Sehraná pohodářská dvojka

Milý Vařekí, jak se cítíš jako mediální hvězda? Připadáš si tak, poté co ti Jiří X. Doležal otiskl fotku v Reflexu?
Vařík: No, ani ne.

Já vím, přeci jen je to jenom fotka, ale kdekdo by si přál, aby o něm zrovna Jiří X. Doležal psal… To už je mezi novináři NĚKDO...
Vařík: No, tak v kině už jsem taky byl, že jo… Já si kvůli tomu nepřipadám nějak důležitě, já si připadám úplně normálně.

Tak to jsem ráda :-) Jakou funkci a co vlastně děláte právě teď ve skautu?
Klakson: Já zevluju.
Vařík: (smích)
Klakson: Né, nezevluju. Vedu Káňata, ještě tady s Vářou a Banym… Plánujem akce a tak…
Nejvyšší je pořád Pepa a pak je Tkanička.

A pak je kdo?
Klakson: A pak jsem JÁ!:) A Vařík je hned po mně.

Takže to je vedení Káňat, a Havrany vede momentálně kdo?
Klakson: To kdybych věděl… Pepa, Jack a…
Vařík: Ufi, ne?!
Klakson: Ne, Ufi vede Jestřáby. Jo už vím. Havrany vede George, Jack a Pepa. Tyhle tři.
Vařík: A Jestřáby má Tkanička a Albi.

To je vcelku silná sestava!
Klakson: Však říkám, teď je to úplně o něčem! Teď už nerozhodujou žádný frčky u nás, ale prostě to, že jsme na každou družinu tři. Myslím si, že teď jsme asi ta nejsehranější parta, a jde to všechno tak nějak jednodušeji. Ještě teda mladí jsou teda pořád trochu „z oddílu“ a chtělo by to, aby si uvědomili, že jsou vlastně už roveři a že se musí taky trošku starat.

Jak dlouho pracuješ u Vlčat?
Vařík: Druhý rok.
Klakson: Já třetí.

Myslíte si, že spolupráce právě Vás dvou funguje?
Vařík i Klakson jednohlasně: Nejvíc.
Klakson: Nikdo jinej z Vlčat nespolupracuje tak jako my dva.

Proč?
Vařík: Asi hodně udělal tábor, tam jsme byli jenom my dva – kluci, a zbytek tam byl samý baby, takže to udělalo moc.
Klakson: Prostě jsme si padli do oka! Máme takový společný zájmy, kecáme o stejných věcech, nebojíme se žádných témat… Jsme pohodáři a můžem se bavit o čemkoliv.

O čem se nejčastěji bavíte?
Vařík: No to bych tolik nerozebíral. (smích)
Klakson: No tak různě.
Vařík: Baby, škola,…
Klakson: Jak říká, baby, škola, teď máme jízdy – on traktor, já auto, nějaký vtípky občas proložíme, třeba na táboře když bouchne petrolejka, tak si je hned o čem povídat..:) A hlavně o Vlčatech si povídáme.

Vařekí, teď mi řekni 5 slov, které vystihují Klaksona.
Klakson: Magor řekni…:-)
Vařík: Kámoš, je spolehlivý, normální… Když se naštve, tak to stojí za to – ale na mě moc nevybouchává… A pak já nevim – je chytrej.

A teď jen vyměníme role – Klaksone kterých 5 slov podle tebe nejlépe popisuje Vaříka?
Klakson: Kámoš, pohodář, kliďas, pracant, spolehlivý, vtipálek.

Jaké věci máš na svém kamarádovi rád?
Klakson: To je otázka na tělo! Většinou nápad, který mám já, tak on svolí. Cokoliv vymyslím, tak jemu to nevadí. S čímkoliv potřebuji pomoci, tak on jde. A potom když se potřebuji odreagovat, třeba na táboře, když je ponorková nemoc, to všichni známe, nebo když mě štve nějaká sestra vedoucí, tak jdu prostě za ním.
Vařík: Mně se líbí to, že si fakt hodně rozumíme, že když něco řešíme, tak máme stejný názor… Když mu něco řeknu, tak to prostě zůstane mezi námi dvěma, vím, že to nebude rozebírat nikde dál, a to je pro mě hodně důležitý.

Po změnu: Co naopak nemáš na „kolegovi“ rád?
Klakson: Nic, my jsme se nikdy nepohádali. Vůbec, ani žádný detail.
Vařík: Já se nad tím teďka tak zamýšlím… Já fakt nevím.

Poroučí ti?
Vařík: Ne.

A ty jemu?
Vařík: No tak já si myslím, že od by si ode mě poroučet nenechal! :-) Ale my se vždycky nějak domluvíme.

Shodnete se opravdu ve všem?
Vařík: Tak ve všem asi úplně ne, ale je hodně věcí, na čem jo. Když jsme na sebe naštvaný, a to je málo kdy, tak si to vyříkáme během pár vteřin a pak už to je v klidu.
Klakson: Padaj ostrý slova a pak je to v pohodě.

Přitakáváte si třeba i v názorech na jednu holku?
Vařík: A tak to zas jo! (smích)
Klakson: Naše stupnice, že… (smích)

Zkusím si tipnout – máte rádi brunetky?
Vařík: Já jsem spíš na oboje.
Klakson: Mě to je jedno, mě na vlasech nezáleží.
Vařík: Spíš jde o jiný věci… O tu povahu.

Nyní opět otázka tak trošku na tělo:-) Když jste opouštěli oddíl, bylo to tak, že jste chtěli hned k Vlčatům? Většinou totiž všichni, co odchází, chtějí v Naději zůstat, řekla bych, že je to každoroční trend. Jak to bylo u Vás?
Vařík: Je pravda, že já jsem chtěl být taky u oddílu, protože jsem nevěděl, jak ty Vlčata fungujou. Hodně jsem uvažoval, že bych úplně odešel, maximálně tak ten Kmen… Jenže potom jsem si říkal, že když odejdu, tak vrátit se už bude dost blbý… Odejít můžu kdykoliv, tak jsem si říkal, že ty Vlčata zkusím. Teď si říkám, že jsem vůl že jsem vůbec chtěl odejít, protože jsem rád, že jsem tam a zatím bych v tom chtěl pokračovat dál.
Klakson: Já vůbec, já jsem u oddílu nechtěl zůstat. Já to řeknu upřímně - už ten poslední rok v oddíle se mi nelíbil. Já jsem se tam necítil v pohodě.

Nebál jsi se jiného prostředí?
Klakson: Tak to jsem se určitě bál. Bál jsem se těch starších, jak mě přijmou, ale bylo to, dá se říct, v pohodě. Myslím si, že kdybych šel do PK oddílu, tak bych se bál mnohem víc.
Pro mě jít k Vlčatům byla jasná volba. Jednak si přímo o mě Jíťa řekla, a Pepa - ten mě likvidoval už zhruba měsíc dopředu, jako že mě chce taky, takže to bylo jasný.

Když jsem odcházela z oddílu já, pamatuji si, že to bylo asi takhle. U oddílu jako roveři zůstávali ti jakoby „nejlepší“, „nejschopnější“ – píši schválně v uvozovkách, poněvadž si myslím, že tato nej jsou VELMI relativní. Ostatní odešli buď k Vlčatům nebo k Světluškám. Já jsem byla tehdy jedna z těch „vyvolených“ (i když jsem pak sama utekla) a cítila jsem, že mi to ostatní závidí. A proto se vás ptám: záviděli jste také?
Vařík: Když jsme měli na táboře takové sezení, kdo kam chce po oddílu jít, tak jsem si přál, abych u oddílu zůstal, jako asi každý. Rovnou jsem jim řekl, že bych tam chtěl být, ale že tam být nemůžu, protože na to prostě nemám, že prostě nevím, co bych tam dělal. Vlčata jsou v tomhle jiní, asi to tam není tak těžký.

Myslíš si, že ti Vlčata dávají prostor k seberealizaci?
Vařík: Teď ti vůbec nerozumím.

Myslím to asi takhle: tím, že je tam více „nezkušených“, tak se nic moc neděje, když se ti nepovede nějakým způsobem přesně splnit úkol…Udělej si to prostě jak chceš - můžeš to příště udělat znovu, trošku jinak…
Vařík: No tohle je asi v tom oddíle trošku jiný. Tam ti prostě dají a jak to nestojí za nic, tak ti to zkritizujou… Tak to vidím já teda, že to tam tak je. U Vlčat to takhle nechodí.

Myslíš si, že právě za tohle může nejvíc dobrosrdečný a každé pomoci si vážící Pepa?
Vařík: Pepa hodně. Pepa jako dost.

Jaký máš vztah k Pepovi?
Klakson: Já dobrej! U nás v pohodě – máma, táta – všechno se to zná, můj první táta pracoval s Pepou, takže mě Pepa zná od mého narození až doteď. Pepa - to je výbornej člověk.
Vařík: Já Pepu obdivuju, přeci jen, má už ty svý roky, že furt do toho jde, že to nevzdává. Toho si hodně vážím. Taky nejsou žádný konflikty.

Přemýšlíte o budoucnosti nebo jste lidé, kteří žijí okamžikem?
Vařík: Já tak moc neřeším, co bude, spíš žiji okamžikem.
Klakson: Já nevím – někdy uvažuji o budoucnosti, někdy žiji okamžikem… Já jsem rozdvojená osobnost:-). (smích)

Teď, Klaksone, studuješ gympl, už jsi taky někdy přemýšlel, co dál? Chceš pracovat nebo zkusíš vysokou školu?
Klakson: No určitě vejšku.

A máš nějakou konkrétnější představu? Co tě nejvíc zajímá?
Klakson: Fyzika, chemie. Čistou chemii ale úplně nevím, ale to se ještě vytříbí. Rok co rok mě ta chemie baví a myslím si že mi to i jde… Ale čistou chemárnu asi úplně ne.

Kdybyste mohli, co byste na sobě změnili?
Klakson: Z vlastností výbušnost a taky když mám blbou náladu, tak jsem hrozně jedovatý.

Vařík: Já myslím, že jsem se v poslední době docela změnil. Byl jsem nemluvný a teď si myslím, že to je o něco lepší, ale stejně moc nemluvím, takže možná to.

Jakých vlastností si ceníte na holkách?
Vařík: Hlavní je, aby taky měla ráda ona mě, aby to bylo oboustranné, to je nejhlavnější. Jinak aby byla hodná, že jo.. to je asi tak všechno. Pěkná, taky, samozřejmě. A taky si vážím, když jsou holky ukecaný.
Klakson: Já si cením na jakýkoliv osobě, když mě ta osoba chápe. To je pro mě strašně důležitý. Protože si každý myslí: jo, to je frajírek, tomu rozumím, ale málokdo mě zná úplně jako fakt pod kůži, že mě chápe. Toho si cením hodně. Pak když jsou na mě lidi hodný, teda holky.

Tak holky jsou snad taky lidi, nebo ne?
Klakson: No, jasný. Ale holky – to je o něčem jiným.

A nyní vyžádaná otázka od Vaříka: co na holkách NEmáš rád?
Vařík: Většina holek, co znám, kouří, jsou to takový pařanky, chovaj se úplně jak… Já nevím, prostě nejsou takový normální mi přijde.

Jako skautky?
Vařík: No, třeba.

Takže bys chtěl mít za přítelkyni skautku?
Vařík: No, třeba. (smích)

Máš nějakou vyhlídnutou?
Vařík: Skautku? Ne.

Co Klaksone nemáš na holkách rád ty?
Klakson: Tak já znám poněkud víc holek, které nekouří, nejsou pařanky:-) I když zas jak který pařanky, že jo. To nejde říct obecně, co nemám rád. Jdu, vidim, ona hodí nějakej ksicht, něco pronese, tak to mi třeba vadí – něco. Pak jdu, ona se usměje, hodí na mě oko – a to se mně zas na nich líbí. Takhle, podle situace.

Těmito otázkami totiž směřuji k jedné věci. Fungujete v koedukovaném vedení – jak to vnímáte?
Vařík: No když tam ještě byla Viky, tak ta musela mít všechno úplně úplně přesně, a jak tam byla nějaká změna, tak z toho byla taková hodně nesvá. Ale jinak to není zas takovej rozdíl – kluci a holky. Tkanička má hodně nápadů – ohledně legendy a tak – na to je hodně dobrá, ta tam hodně přináší.

Existuje něco, čeho ty takzvaně rosteš, když holky dělají?
Vařík: Občas mě teda bere, že musí všechno řešit, to kvůli tomu začnu nervit. Třeba na táboře byla noční hra. My jsme se domluvili, že budeme děcka budit trošku drsným způsobem, že prostě budem jezdit na kolech, kopat do podsad, a oni až vylezou, tak tam budou ti… no to je jedno, že za nima půjdou a už to bude v pohodě. No jenže to jsme je moc nevzbudili, tak jsme se s Klaksonem převlékli do takových hadrů, vzali jsme si sekery…
Klakson: Dřevěný, podotýkám.
Vařík: Jo, dřevěný. No a my jsme byli úplně šťastný, s Klaksonem, že se nám to povedlo, že je to fakt dost dobrý. A pak přišla Kajmanka, a řekla nám, že to bylo pro ty děcka až moc drsný. Ale zas na druhou stranu ji chápu. Ale my jsme byli tak nadšení, že to bylo skvělý, a ona tam přišla, že jsme to tak neměli dělat, že jsme tak neměli řvát… Tak jsme se naštvali, řekli jsme, že jdem spát… Sice jsme si to potom vyříkali, takže to zas bylo v pohodě, ale to mě teda naštvala, no.
Klakson: Ale zrovna v téhle situaci Kajmanka vystupovala jako taková maminka, měla strach.

To bude asi tím, že Kajmanka už pár takových večerů zažila, kdy musela ve stanech uklidňovat plakající dětičky…
Vařík: Jo, však říkám, já jsem to na druhou stranu zase chápal. Ale prostě v tu chvilku mě to naštvalo.

A z čeho roste Klakson?
Klakson: No já jsem rostl minulej rok, když tam byla ještě Viky, to mi Vářa může potvrdit... Třeba na výpravě jsme měli chystat program. A Viky třeba začala plašit tři čtvrtě hodiny dopředu, ať už jdeme… Takže já jsem jí musel utěšovat, jako že je to všechno v pohodě, že to máme všechno rozplánovaný… Jenže ona tam začala lítat a všechno muselo být a všechno začala teda dělat sama… A z toho jsem rostl, no. Že ona chtěla, po nás, abychom to udělali. Já jsem jí vždycky řekl: „Jo, já to udělám, zařídím, my to s Vářou uděláme,“ ale ona to stejně začala dělat sama. A to mě někdy štve – když se s člověkem domluvím, že něco udělám, a pak to trvá třeba jen o minutu dýl nebo je to trošku jinak, tak on to jde dělat znovu. To mě úplně vytáčí.

Co děláte mimo skaut a školu?
Klakson: Mimo skaut dělám školu a mimo školu spím.
Vařík: Můj první domov je venek a druhý domov je můj domov. Takže já jsem spíš víc venku než doma. A když jsem doma, tak buď dělám nějakou práci, co je potřeba; nebo jezdím na kole, nebo se jen tak prostě flákám, chodím venku s kámošema…

Venku – tím myslíš město nebo přírodu?
Vařík: Tak to obojí. I město, i příroda.

Klakson: Já bych to ještě dopověděl tu předchozí otázku. Když nejsem ve skautu, tak spím, nebo se učím. A taky chodím za lidmama, protože já jsem takový člověk, který nevydrží být sám. Já, když jsem pár hodin sám, tak…

Mluvíš sám se sebou?
Klakson: Taky (smích). Třeba si řeknu, seš kr----, de---:-) To je běžný, to dělám normálně. Ale říkám, jak jsem mezi lidmama, tak je tu super. Kámošky, kámoši - většinou kámošky.

Nyní po Vás budu chtít vždycky jen jednoslovnou odpověď, moc dlouho nad ní nepřemýšlejte.
Oblíbený film?
Vařík: Kráčející skála
Klakson: Mizerové 2. A ještě Mr.&Mrs. Smith tam dopiš.

Kniha?
Vařík: Nečtu.
Klakson: Nečtu.

Ani Honzíkova cesta?
Vařík: Neznám. (smích)
Klakson: Naposledy jsem ve škole čet Fidlovačku od Tyla, akorát to teda není moje literatura. Ale když jsem byl malej, tak se mi líbila pohádka Tři prasátka.

Oblíbená hudba?
Vařík: Landa.
Klakson: [trenc denc] Techno.

Herečka?
Klakson: Já nemám oblíbené herečky, já mám spíš herce.

OK, tak herec?
Klakson: Will Smith.
Vařík: Nevím, neznám.
Klakson: A Brad Pitt, na toho jsem zapomněl.

Nejoblíbenější jídlo?
Klakson: Pečený kuře nebo cokoliv s kuřetem.
Vařík: Já jsem to chtěl říct taky.

Pití?
Klakson: Hanácká kyselka, tu piju pořád.
Vařík: Co já piju furt, tak to je obyčejná voda, ta je úplně mňam! Ale jinak Grena.

Nyní si zkuste vzpomenout na tři své nejsilnější „skautské“ zážitky.
Klakson: První můj zážitek byl, když jsem byl na Quo Vadis, a Medvědi, což byla moje družina, vyhráli jednu hru. Silnej zážitek.
Druhý – když jsem byl nemocný a přijel za mnou Pepa a říkal, že si mě všichni přejí u Vlčat.
Třetí – když jsme na Trpíku dostali roverské šňůrky.

A jak probíhalo to předávání šňůrek?
Klakson: Úplně jednoduše. Tma, přišel nějakej maniak, zavázal mi oči a táhl mě asi půl hodiny úplně blbou cestou do šíleného kopce, kde jsme potom všichni stáli se svíčkami… Prostě slavnost svíček, klasika. Miky měl takový hezký proslov… Roveři to znají, prostě slavnost svíček.

Vařekí, a co ty?
Vařík: Já nevim ještě.
Klakson: Tak řekni jak ti bouchla ta petrolejka v rukách, to je skautský zážitek!
Vařík: No, tak to jsme šli jednou spát, rožli jsme petrolejku, a najednou zhasla, začalo to jako bublat vevnitř… Říkám si – co s tím je, tak jsem to vzal do ruky, a ono mi to vybouchlo v ruce, najednou to začalo všude hořet, lítaly plameny, a už i ty slova lítaly… no asi tak. (smích).

A co vaše nejsilnější „životní“ zážitky?
Klakson: Já jich mám víc. První zážitek, co mě napadá je ten, když jsem v druháku na gymplu potkal svou příbuznou, o které jsem vůbec nevěděl, je to moje sestříně. To byl hodně silnej zážitek pro mě.

Kamarádíš se s ní doteď?
Klakson: A hodně.
Potom, když jsem zjistil, že jsem se málem nedostal na gympl, že jsem byl třicátý. Další zážitek byl, když jsem teď měl vyznamenání, to mě hodně potěšilo, byl jsem z toho šťastný, že ta práce, kterou jsem odvedl, byla k něčemu.
Taky když jsem poznal jednu holku, o které jsem si myslel, že je úplně jiná, že je to smažka a stýká se s takovýma lidmama, atd…. A pak jsem ji poznával víc a víc, bavili jsme se spolu víc a víc… Vytvořili jsme si spolu hodně silnej kamarádském vztah, a ona mě doteď bere jako velkého kamaráda. Pro mě byl zážitek poznat, že ona je úplně jiná, a doteď se máme rádi. Jako kamarádi.

Víte, já jsem se těmito otázkami pokoušela zjistit, zda se vaše „životní“ a „skautské“ zážitky prolínají. Je to tak nebo ne? Je pro tebe jako jeden z největších životních zážitků právě třeba ta slavnost svíček?
Klakson: Tak to zas ne.
Vařík: U mě se to taky neprolíná. Prostě jsou skautský zážitky a normální, jiný prostě.
Klakson: U mě taky, no.


Jsem moc ráda, že to máte v hlavě takhle pěkně srovnané. Rozpovídali jste se nad moje očekávání:-) Ani se to sem všechno nevešlo, ale snad se zlobit nebudete. Přeji Vám oběma krásný život a aby se Vám splnila všechna přání! Moc Vám děkuji za vaše odpovědi, bylo to příjemné!