ROVERSKÝ MIKULÁŠ OKÉNKO, titulní stránka
MIKY
 
     Není slovo jako slovo. Tak třeba "máslo." Dovedu si představit o čem je řeč, jak takové máslo vypadá, na co se používá, ale slovo samotné ve mě žádné zvláštní pocity nevyvolává. Snad jen spojení slov "máslo - Pudil" mě rozesměje při představě výpravové události, kdy jedno druhé rozsedlo (hádejte kdo koho). Jsou však slova, která mě ledově klidným nenechají, vyvolávají obavy, naskakuje při nich husí kůže a zamrazí v zádech. Na mě třeba takto zabírají slova typu "tanec na plese, rozhovor v jazyce anglickém, jízda na sjezdovákch či Montiho návštěva roverského týpí za účelem zhodnocení pořádku. " Když jsem byl chlapec malej, tak metr nad zemí, mělo své místo v seznamu takovýchto "adrenalinových" slov i jméno Mikuláš. Vůbec mě netěšila představa večera stráveného za oknem setmělé místnosti pozorujíce s taktikou "vidět a nebýt viděn" skupiny čertů a andělů v čele se svým šéfem Mikulášem. Trhnul jsem s sebou při každém zazvonění řetězu za našimi dveřmi a neustále si opakoval trasy únikových cest do nejbezpečnějších zákoutí našeho bytu a chystal při tom znění případného polopravdivého projevu o tom, že sem ani moc nezlobil. No zkrátka bez falešného hrdinství, bál jsem se a to jako dost.
     Dnes, kdy jsem o třičtvrtě metru starší a počítající se do řád roverstva se nejenže svátku Mikuláše nebojím, ale dokonce se na něj docela těším. A jaký je důvod této změny? Kromě toho, že jsem za ty roky prokouknul pár dospěláckejch fíglů jak udržet děti jeden večer v klidu, je hlavní příčinou změny fakt, že odbor pro výchovu roverů a rangers pořádá v tomto čase tradiční mikulášský seminář, velké setkání mnoha "červenošňůrých" skautů z celé republiky.
     Scházíme se v Praze, každý seminář je věnován určitému tématu. Když jsem se ho účastnil poprvé, to bylo v roce 1995, jmenoval se "naše země  nás," ten poslední z roku 1999 měl podobné zaměření, nesl titul "Skauting a demokracie - moje místo v občanské společnosti." Dopoledne máme možnost naslouchat inspirujícím slovům v podání zajímavých lidí, za všechny bych jmenoval pány Erazima Koháka, Jara Křivohlavého, Tomáše Halíka, Václava Břicháčka. Kromě poslouchání je prostor věnován také diskusím, kde má každý možnost vyjádřit svůj názor či zeptat se na názor druhých, skvělá možnost pokusit se vyřešit některé z otázek vrtajících vám v hlavě.
Najít či nacházet odpovědi na své otázky to je podle mého dobrá cesta poznávání. Akcechtivý rover či rangers se na plakátech a upoutávkách dozví o nejrůznějších kurzech, táborech a víkendovkách, na kterých má šanci potěšit ostatní svou maličkostí. No a ti tancechtiví se dočkají ještě téhož večera na tradičním Country bále, kde se mohou vytanocovat dle libosti.
     Já osobně jsem si tato setkání oblíbil z několika důvodů. Jednak pro přednášky samotné, druhak proto, že do Prahy se sjede mnoho přátel nejen z našeho, ale pro mě hlavně z našeho kmene, trochu paradoxně se tedy koná jedno z největších kmenových setkání v Praze. Do třetice se těším na brněnské "nosotrosáky," se kterými podnikáme v čele s Pudilem a Pájou procházky noční Prahou - je to pro mě třešnička na dortu (především zastavení u Mc´Donalda, kterýžto provozuje WC zdarma).
Co vám mám ještě povídat, nejlepší bude, když vyzkoušíte tradiční mikulášský seminář R a R na vlastní kůži, pokud vám ovšem při slově Mikuláš nenaskakuje husí kůže a nemrazí v zádech.

Pro všechny, kteří si myslí, že je možné aby je politika nezajímala, uvádím text z upomínkového listu na posledním mikulášském setkání.
 

Erazim Kohák  Co je stát?

     Podle toho, jak se o tom píše v novinách, by si člověk skoro myslel, že to je sprosté slovo, i když Pavel v epištole k Římanům 13, 1 - 3 to vidí zcela jinak. Sám bych řekl, že stát, to jsme přece vy a já, když se začneme starat o věci obecné. My jsme ten stát, my si najímáme odborníky, kteří naším jménem vykonávají, na co nestačíme. Tak najímáme zdravotníky, aby se starali o zdravotní péči, lesníky, aby se starali o naše lesy, a policajty, aby se starali o naši bezpečnost. Celou tu mašinérii pak označujeme slovem "stát," ač vlastní stát jsme my, tato společnost. Ti ostatní jsou jen služebníci této společnosti. Či tak aspoň by tomu mělo být v demokracii. Bohužel nejednou není. Někdy je to z touhy služebníků po moci, daleko obvykleji to je z naší vlastní lenosti a neodpovědnosti. "Já se o politiku nestarám" - to je snad nejběžnější výmluva vůbec. Je přece pohodlnější nechat to na někom jiném. On se někdo najde, kdo se o to postará.
     Ano najde - ale postará se po svém. Pak jednou půjdu k doktorovi a z polikliniky bude butik, nebo na dráhu a zjistím, že vlaky už nejezdí. Pak budu láteřit, že voni to tak zpackali. Ano, je to k zlosti. Jenže potíž je v tom, že právě mojí nedbalostí sát přestal být my a stal se oni. Ostatně totéž proběhlo nejednou v dějinách církve. Ty různé reformace a revoluce, to jsou pokusy věřících, případně občanů, znovu se stát církví či státem. Abychom církev byli my, ne Synodní rada. Abychom stát byli my, ne administrativní aparát.
     O to jde, a nestačí podepisovat petice za aktivní občanství. Je třeba hledat vlastní způsoby uplatnění. Ne, demokracie nebude ideální stát, protože ani my nejsme ideální.
     Bude však náš. A církev jak bysmet.
Vybráno z knihy "Hesla mladých svišťů"
 
  zpět na titulní stranu  
 
  na index článků