VÝPRAVA DÝCHÁNKU OKÉNKO, titulní stránka
LENKA
 

HIC SUNT LEONES ET CAJMAN

(Zde žijí lvi a kajman)

     Výprava brněnského dýchánku na Vysočinu 25. - 27. 2. 2000 podle autentických zápisku Lenky zapsaných tužkou práskačkou do několika bonzpapírků. 

     Jsme u Kajmana na Vysočině. Já, Pavla, Čimarika, Ilča bez ledviny a Ája, Skipy, co má spacák v ešusu, Grizzly, Fík, Ctirad, Kráťa, Coudy a Bizon. 
     Kodrcali jsme se z Brna přes Tišnov s mačkáním v předsíňce poloprázdného vagonu, kde se nám líbilo a kde jsme se dokonce málem i zamkli. Mé a Fíkovy lyže vypadaly prozatím docela směšně. 
     Když jsme vystoupili, poněkud nás ofouklo. Nejprve jsme hledali Kajmana, s jehož nalezením jsme dovršili počtu třinácti, kteréžto číslo nás pěší cestou do Pohledce svádělo k různým interpretacím. Půl hodiny jsme čekali na klíče od kulturního domu, zatímco Kráťa nás úspěšně rozehříval dvěma lasy. 
     Zatopili jsme si ve všech kamnech a začali vařit polévku. Ještě před jídlem jsme si prstem ostrouhali celou budovu, přičemž jsme "jako" zachraňovali torpédovanou ponorku a pak jsme se hledali podle pohádkových dvojic (lichý Grizzly byl "starosta" a tak předsedal večeři). O službu v kuchyni se losovalo: 
     "Já jsem jednou vyhrála v tombole kráječ na sýr…" 
     Coudy: "já dámskou voňavku…" 
     Skipy: "Tak teď jsi vyhrál poukázku na mytí nádobí…" 
     Ještě byla taky sekaná a kuře. Do najedené atmosféry nám Kráťa rozdal dýchánkové zpěvníčky, z nichž jsme hned trénovali. Dole na parketu jsme si zahráli fotbal, vcelku ohleduplně. Fík hrál delší dobu bos a nic se mu nestalo. 
     Teď máme matracové ležení v jídelně (naproti hlavou ke mně leží Grizzly a vedle Skipy, co byl na vojně u Hradní stráže (to je tajná závorka)). Kajman slaví úspěchy se svou tradiční historkou o tom, jak zkoušel, jestli jde omdlít a následují další hovory. 
     Ctirad: "já chci pohádku, tak si střihněte, kdo mi ji poví…" 
     Skipy: "já ti klidně jednu střihnu…" 
     Ráno jsem byla uvedena do rozpaků, že jsem prý chrápala. 
     Skipy: "mně většinou nevadí, když někdo chrápe, ale když na něj někdo začne mlaskat, tak se většinou vzbudím…" 
     Coudy stopoval pro noviny a následovala rozcvička dole na parketu s přeskakováním kozy, s kotrmelci, při kterých se zatím nikomu nic nelami kolem krku. Po drobném občerstvení jsme s touto úhonou pokračovali v cestě. 
     Všem se to bořilo, kromě mě a Fíka! Prošli jsme malebnou vesničkou s názvem Studnice a na Paseckých skalách, s vyhlídkou už přímo na Kuklík, jsme zdlábli rybičkové chleby. Grizzly se dočkal i čokolády. Čimarika se po cestě drtila anglická slovíčka, Fík jako terénní lyžař pokračoval na běžkách neodrazen ani pařezy, ani ledem, ani trávou, ani kameny. 
     Teď je nám teplíčko u empírových kamen na Kuklíku. Jsme tu jak šťastně zakletí v bambulce té květinky - Kuklíku lékařského. Skipy už je tu taky - s krásným límcem a podstatně veselejší.  
     Kajman: "prej nemůže jíst…" 
     Skipy: "ale můžu, jenom si musím sundat nákrčník" 
     Kajman a okolí: "to zas nemůžeš!" 
     Skipy: "jo, tak teď mě radši necháte chcípnout hlady!" 
     Má s tím něco latinského (dělal kotrmelec a neodhadl). Ilča si pro změnu léčí puchýř na patě heřmánkem a septonexovým zásypem. Já kašlu, Bizon má modrý palec a Coudy má hlad. 
     Coudy: "nevypadá ten guláš trochu jako polévka?" 
     Skipy: "nechceš? Nemusíš! Piš si!" 
     Všecko si píšu. Teď jsme krájeli brambory, uzeninu a cibuli a už se guláš vaří. Taky jsme hráli blechy. Kráťa mi masíruje záda, což je blaho. 
     Grizzly: " já chci taky masáž." 
     Čimarika: "tak to já bych taky chtěla" 
     Coudy: " i já se hlásím" 
     Skipy: "tak to já zase ne." 
     Skipy: " já to musím rozhejbat, mě ten límec šíleně štve" 
     Ája: "no, to máš právě proto, abys s tím nehejbal. Nechci ti kazit radost" 
     Skipy míchá guláš a vede přednášku o Hradní stráži. 
     Seděli jsme všichni kolem jednoho stolu za intimního svíčkového osvětlení a jedli ten guláš, před čímž jsme s Fíkem slavnostně zpívali "gin gan guli guli" a všichni ostatní "umpa umpa". Teď se povídá. Jsem tu nejmladší. Fík hraje na kytaru a zpívá se.  
     Kajman: "Fíku, "Kanárka" znáš? Můj kanárek má obrnu …" 
     Skipy: "znáte Anka leží v márnici, zeleň má na lící?" 
     Grizzly: " to není Anka, to je Lenka" 
     Kráťa: "Vypadáš, Skipy, jako indiánská babička s tou dekou" 
     Fík: " zkřížená s Fantomasem" 
     Vybraní jedinci šli spát od skládání sirek na hrdlo láhve až o půl druhé. Zakuklili se do spacáku, aby se z nich tady na Kuklíku mohlo ráno něco pěkného vykuklit… 
  

     Ráno byla rozcvička kolem celého roztahaného Kuklíku. Hledali jsme nějaké domorodce a hráli zaplétačku u silnice, kde se všichni ohlíželi po raritě: tolik lidí pohromadě v těchto končinách. Ti, kdo nezapomněli nasadit brýle, mohli pozorovat srnky pod lesem. Z vytrvalého pátrání jsme konečně zjistili, jak se jmenuje která část obce a vraceli se zpět. 
     Grizzly:" proč se to u vás jmenuje Balkán?" 
     Pavla: "já ti pak popíšu sousedské vztahy a pak to pochopíš…" 
     K obědu byly špagety, na které jsem strouhala sýr a všichni si mě dobírali, že to neumím. 
     Skipy: "to bude chudák muž, kterej si tě vezme. Ani sýr mu pořádně nenastrouháš …" 
     "tak to si teda napíšu…" - moje jediná obrana… 
     Jedli jsme v jedenáct, jako se na Petrově zvoní poledne. Grizzly se odvalil na gauč, protože předtím dostal přidáno. Proběhl poobědový turnaj v šipkách na vratech od stodoly. Holky se houpaly na houpačce a pak jsme se hromadně zkoulovali zbytky zmrzlého sněhu, který řezal do rukou. Kráťa nás opustil, jel do Žďáru. Při odnosu nádobí do chalupy Pavliny babičky jsme provedli exkurzi od sklepa až po půdu s rodinnými poklady. Uchvátily nás především švabachové tisky z osmnáctého století, Bizona ovšem kamna. 
     Po půl druhé jsme vyrazili do Olešné. Já s Fíkem valnou většinu cesty opět na lyžích. Při karambolu s velkým batohem na zádech mě naštěstí vždycky někdo zvedl. Z Pohledeckých skal jsme se rozhlédli do kraje, s mírnou nostalgií jsme přejeli pohledem po kopci "U zlomené hlavy". V kamenitém lese jsme s Fíkem přestali trápit skluznice a nasadili letní vzorek. V Zubří ujel Kajmanovi vlak do Nového Města, my jsme však svůj do Brna v Olešné stihli. (ačkoliv se nám vůbec nechtělo). 
     Vagonem kolovaly sušenky, jablka a čepice z novin, ve které Skipy se svým nákrčníkem vypadal jako kříženec Napoleona s Večerníčkem. Čím blíže k Brnu, tím pádnější písně Fík hrál (a přivíral při tom oči). Zněli jsme po cestě z vlaku a zanechali tak směrem od Vysočiny pamětnou stopu. Jedna z těch písní pěla: 
     "no to se ví, zase se sejdem, 
     za sedm let, či příští tejden …" 
     a já vím, že se sejdem, no to se ví, už tohle úterý. A to jsem ráda.

 
  Těsně před Kuklíkem  
 
  zpět na titulní stranu  
 
  na index článků