VÝPRAVA VLČAT OKÉNKO, titulní stránka
PIZZI
 

ODRANEC 29. - 31. 10. 1999
 
PÁTEK
  
     Sešli jsme se ráno v 8:45 u vlakáče, kde jsme ovšem čekali na autobus. Z 19-ti vlčat se sešlo postupně 14 kluků. Po chvíli čekání, kdy jsme pěkně divočili, přijel již zmiňovaný autobus. Řidič byl trošku vedle, protože naše malá skupinka obsadila dobrou polovinu autobusu. Dokonce jsme ani neplatili za bágly. Přestože jsme rychle nastupovali a platili (Pepa to zatáhl společně, a pak to vybral od každého zvlášť kromě roverů), autobus měl zpoždění. Asi 4 minuty + ještě zpoždění z minulých zastávek. Proč to ale píšu. No to proto, protože Dáva a Střevlík mávali na řidiče auta od Sportenu až do Pohledce, kde vystoupil revizor, až dozadu k nám se nedostal, a nastoupil do zmíněného automobilu. Sranda. 
     V "Pohleďáku", když si Vojta vybalil kuře, vzpomněl si Střevlík, že si nevzal uzený (na táboře se těšil víc na uzený než na rodiče), ale ihned se zaradoval, že po příjezdu domů toho sní mnohem více. 
     Na Koníkově jsme rychle vyskákali do příkopy a odtud (ne příkopou, ale po cestě) se šlo do Odrance do KD. Zabydleli jsme se, Pepa Býk nám ukázal, kam smíme a kam ne. Smíme na WC a do velké místnosti, nesmíme do sklepa a na půdu a do kuchyně. 
     Před malým obědem z vlastních zásob jsme šli omrknout nejbližší okolí. Zahráli jsme si "schovku" v lese, a po cestě tradičního Divočáka, Potopu, Nálet a poprvé Zvěda. 
     V lese to bylo opravdu pěkné. Malý potůček, mech, vysoké stromy, rozbité láhve, občas nějaký pařez. Co více dodat. Kolem půl jedné jsme se vrátili zpět, najedli se, oddychli si, uvítali Potyho a Boudu, kteří právě přišli, znovu jsme se oblékli a šli na obhlídku vzdálenějšího okolí. 
První cíl byla Metodka, než jsme tam došli sehrála se Austrálie, Beďova hra Teroristi. 
     Na Metodce se pak hrál Buldok. Všichni jsme se ještě zapsali do knihy, přečetli si, že nedaleko odtud položila hrdinně svůj život partyzánka Rufo, a nevím, jak dál. 
     Z Metodky nás vedl Kuba ke studánce a starému smrku. U Metodky stojí nějaké domy, u nich pobíhaly slepice. Když jsme tudy procházeli, napadlo Honzíka, že bychom mohli mít slepičí polévku, a tak vzal pár "šutráků" a začal jimi po slepicích házet. Samozřejmě jsme mu to zatrhli, protože kdo by se se slepicemi pak táhl ještě asi 5 km. Upřímně řečeno, nikdo. 
     Na sjezdovce nad Roženeckými Pasekami jsme si zaváleli sudy a zajezdili na vleku. A až už jsme nemohli, šlo se domů. Do KD se dorazilo něco po 17-hodině. Chvíli se odpočívalo, pak padla první večeře. Po ní jsme hráli hry uvnitř v sále. Např. kdo dojede nejdále na karimatce. 
Poté, jelikož už se setmělo, přichystal Pepa menší zkoušku odvahy. 
     Když bylo po všem a byli jsme pěkně rozjaření, objevil se mezi námi, z ničeho nic Chytrý Jenda (samozřejmě, že Hloupý Honza), důvěrně nazýván v okruhu svých přátel Retard a začal se chystat na cestu. Vykládal, co všechno potřebuje na úspěšnou cestu. Pořádnou hůl, na níž si dá uzlík kouzelných buchet a sedmimílové boty. Říkal nám o svém úhlavním nepříteli kouzelníku Čáryhnátovi, vykládal, co všechno vykoná... 
     Když tu náhle, kde se vzalo a vlítlo dovnitř Čáryhnát se svými...... a než se Retard vzpamatoval, čaroděj byl pryč. Proto Retard využil nabídky našich mladistvých a poprosil je o pomoc. Vše dohodnuto, zítra se snad ukáže. No a protože bylo už pozdě, vykonali jsme hygienu a šli spát. Takovej George umí krásně chrápat.
 
SOBOTA
  
     Jak jsme předpokládali, vlčata ze včerejška moc unavená nebyla. Nebo byla, ale přes noc to bylo zase OK. Takže se ráno vstávalo chvíli před sedmou hodinou. 
Rozcvička, to je samozřejmost. Ovšem ty kyselé obličeje, co vlčata umí dělat. Takovej Dáva, ten se zahrabal do spacáku a dělal, že spí. Boudovy argumenty nakonec přesvědčily úplně všechny a rozcvička se mohla konat. 
Čáryhnát nám přes noc sebral všechno jídlo. Ještě, že vlčata vyhrabala ze svých vyhřátých spacáků a zachránila nás od hladu. Kdo by si představoval, že jsme nacházeli kusy vepřového masa, salámy, šunky, dorty atd., tak je pěkně praštěnej. Si snad myslíte, že takové věci můžem tahat na výpravu. Víte, co to stojí. Nacházeli jsme "pouze" brambory. 
     Po rozcvičce se uklidily věci a Pepa nám naservíroval snídani. Čaj a chleba s medem nebo sýrem (myšleno cihla). 
     Po této bohulibé činnosti začal už program a to na ostro. Prvně jsme malovali čaroděje Čáryhnáta. Mohu říci, že kdybych ho (toho čaroděje) potkal v noci a on (ten čaroděj) by vypadal tak, jak ho (toho čaroděje) vlčata namalovala, okamžitě bych byl na prkně a to pěkně ztuhlej (normální člověk si domyslí, že bych zřejmě umřel, protože by mě trefil šlak). 
     Pak vlčata škrábala brambory na oběd a roveři se vydali přichystat první etapu hry, kdy se mělo podařit zachránit hůl. První ze tří šlohnutých věcí. Čaroděj ukradl hůl, sedmimílové boty a kouzelné buchty. 
     Záchrana hole spočívala v tom, že se všechna vlčata v čele s Retardem jala stopovat čaroděje. Po cestě musela plnit spoustu úkolů. Např. ze slov Čáryhnát, kemo, šmirgl, musela složit zaklínadlo, které je ochrání před mocnostmi zla. Takto došla až do lesa ke skále Bohdalec, kde je poprvé přepadli čarodějovi nohsledové. Nakonec se ubránili a ihned zase sledovala ty záporňáky. Zachránci se nakonec dostali až k táboru čaroděje, kde on spal. Vedle vesele plápolal oheň a tam byla zapíchnuta hůl. Čaroděj byl viditelně překvapen a raději vzal roha, ale vlčata si dodala kuráže a pěkně ho honila. Semlela se pěkná mela, ale všechno dopadlo OK. 
     Na základnu jsme se všichni vrátili velmi zkřehlí, protože celý den foukal nepříjemný vítr. O co větší bylo naše překvapení a radost, když nás už čekal teplý oběd. Najedli jsme se, až nám málem pukla břicha a dali jsme si trošku "voraz". 
     Odpoledne se konala druhá záchranná akce. Měly se zachránit boty. Retard nás zavedl do lesa, kde byly brány, jimiž jsme museli projít. Každé vlče muselo šiškami zničit jednu část brány. Bran bylo postupně sedm a i přes počáteční potíže se jim podařilo projít. Všichni jsme si mysleli, že boty jsou v kapce, ale tu se před námi zjevili slepí strážci a další problém byl na světě. Každý mezi námi musel projít, aniž by se ho ani dotkli, čímž by byl zlikvidován. Byly to perné chvíle, ale odvážnému štěstí přeje a nám přálo obzvlášť hodně. Hurá, boty jsou zachráněny. Všichni jsme se z toho velmi radovali a vůbec jsme si neuvědomili, že jsme se velmi vzdálili od naší základny. 
     Naštěstí nám pomohl jeden pán, vlastník koňů a ten nám nabídl, že nás kousek sveze. S radostí jsme přijali a už se jelo. Z počátku jsme byli trošku nesmělí, přece jenom ze hřbetu koně to je dolů výška, ale za chvíli to bylo všechno OK. 
     Po návratu domů jsme byli značně zmoženi. Div divoucí, po jídle už bylo zase veseleji. Hráli jsme v sále různé hry, když tu náhle, kde se vzal, tu se vzal mezi námi se opět ukázal Retard a vyzval nás, abychom se rychle oblékli, že bude doufejme poslední útok na kouzelníka a jeho pomocníky. 
     Poslechli jsme a trošku nesměle se vydali do tmy za ním. Po krátké chůzi se kousek od nás zjevilo světlo. Došli jsme až k němu. Náhle jsme uviděli další světlo. A u něj zase další. Tak to pokračovalo až jsme se dostali na malou mýtinu uprostřed hlubokého lesa, kde se najednou zjevil Čáryhnát s pomocníky a vyzval nás, pokud nad ním chceme zvítězit, tak jemu a pomocníkům musíme uhasit jejich světla. Pokud však zhasnou oni nám, máme smůlu. 
Nastala velká řež, jakou okolní lesy nepamatují, co si tu v poklidu rostou. Ze všech stran se ozývalo divoké foukání. Občas někomu zhasla svíce. vítězství se každou chvíli naklánělo na jinou stranu. Když vyhrával Čáryhnát, tak se nám smál. V opačném případě ani nehlesl. Tak by to snad pokračovalo až do rána, když tu se náhle Střevlík nenápadně dostal až k čaroději a uhasil mu svíčku jeho života. To dodalo ostatním další chuť do boje a pomocníci kouzelníka zhasínali jeden po druhém. Přece jsme zvítězili, chytli Čáryhnáta a ten nám ukázal buchty. 
     Retard byl tak rozradostněn, že nás pohostil. A zatímco jsme jedli, spadla Střevlíkovi svíčka mezi klády, kde ihned chytla tráva. Ovšem i zde se ukázala zdatnost našich vlčat vždy zasáhnout ve jménu spravedlnosti a Vojta se na klády vyčůral, čímž ukončil a zastavil  vznikající lesní požár. Díky Vojto. 
     Po návratu zpět jsme už únavou sotva lezli. Proto jsme se umyli a zalezli do spacáků. Trackie nám sice ještě četla pohádku, ale nikdo jí (tu pohádku) neslyšel až do konce. Není divu, Skončil den plný napětí a bojů.
 
NEDĚLE
  
     Zatímco vlčata vstávala ihned, jak Pepa oznámil budíček, mnohým roverům se nechtělo a navíc se ještě vlčákům smáli, že oni vstávají a roveři si hezky lebedí. To ne. Kde nepomohla slova, pomohl razantní čin. První přišel na řadu Bouda. Ve chvíli kdy na něj skočil Vojta a ostatní vlčata, málem kapituloval, ale nakonec ho zachránil Beďa, který urychleně ze spacáku vylezl a upozornil Potyho, který se válí na lavici a ani nedutá. 

     Pozornost kluků se přesunula okamžitě na něj a zachráněný Bouda si rychle obhlížel své rány doufaje, že pozornost vlčat se k němu už nedostane. Ten naivka. Poté, co Poty byl zhozen z lavice a Vojta se po něm vesele válel, část vlčat opět zaútočila na Boudu a to už i těžšími zbraněmi. Marťa Grepl se s ničím nepáral a Boudu polil. Ten se sice dál chabě bránil, ale proti těmto zbraním se ve spacáku nelze bránit. Kluci se chtěli ještě vrhnout na Komise, ale ten v poslední chvíli před atakem použil své autority a oznámil ať jdou raději zase na Boudu a Potyho. Nevím, jak by tito chlapci skončili kdyby nezasáhl Pepa, který přinesl snídani. 

     Po snídani se konal krátký informační blok, kdy se vyřídily různé záležitosti. Vybraly se peníze za pobyt, Poty nám něco řekl o tom, co dělal v Norsku. Posléze následovala poslední důležitá část výpravy. Sbalili jsme si věci a batohy a nashle lidi, jdeme domů. 

     Poznámka: Pro ty, kde neznají Vojtu Sedláka - Cartmena. Je to drobný chlapec vážící něco kolem 70 kg.
 
  zpět na titulní stranu  
 
  na index článků