Tábor delikventů

Tábor delikventů

Možná o takovém pojmenování roverského zimního táboření by mohl nezasvěcený pozorovatel našeho pozdně prosincového počínání uvažovat. Pozorovatel zasvěcený, by naopak o tomto pojmenování nepochyboval ani chvilinku. Chcete vědět proč? No říct bych Vám to mohl, jenže je tady háček. Jak praví klasik „Co se na Zelený míli uvaří, to na Zelený míli taky zůstane.“ a my kluci co spolu na Silvestra do Podolí jezdíme, tuhle zásadu ctíme. Přesto je tu asi pár věcí, na které informační embargo neplatí a o ty se s Vámi milerád podělím. Zkusme tedy zapátrat v mé děravé paměti a uvidíme co z ní vydolujem.

Obraz první: Dám dvě ovečky za hlínu a obilí
Pokud by náhodný kolemjdoucí poslouchal u stěny týpí, patrně by se domníval, že zavítal na výroční zasedání pracovníků v zemědělství, ale skutečnost byla trošičku jiná. Vzít na táboření stolní deskovou hru Osadníci z Katanu se ukázalo být zcela zásadním rozhodnutím a bez uzardění můžu prohlásit, že nás úplně pohltila. Těžko říct kolik hodin jsme u ní vlastně strávili, ale jistý je, že jak byla jen chvilka volnýho času, už se rozkládal herní plán a letiště v týpí se změnilo v nelítostné bitevní pole. Bratrské ohledy šly stranou, každý hrál jak uměl. Ke slovu se dostaly bezcitné intriky, emocionální vydírání i chladné kalkulace. Jak to už tak v životě bývá zvraty přicházely v ty nejneočekávanější chvíle a přinášely radost a spokojenost na straně vítězů, beznaděj, zlobu a demonstrativní sebevraždy u poražených. Charakter šel zkrátka stranou, protože závod o osídlení ostrova Katan může vyhrát jen jeden.

Snad každý z nás prožil při téhle hře své světlé chvilky, ale nic naplat, musím se pochválit, protože se nám s Piškotem podařilo sestavit smrtící tým, (no upřímně řečeno i smrdící, ale to teď asi není důležité) jenž porážel ostatní soupeře rozdílem ligy, až oni nešťastní chlapci, zdeptaní vlastní neschopností, odmítali s námi hrát. I když byla v týpku letos ještě celá řada dalších dobrých her, Katanskému šílenství se už těžko něco přiblíží. (leda snad táboření příští rok, až seženu k Osadníkům rozšiřující sadu :-) ) Do tohohle obrazu patří určitě i vzpomínka na Kajmana, který se dokázal vždy mihnout kolem jakéhokoliv herního plánu a způsobit na něm neuvěřitelný zmatek. Na mapách se najednou objevovaly obrovské armády, bohatství z pokladnic záhadně mizelo, aby se objevilo v místě a čase kde ho nikdo nečekal. Stačilo, když se od herního plánu kterékoliv hry ozvalo hromadně výhružné „KAJMANE!!“ a každý hned věděl kolik uhodilo.

Obraz druhý: a jedééééém
I když sněhu nebylo letos nijak přehnaně, i jízda po zmrzlé trávě má svoje kouzlo. Nahoře na kopci sednete na sáně, pořádně se rozjedete a než se kdo naděje už je tu první překážka. Tou jsou ostatní jezdci, kteří pochopitelně nemají na práci nic lepšího než se snažit ostatní sáňky na kopci zlikvidovat, nebo je aspoň nasměrovat do neprostupného křoví. Překonali jste tuhle překážku a projeli bez úhony houfem psychopatických sáňkařů? Ještě se neradujte, další překážky teprve čekají. Pokud se Vám čistě náhodou podaří nevletět pod kopcem do všemi milovaného křoví, je tu zatáčka, která Vás jistojistě vynese do hustého lesa. Cože? Že jste projeli zdárně i tu? No v tom případě vás ještě čeká smrtící ZŽS (Zóna žlutého sněhu – vysvětlení dále), nicméně pokud se vyhnete i jí, je před Vámi už jen poslední úkol a to nenaprat to do boudy či nevjet do řeky, protože letos to opravdu sviští. A pokud jste se mnou přežili až sem, můžete si gratulovat, máte za sebou první sjezd. Že se Vám zlomily sáňky? Ale jděte, kdo by se s tím zatěžoval, vždyť stačí jen popadnout igelit a vzhůru dolů. Je pravda, že jisté partie těla při tom docela trpí, setkání s křovím pod kopcem bývá až nepříjemně intimní, ale za tu srandu to rozhodně stojí.

Jo slíbil jsem ještě vysvětlit tu ZŽS, tak aby se to nezamluvilo. Zóna žlutého sněhu je zvláštní meteorologický úkaz projevující se každoročně ve vzdálenosti cca 15 metrů od týpí a to jak již název napovídá, právě změnou barvy z klasické bílé na žlutou. (tedy s čestnou výjimkou Severočeského kraje, kde padá žlutý a jinak barevný sníh každou zimu a nikoho to už nepřekvapuje) Přední světové kapacity se předhánějí ve snaze osvětlit tento neobvyklý úkaz, ale my, co už máme pár let táboření za sebou, víme jak to doopravdy je. Inu co bych Vám nalhával, v noci je to zkrátka na záchod strašně daleko a navíc je většinou hrozná zima, ještě ke všemu jsme tam samí kluci, takže jakýpakcopak. Smutnou pravdou ovšem zůstává, že je ZŽS poněkud nešťastně umístěna v zóně nejčastějšího průjezdu sáňkařů. My ostřílení táborníci o tom ovšem víme, takže si dokážeme včas přibrzdit a tak zůstává průjezd ZŽS doménou návštěv, které se rozhodnou pokoušet na kopci své štěstí. Prim v tomto trendu hrála letos asi Viky, která vymetla ZŽS parádní bouračkou a já jsem si asi právě zadělal na problém, když tak o tom přemýšlím :-)

Obraz třetí: dobrý den, sportu zdar, fotbalu zvláště
Kromě vysedávání u ohně a řádění na kopci, je každoročně zimní táboření také svědkem celé řady sportovních utkání. Ať už jsou týmy složeny jakkoliv, všichni se do vzájemných zápasů vrhají s nadšením a bojovností fotbalistů čtvrté vesnické ligy, zkrátka kdo byl někdy svědkem souboje například mezi FC Laškovičky a Kometa Horní Dolní, ten si dokáže představit, jak kruté bitvy na hřišti probíhají. K tomu je ještě nutné připočíst ještě fakt, že se hraje na sněhu a že s fauly si nikdo neláme příliš hlavu, prostě jen další důkaz toho, že některé sporty jsou záležitostí pouze pro drsný kluky. Toulavé vlče: přijď prvního slunce měsíce dlouhých nocí ve dvě hodiny po poledni ke Strážním ohňům. Samostatnou kapitolou jsou pak noční utkání, kdy si člověk musí dávat pozor opravdu na všechny a všechno, protože v dobrém úmyslu Vás velmi často zkramlí i vlastní spoluhráč. Kromě klasického fotbálku proběhlo na letošním táboření i několik zápasů v lakrosu, mám pocit že se tábořištěm mihlo i frisby ale jistej si tím nejsu. Bumerang se naštěstí zlomil hned první den a pokud se ptáte proč naštěstí, tak vězte, že bumerang se v Kajmošových rukou stává naprosto nevypočitatelnou zbraní, před kterou si v okruhu dvou kilometrů od tábořiště nejste nikdy jistí.

Obraz čtvrtý: noční hlídka
To si takhle v klidu pochrupkáváte ve spacáku, když s Vámi někdo neurvale zalomcuje se slovy: „Máš hlídku“, což kolem třetí hodiny ráno vždy potěší, že? Povinnosti hlídky jsou velmi jednoduché – udržovat roztopený ohniště v týpku a občas hasit hořící kamarády, to když se nějaké žhavé jiskře příliš zalíbí u někoho ve spacáku a nechce se jí vyhasnout. Pokud k tomu připočtete oči plné kouře, vychází z toho všeho dohromady docela pěknej opruz. No a vzhledem k tomu, že jsme kluci vynalézaví a líní, a teploty se letos pohybovaly i v noci okolo nuly, nebylo nic jednoduššího než se na hlídky vykašlat a nechat oheň vyhasnout. Ráno je sice trošku zima, ale človíček se zase vyspí na čerstvým vzduchu. I tak ale noční hlídky k táboření patří a pokud bude příští rok trošku větší zima, určitě jim neujdeme.

Obraz pátý a poslední: není ohně bez kouře….
…a proto vždycky tak strašně smrdíme. Je to tak, kouřové aroma se stává nezaměnitelným poznávacím znamením všech, kdo se táboření účastní a to dokonce až do té míry, že první věta několika mých spolužáků kteří mě potkali ve škole byla: „tys byl zase přes Silvestra pod stanem, co?“ Občas se mě někdo zeptá co na tom vlastně vidíme, strávit pět dní v kouři a zimě a blbnout při tom jak malí kluci. Co jim mám odpovědět? Pokud si vedle mě nelámali hlavu s tím, jak povýšit právě tuhle vesnici na město, když člověku chybí zrovinka to zatrolený kamení, který potřebuje, neřítili se spolu se mnou v igelitu na skokánek, neslzely jim oči když vešli do týpí, pokud si nepropálili spacák a neroztavili podrážku na botech, nemůžou to asi pochopit. Věřím tomu, že ti, kteří tohle zažili, to chápou a vyrazí za rok zase, takže nashle (snad) ve stejné sestavě.

Obrazů v mojí hlavě zůstala ještě celá fůra, určitě by Vás zajímalo i to, proč se letošní táboření jmenuje „Drobný vynech 2004“, jak se z Adama stala absolutní nula, nebo co všechno vyvádí Zuzka když to přežene s jablečným moštem, ale to už bohužel nemůžu sloužit, protože jak jsem říkal na začátku: „Co se na Zelený míli uvaří, to na Zelený míli taky zůstane.“

fotky