První dávala důraz především na inteligenci, protože se u ní pořád odpovídalo na nějaké otázky a luštily se hlavolamy. Druhá firma ani nevím co dělala (ale pěkně se u toho naběhali). No a já jsem s Věrou pracoval u firmy Fotolab. Naším úkolem bylo rozvážet zákazníkům fotky a potom házet dvěma kostkama. Součet dal číslo hry, kterou budeme hrát. Naším výchozím bodem byla zastávka Studnice. Vydali jsme se tedy nejkratší leč ne příliš schůdnou cestou do Studnic. Tam jsem si uvědomil, že zastávka Studnice vůbec není ve Studnicích, ale k naší smůle asi kilometr odtud. Dojeli jsme tam samozřejmě jako poslední. Ani kostky nám nepřály. Získali jsme jenom jeden kalornijskej půlměsíc. Dostali jsme fotku a jeli náš okruh: Medlov, Fryšava a les nad Fryšavou. Tam čekal zákazník, který nám dal za fotku smluvených 5 KP. Cesta pokračovala: Tři Studně, Sykovec, Rokytno, zastávka Studnice. Opět jsme házeli kostkama. Tentokrát nám padla ruleta a na té jsme vyhráli asi 15 KP. A zase jsme jeli stejný okruh. Tuto cestu jsme vykonali celkem třikrát. Po poslední jízdě přišla naše šťastná chvíle. Hodili jsme vlajky. Na ty jsme vsadili hotovej majlant a vyplatilo se to. Vyhráli jsme totiž tolik peněz, že vážily dohromady asi padesát kilo, takže nám to z Rokytňáku pěkně valilo. 
     U vlakového nádraží jsme akorát potkali Tesinu a Křečka, jak se vrací a tak jsme šli s nima. Když se vrátili i ostatní, byl oběd a pak dlouho očekávaná dražba. Nevím, jestli to bylo tím, že jsme měli nejvíc peněz nebo mými zkušenostmi z táborové dražby otroků, ale koupili jsme nejcennější ze tří kazet. Na první kazetě byl popsán způsob léčby. Na druhé kazetě nastoupil nejdřív na scénu Arnold Schwarzeneger a naházel na sebe méně potřebnou výzbroj (bazuky, raketomety, granáty ...). 
     Potom přišel druhej Arnold Schwarzeneger (sice trochu pohublejší a chlupatější, ale ta mikyna s kapucí to solidně zakryla) a naházel na sebe potřeběnjší výzbroj (pláštěnku, šátek, igelitové sáčky a gumičky). Na třetí kazetě byl popis cesty k MVDr. Jiřímu Kutalovi.  

     Oblékli jsme se podle návodu druhého Arnolda Schwarzenegera tzn. do pláštěnek, šátky přes obličej a na nohy a ruce připevnit gumičkami igelitové sáčky a vydali se k panu doktorovi. Už za Pohledcem jsme se začínali smažit ve vlastní šťávě, ale to nejhorší nás teprve čekalo. 
     Náš průvod totiž způsobil v Novém Městě hotové pozdvižení. S jednou mladou dívenkou na kolečkových bruslích to dokonce seklo o zem. Naštěstí Bebe a Džuga drželi většinu obyvatel při tom, že natáčíme Neváhej a toč a že stojí v záběru, tak ať jdou pryč. Než jsme dorazili k doktorovi začala nás opravdu obskakovat nějaká paní s videokamerou (později jsme zjistili, že to byla paní doktorová). Při vstupu na jejich zahradu nás potkal nějaký mladík, kterému pan doktor asi pěkně vyplenil pusu, protože mu z ní valila krev. V čekárně byli před námi ještě nějaká slečna s rozbitým kolenem a další mladík s dost pochroumanou rukou. Slečna šla zrovna do ordinace. Najednou slyšíme křik a ona odtamtud vystřelila jako raketa a zdrhla někam pryč. Mladík řekl: "Tak tady teda nebudu," a odešel taky. Aspoň jsme nemuseli čekat. Léčení šlo rychle. Ale pokaždé se ozval výkřik jakoby je tam někdo vraždil. 
     Já jsem šel asi sedmej. Přišla pro mě taková pěkná sestřička podobná manželce pana Dára. Ani se na mě nezlobila, že nemám kartičku zdravotní pojišťovny. Pak mi mi vrazila do krku špachtlu a řekla, že mám pořádně zařvat. Nemohl jsem se ani nadechnout natož řvát. Doktor řekl, že to nevadí, že mi prý bude stačit trochu protilátky. Ta byla v podobě žížal, které se vkládaly na jazyk, kde se pomalu rozpouštěly. Chutnaly docela dobře, jako nějaké ovoce. Když jsme byli všichni vyléčení, šli jsme si zahrát baseball. Nebylo lehké vysvětlit Polňákům oddílová pravidla. Dlouho se zaučovali a tak jsem se jel zatím domů přezout. Vrátil jsem se s radostnou novinou, že taťa sehnal Ryana. Piškot hned že ho mám přinést, že si ho večer pustíme. 
     Když jsem se vrátil podruhé, byla hra v plném proudu. Dal jsem kazetu Zdenymu a zapojil se do hry. Tento zápas nebyl pro mě moc šťastný. prohrál jsem ho v osobním skóre 3:1 (dal jsem 3 auty a jen 1 oběh). 

     Po baseballu si šli Polňáci prohlídnout výstavu a pak jsme se vrátili do kulturáku. Tady na nás čekala večeře a další úkol pro jednotlivé skupiny. Měli jsme vyrobit časopis. Psát jsme mohli, co jsme chtěli a obrázky jsme získávali tímto způsobem: z velkého sálu vyběhl jeden ze skupiny nahoru na schody. Tam dostal speciální obrázkovou kostku, řekl si obrázek, který myslí že padne a házel. Padl-li obrázek který si řekl, mohl si vystříhnout, cokoli chtěl z novin a časopisů, které tam byly dány. Padl-li jiný, musel běžet dolů do sálu a pak jít znovu. Zajímavě to řešil Kajman. Pokaždé přiběhl a řekl: "Zvířátko!". A jelikož tam byla ryba, kočka, motýl a káčátko, padlo mu zvířátko skoro pokaždé. Po dokončení časopisů jsme šli hrát ven "rozplétání uzlu" a "rolování štrůdlu". Pak nás Miky pozval na vernisáž různých obrázků a výstřižků nad kterými jsme se měli zamyslet. 
     Když vernisáž  skončila oblíkli jsme se a šli ven před kulturák, kde jsme se rozdělili do dvojic. Potom jsme šli na Vávrovku. Tam nás čekala Katka, která nám prozradila, že se poběží speciální orientační běh zvaný scorelouf. Od normálního se lišil tím, že se stanoviště nemusely hledat postupně a každé bylo jinak obodované. Katka zapískala start /přesně v 00:00) a my jsme se rozběhli všemi směry. Já a Pizzi jsme skoro celou dobu hnali jako o život. Zvláště do sjezdovky u Studnic to byla pěkná zabíračka. Doběhli jsme nakonec o deset minut později a to nás připravilo o vítězství. Vyhrál Piškot a Verča. 
     Piškot, Verča, Miky a Katka šli sklízet hlídky. My jsme se vrátili zpátky do kulturáku a přenesli jsme video nahoru, protože Polňáci už chtěli spát. Asi za hodinu a půl přišel Piškot a tak se začalo promítat. Nic lepšího jsme si na dobrou noc vybrat nemohli. Zvláště scény z vylodění nám přály sladké sny. 
     Když dovezli paní Ryanové dopis, že její tři synové zahynuli, už jsem neviděl. Probudil mě pouze ospalý řev, to Piškot vyhrál nad Mikym sázku z VORu, protože za krávou byl Upham, a pak až ranní budíček. 

     K snídani byl poryč. Potom jsme si sbalili osobní věci a sehrál se velký turnaj ve fotbale s tenisákem. Hrálo se po skupinách jako byly na časopisech a ke každé se přidal jeden pořadatel. Občas to bylo velmi dramatické. Nakonec vyhrálo s Mikyho pomocí naše družstvo (nazváno podle časopisu Květákový žvást). 
     Polňákům už jel vlak, a tak jsme ukončili roverský sraz a rozešli se domů.