, která čítala cca 96 km. Na cestu jsem se chtěl původně vydat sám, ale jak se o mé cestě dozvěděla moje sestra Dáša a její manžel Milda(dále jen D+M) domluvili jsme se že pojedeme společně. Do Znojma měl dojet každý sám, protože oni jedou z Brna a já z NM a ze Znojma jsme měli vyrazit společně.
Jenže ouha, co se nestalo, já jsem, podle domluvy, vyrazil z NM v pondělí dopoledne a hltal první kilometry. A jak si tak sedím v Bíteši na náměstí u oběda, zvoní telefon a volají D+M, že mají jisté zdravotní problémy a že neví jak na tom budou a jestli do Znojma vůbec dojedou. Tak jsem v Bíteši opustil plánovanou trasu a vyrazil na Brno. Bylo to necelých 30 km a měl jsem štěstí v tom, že D+M bydlí hned na kraji Brna, takže jsme brzy již vymýšleli plán B a to, že já budu pokračovat dál na kole, a že v úterý zavolám z Rakouska, kde jsem a že D+M za mnou dojedou a budou mi dělat doprovodné vozidlo.Tak jsem vyrazil dál a ve Znojmě jsem měl díky "zkratce" přes Brno v nohách 140 km a měl jsem toho tak akorát dost. Vyrazil jsem mimo město najít místo na přespání. Nyní zrovna dopisuji na nocležišti kousek za Znojmem, vedle mě se chladí právě dovařená polívka a začíná být už docela tma, že není vidět na psaní a tak jdu jíst a spát ať doplním síly. Tak zatím dobrou chuť a dobrou noc.

ÚTERÝ (10. 8. 1999)

Moje nocležiště bylo podle "skautských norem" absolutně nevyhovující, bylo totiž na kopci a k tomu kousek ode mne stál osamělý strom, ale pohled na hvězdnou oblohu a klepající se nohy mě přesvědčil, že už nic jiného hledat nebudu. No ale co se nestalo, v noci samozřejmě přišla bouřka a já se radši evakuoval do bezpečí. Jenže směrem dolů už byly jakési zahrady a tak jsem se trochu rozmýšlel ale první kapky mě donutili dobýt cizí pozemek. Bylo 23:45 a já zabalen do igelitu ulehl vedle jakési kůlny na nářadí a snažil se usnout. Moc se mi to nedařilo asi jsem byl stále pod vlivem energydrinků a tak jsem zabral až k ránu. Vzbudil jsem se v 7: 30 hodin a vyrazil nahoru zpět k původnímu stanovišti. Veškeré cennosti, které jsem si vzal sebou do spacáku přežily bez újmy až na cestovní pas, který mi trochu navlhl a tak zapaluji vařič a při snídani jej suším. Už oschl, akorát je trochu krabatej a malinko mi ohořela stránka číslo 28, snad to celníci vezmou. Balím a vyrážím ke hranicím které jsou už takřka na dohled. Je 9:45 a sedím v RETZu na lavičce na náměstí a svačím.
Na hranicích prošlo vše OK, akorát mě jak rakušáci, tak češi hledali v počítači. Rakušanka mě dala dokonce i razítko. Vedla sem částečně již i cyklostezka a tak myslím, že se pojede dobře. Ještě něco zkousnu a pojedu dál.
Nad RETZem je velký větrný mlýn i s lopatkami a tak jej objíždím a pak již šlapu směr PULKAU. 13:32 Počasí mi přestává přát. Jak jsem vyjel z PULKAU tak se rozpršelo. Prší stále, ale jen drobně a tak jedu dál. Největší strach mám o tachometr, aby se mi kvůli vodě opět nevynuloval, to by mě asi kleplo. Chybí mi 4,1 km do 200 km. Vyjel jsem z Eggenburgu a opět se rozpršelo. Začalo přímo lejt a tak hledám nejbližší úkryt. Teď sedím ve škarpě pod igelitem a zdá se že pomalu přestává a tak vyrážím dál. Mrholí celou cestu. Když se rozprší víc, hledám úkryt, kde se dá. Jednou je to strom, jindy celkem pohodlná telefonní budka. Před Krems mě už začíná být docela zima, ale naštěstí skoro přestává pršet, takže pod vlhké tričko si dávám ještě jedno suché a už je mi fajn. Dojíždím do Krems a jedu se podívat do centra, kde to trochu okouknu, najím se a pokračuji dál. Hledám cyklostezku, která mě převede přes Dunaj, kde na mostě fotím kolo a Dunaj a pokračuji na St. Pölten.
Opouštím cyklostezku, protože zjišťuji, že jsou sice pěkné, ale podstatně delší, než kdybych jel po normální cestě. A tak pokračuji po normální silnici. Provoz není nijak velký, houstne jen těsně před St. Pöltenem. Ve městě nevidím žádné značky a tak trochu bloudím. Vím, že mám jet na jih a tak se orientuji podle zapadajícího slunce. Sláva, vyjíždím z města a nacházím odbočku na město které je na mé trase. V 19 hodin mám mít sraz s D+M a mám ještě asi 20 km a tak přijedu o něco později, ale snad na mě počkají. Je krásný západ, vypadá jako polární záře. Bohužel jsem si to nevyfotil. Ztratil jsem někde cestou mapu a itinerář cesty, kterou jsem si z lenosti nezapnul do kapsy na brašně, ale nechal jen v kapse od mikiny. Je to trochu mrzuté, ale mám ještě mapu velkou, na kterou jsem si začal psát tento deník. Shledávám se konečně s D+M, dostávám najíst a napít a pak vyrážíme hledat místo na spaní. Je už docela tma a tak se moc vybírat nedá. Našli jsme si odpočívadlo u jedné lesní cesty, uvařili rizoto a šli chrnět. Jasná noc, jsou krásně vidět hvězdy, doufám, že bude takhle i zítra.

STŘEDA (11. 8. 1999)

Lesní silnička v jejíž těsné blízkosti jsme spali začala být asi od 6 hodin ráno dost frekventovaná, protože teď je 8:21 a už projelo asi osm aut a všichni zvědavě koukají, co to děláme. Zrovna snídám, teplý čaj je lahoda.
Je docela zima a oproti včerejšímu večeru je skoro zataženo, ale občas se to protrhne, no uvidíme, jestli něco uvidíme. 11:56 Jsme v cíli cesty, ležíme na alpské loučce a čekáme na zatmění. Celé dopoledne se střídá polojasno, kdy svítí sluníčko se zataženem. Doufám, že to polojasno, kdy občas svítí slunce, vyjde zrovna do doby, kdy bude to 100% zatmění. Tak uvidíme. Teď už je odkousnutej velkej kus slunce a je zrovna pruh modrého nebe. Ráno jsem měl 295 km a teď už mám 330 km, z toho posledních cca 4 km bylo do dost slušného kopce a samé serpentýny. Pro srovnání to byly tak asi čtyři pohleďáky za sebou. Je 13:00 a už je po všem. Ze sluníčka už opět kouká skoro čtvrtka a my máme za sebou pohled na sluneční koronu. Skutečně se to povedlo!! Neuvěřitelné, pocity jdou jen velice těžko popsat. V době, kdy zbýval ze slunce jen tenoučký srpeček se nad kopcem, na kterém jsme seděli, objevila mezera s modrou oblohou a vyšlo to jako načasované. Nádherně jsme viděli sluneční koronu, i pár slunci nejbližších hvězd a planet. Člověk nevěděl co dříve dělat, jestli koukat na to neskutečně krásné nebeské divadlo či na potemnělou krajinu nebo vše fotit. Rozednělo se stejně rychle jako se zatmělo, nejdříve se zešeřilo, všude byly velmi zvláštní barvy a pak najednou buch a je tma. A tak jsme dvouma foťákama cvakali, koukali nahoru a zase cvakali. Najednou buch a už je zase den. Jucháme nadšením, radujeme se z toho jaké jsme měli štěstí. Teď už jen aby vyšly fotky. Věříme již článku z příručky o zatmění, kde se psalo, že i 99% zatmění není taková tma aby byla vidět korona a že záleží na každé stovce metrů kde člověk stojí při hranici pásu totality aby viděl to nebeské divadlo. Ani já nelituju těch 330 km, které mám teď v nohách, protože to stálo opravdu za to. No teď už naplánujeme zpáteční cestu a frčíme domů. Domluvili jsme se na městečko Mühlbach. Je to něco kolem 120 km. D+M pojedou jinudy, aby se mohli podívat po Alpách, ale já jedu zpět stejnou cestou. Až do St. Pölten je to z kopečka či jen po rovině, takže první kilometry jsou celkem v pohodě.
Ve velkých městech už vím kudy jet a tak zdržují již jen semafory. Před Krems opět trochu bloudím, protože jsem opustil cyklostezku a jel po normální silnici, která teď ale přešla na dálnici a tak musím sjet a najít most přes Dunaj. Za Krems se to trochu vlní, ale kopečků naštěstí není mnoho. Mám asi 1,5 hodiny zpoždění a hledám v Mühlbachu D+M. Zvoní mi v brašně telefon, taťka je zvědavý, kde jsem, tak jsem mu v krátkosti vylíčil, jaké bylo pozorování a domluvili jsme se, že mu ještě zavolám. Roaming funguje sice na volání ke mně, ale když potřebuju volat já, tak to nejde.
Naposledy jsem volal asi 20 km za hranicema, kde to ještě šlo, ale dál už ani ň. To mě moc nepotěšilo. Hledáme místo na spaní a nacházíme asfaltku mezi poli a na jejím konci kousek od lesa zastavujeme a vybalujeme spaní. D vaří guláš a já po jídle jdu hned spát. Tachák ukazuje 447 km takže za dnešek mám 152 km.

ČTVRTEK (12. 8. 1999)

Spal jsem jako budulínek, vstával jsem až po osmé, kdy už bylo ve spacáku vedro, poněvadž sluníčko již docela slušně pařilo.
Teď zrovna snídám a už jsou zase trochu mraky, no uvidím jak bude. Dneska počítám, že již dojedu do ČR, ne-li do cíle své cesty - tedy na tábořiště do Polné za 1. oddílem Naděje. 10.51 sedím v Eggenburgu na náměstí a právě jsem dopsal �povinný� pohled do práce a koukám do mapy. Ke hranicím je to cca 30 km, na tacháku mám 467 km. Ještě si chvilku dáchnu a vyrážím dál. Tak a jsem v ČR. Mezi hranicema a Znojmem jsem dojel 500 km. Když jsem prošlapával Znojmem, řekl jsem si, že už hlady nevidím a tak hledám vhodnou restauraci se zahrádkou abych viděl na kolo. Teď sedím na zahrádce restaurace a zažívám obídek. Volám domů a D+M. Po obědě vyrážím směrem na Polnou. Síly ubývají s každým vyšlapaným kopečkem. Je vidět že jedu na vysočinu, protože je to furt do kopce. Jedu velice pomalu a co chvíli odpočívám. Nejvíce mě bolí zadek. Poslední kilometry dojíždím z posledních sil a na tábořiště dojíždím z posledních sil po osmé hodině. Dostal jsem najíst, moc mi to pomohlo, už jsem hlady neviděl, i když jsem si cestou dával doping v podobě čokolády a müsli. Vykládám zážitky z cesty a mám tu čest spát na posteli ve srubu, kde dodnes spal Monti, jenž dnes odjel a bohužel jsme se minuli asi půlhodinou, takže jsme se neviděli. Takže poslední cestovatelská noc je v teplíčku. Tachometr ukazuje bez mála 600 km.

PÁTEK (13. 8. 1999)

Ráno po snídani a nástupu vyrážím směr Zubrštejn, kde táboří Berušky a odtamtud již domů. Ve Městě dávám hned vyvolat fotky, které mi paní Čadková udělala ještě ten den.
Jsem děsně zvědavý jak vyjdou. Dojíždím domů, vylouhuju se ve vaně a jdu celkem brzy spát, abych měl síly na zítřejší bourání Zubrštejnského tábořiště.
Celkově jsem za tento týden najel 640 km a už teď vím, že příští rok nasedám na kolo a jedu na cyklotúru zas.


Tak zase někdy

Cyklista Mládě