OKÉNKO 6/2000

	SIBIŘ - BARONKA
	TEO, ATREI

V pátek 21. ledna zastihla Vysočinu snad největší sněhová kalamita sezóny. Z rádia Vysočina jsme stále slyšeli zprávy o dopravní krizi nejen na silnicích, ale i na železnici. Vše by mohlo být celkem v pohodě, mohli bychom sedět pěkně v teple a za oknem sledovat nekončící vánice a přívaly sněhu. Ovšem to by na nás nesměla čekat první výprava v roce 2000. Sice jsme o nějaké ty hodiny dorazili na Baronku déle, brodili se po pás ve sněhu, do noci hledali a řezali dříví, třásli se zimou, než zapraskal oheň, ale všechny tyto "sibiřské" podmínky rozhodně stály za to. Být s oddílem znovu pohromadě.

Sibiřský první den

Už cestou na vlakové nádraží jsme se museli brodit sněhem, přestože se prohrnovače celý den nezastavily. Spěchali jsme, protože jsme šli tak tak na poslední chvíli. Bylo to úplně zbytečné. Vlak měl hodinu a půl zpoždění. Abychom aspoň nemrzli venku, pustila nás "hodná" paní průvodčí do vagónu. Chvíli jsme se nudili. Pak Piškot vytáhl co jiného než Člověče nezlob se. První hru se mojím černým legiím moc nedařilo. V druhé to bylo o něco horší a třetí hru už se vůbec nedostali ke slovu. Při čtvrté hře nás Člověče omrzelo. A zase jsme se nudili. Mezitím (ani jsme si toho nevšimli) jsme dojeli do Žďáru na nádraží. Zde nám další "hodná" paní průvodčí oznámilo, že budeme čekat další hodinu. Za takovou dobu to člověku pěkně vyschne v krku. Kdosi měl s sebou takovou perfektní flašku: když se do ní nalil horkej čaj, vůbec nepálila, ale jinak vypadala jako obyčejná flaška. A tak jsem do sebe ten čaj pěkně naklopil. Šílená bolest na jazyku a následovné vyplivnutí tekutiny. Jenže jak jsem byl v šoku, tak jsem ho místo vyplivnutí spolknul. Takovej sajgon můj zažívací trakt ještě nezažil a myslím, že na to do smrti nezapomene. A skauti se nemohli vynasmát. Inu v nouzi poznáš přítele. Aspoň, že si zkrátili dlouhou chvíli. Další vlak nás dopravil do Skleného nad Oslavou. Odtud jsme se dopravili pěchy na Baronku. Dovedete si to představit: střídavě po kolena a po pás ve sněhu. Potkali jsme jednoho chlápka. Ten měl podobné problémy a jak se zdálo, jeho auto taky. Na Baronku jsme dorazili značně promrzlí. Jediné, co nás zde zahřálo, byla makačka při vyhrabování dřeva ze sněhu. Nakonec se nám to podařilo, ale rozdělat oheň taky nebyla hračka. Zvláště u holek na pokoji to byl velkej problém. Znáte to "ženský no." Až když to vzal do svých rukou Tesák bylo to raz dva. Přesto se večerka protáhla až do půlnoci.

Teo

Sibiřský druhý den

     Druhý den ráno nás vyhnala z vyhřátých spacáků Montiho písnička z elektrických varhan. Bylo to docela dobrý probuzení i když ani v chatě moc teplo nabylo. Rozcvička byla spíše pracovního rázu. Každá družina dostala různé úkoly na splnění jako třeba sekání a řezání dřeva do krbu, příprava snídaně nebo porážení soušky.
     Po dobré snídani (podotýkám, že ji připravily Pomněnky) následoval první program dne a to drobné úkoly ze skautingu uvnitř chaty. Některé z nich byly docela jednoduché, ale některé byly pekelně těžké. Za každou špatnou odpověď se běhalo k mostku(běhací trest). A protože po hodině sezení se každý rád protáhne, následovala běhací hra na vlky. Hra spočívala v tom, že družina Pomněnek a Jelenů se stala vlky a ostatní byli lovci. Každý vlk měl 3 životy a snažil se je uhájit. Musím přiznat, že vlci to měli těžší.
     Po této hře následoval oběd družin na polních vařičích (bohužel uvnitř chaty). Po obědě jsme opět vyrazili ven na sníh. Tentokrát šlo o přenášení zpráv přes střežené území protivníků. (Tato hra měla úplně primitivní pravidla a přesto někdo nemohl pochopit, že když se řekne hrát v lese, tak se hraje v lese.)
     Protivníci museli soupeře zneškodnit tím, že je položili na lopatky a tím zabránit průchodu zpravodajů. Musím říct, že jsme se při této hře pěkně porvali (praní v mezích pravidel hry) a také vycpali sněhem. Některým to ale pořád nestačilo a vyzývali a vycpávali se dál a dál. Až z toho vznikla velká sněhová bitka, ve které každý bojoval proti každému. Byl to opravdu odvaz.
     V dalším programu jsme sušili věci, takže se hráli hry uvnitř chaty. Začalo těžším předáváním tužky, kde se potvrdilo,jak si kdo umí všímat druhého. Další hra byla klasická tleskaná se jmény, ale i s čísly od jedničky do třicítky a to v různých kombinacích např. všechna lichá a potom všechna sudá čísla. Poslední hrou v "kroužku"byla se jmény ptáků.
     Potom každá družina měla vymyslet písničku a potom ji zazpívat před oddílem. Měli jsme na to hodinu, což se zdálo jako poměrně dost času na tento úkol. Všechny písně byly dost dobrý, ale ani jedna nezvítězila. Asi to bylo velmi vyrovnané, nevím.
     Poslední hra tohoto dne byla venku. Závisela na domluvě rádce s družinou. Rádce si od každého vzal jednu osobní věc, kterou si dotyčný zaručeně poznal. Potom tyto věci schoval minimálně 300m od Baronky.
     Nakonec se bez mluvení pokusil popsat místo naleziště. Každý člen si vzal na tomto místě svou věc, kterou donesl zpět. Museli se vystřídat všichni z družiny.
Po této hře jsme šli všichni spát.

Atrei

Družinové písně

Jak již napsal Atrei, družiny měly za úkol vymyslet a zazpívat svoji píseň. Která družina o tom všem napíše i krátký článek do Okénka, obdrží nějakou tu sumičku debenů. Do redakce se dostaly tři tyto příspěvky (od Pomněnek, Jelenů a Rysů) a tady jsou:

Dne 22. 1. 2000 mohli zažít skauti z oddílu Naděje jedinečný zážitek. Na jejich výpravu se totiž dostavila známá hudební skupina BLBTRIO (též Piškot, Čiky, Jíťa). Jistě všichni víte, jak tento název vznikl, pro ty zaostalejší připomínám, že se tato trojka nechala inspirovat méně známým MIMTRIEM (Václav Upír Krejčí, Michal Nesvatba, Světlana Nálepková). Ve večerních hodinách tato skupina dorazila ke Sklenskému rybníku, přesněji na chatu Baronku, kde skautíci přespávali. Kvůli sněhové kalamitě nemohli přijít se všemi hudebními nástroji (kdo to má v tomhle nečase s sebou tahat?!), ale to nezabránilo této senzační skupině poctít svou návštěvou tento novoměstský oddíl. Mezi skautíky se jim zalíbilo a tak po nich skautíci chtěli něco zazpívat. Jelikož ve svém repertoáru Blbtrio nenašlo bohužel žádnou písničku se skautskou tématikou a tak ve velmi krátkém časovém limitu složili na počest novoměstské Naděje níže uvedenou píseň. Znovu připomínám, že s sebou neměli žádné nástroje a k dispozici bylo jen Casio s velmi malým rozsahem, byli nuceni melodii převzít. Po dlouhém rozhodování na melodii písně "Dobro s láskou vítězí" z pohádky "A co takhle svatba , princi?" složili tento text, který po několika předkapelách zazpívali:

VZPOMÍNKA NA SKAUTSKÁ LÉTA

1. Až vám to čas dovolí, vyjděte cestou pro pěší, do vesnic a do polí, to vaše oči potěší. Uvidíte tábor svůj a místo první výpravy, jak jste rádi chodili a do závějí padali.
Ref.: Tyto skauty dobře znáš, skauty měl bys být i milován. Bobříky rád jsi lovil, ale bojovek se bál, přístřešky sis stavil, hmmm stavil
2. A PROTO: Gemmu si zas nasadíš, abys mohl svojí cestou jít, bojovek se nebojíš, vždyť jsi přece dospělý. Přístřešek si postavíš a začneš zpívat píseň svou, několik slz uroníš a pak půjdeš zase dál.
Ref.: Tyto skauty dobře znáš, skauty měl bys být i milován. Bobříky rád jsi lovil, ale bojovek ses bál, přístřešky sis stavil, hmmm stavil
Byl jsem ještě malý kluk, vzpomínáš?
Jak jsem přišel do skautu, který začínal. Chodili jsme na výpravy, tábořili v přírodě.
Lovili jsme bobříky, zpívali u ohně. Stopovali zvířátka, poznávali kytičky, vázali si tkaničky
Ach, já nejen tehdy pochopil, že život můj jsi ty, NADĚJE!
Ref.: Tyto skauty dobře znáš, skauty měl bys být i milován. Bobříky rád si lovil, ale bojovek ses bál, přístřešky sis stavil hmmmmm

Pozn.: Text psaný tučně zpíval (říkal) Piškot, text psaný kurzívou zpívaly Čiky s Jíťou.

Óda na Piškota

     "Fuj", "Cch". "To bylo trapný." Tak takhle se rozezněl sál po posledních tónech naší skladby. Rád bych vám vysvětlil proč.
     Největším problémem byla jistě nechápavost publika. Hudba, kterou jsme stvořili, byla v takzvaném psychodelis¨ckém žánru. Tento žánr není pro široké spektrum lidí, jako například melodická hudba, ale jenom pro lidi s vyšším IQ a nadpozemským chápáním. Každý, kdo se dokáže pekelně soustředit a povznést se k vyšším sférám myšlenek, vycítí, jak emotivní je tato skladba.
     Vycítí také krutost a bezohlednost hrozného padoucha Piškota, který nemilosrdně a chladnokrevně vycpal chudáka hodného, bezbraného Paviána. Lidi, kteří toto v našem díle neslyší, my neodsuzujeme, pouze jich litujeme, protože přichází o vysoce kvalitní kulturní zážitek.
     Druhým velkým problémem byl sníh. V době, kdy jsme byli na Sibiři, byl vyhlášen kalamitní stav. Proto se naších 12 kamionů převážejících téměř 2000 hudebních nástrojů nemohlo dostavit včas na začátek vystoupení. Tak například se nedostavilo 560 houslí, 60 pozounů, 40 harf a spousta dalších a dalších nástrojů. Autobusy s ostatními hudebníky Evropy taky zůstaly v závěji, takže uznejte, že tato ztráta naše vystoupení také podstatně ochudila.
     Nicméně na to, jaké byly podmínky jsme vše zvládli na výbornou. Kulturní zážitek byl bezesporu veliký a naše výplata 25 debenů by měla zůstat nezměněna.
     Na závěr bych ještě rád pochválil ostatní družiny za jejich výkony. Některé kousky byly opravdu povedené. Myslím, že si těch 10 debenů po právu zaslouží.

Teo

Poté, co jsme zjistili náš úkol, sesedli jsme se ve vedlejším pokoji. Ihned jsme začali vymýšlet nějakou píseň. Hobit jich vymyslel spoustu, ale text by se asi Montimu nelíbil. Nakonec jsme já s Mejšou vymysleli text na Pochod amerických námořníků. A tady je:

Pochod novoměstských skautů
My chodíme v pěkném úboru,
My chodíme do skautu.
A za lidská práva, svobodu,
Všechny zlé činy do autu.
Kdyby každý na svém místě stál,
Vítězný, když zazní křik.
S bílým štítem všude machruje
Novoměstský SKAUTÍK.

Tesák

Sibiřský třetí den

     Opět nás vzbudila melodie z Montiho kláves.
Za pět minut jsme se sešli dole u krbu. Rozcvička byla trochu zvláštní, protože ji Monti chtěl po družinách, ale nakonec to dopadlo tak všelijak.
     Po snídani jsme si sbalili spacáky. K snídani bylo to co včera. Po ní jsme si sedli po družinách a odpovídali jsme na Montiho otázky. Kdo nevěděl a neuhádl, musel běžet až k mostku. Při poslední otázce běželi naprosto všichni.
     Potom jsme si sedli do kruhu a Monti poslal tužku a každý ji musel poslat dál a říct buďto "křížem" nebo "přímo." Bylo to podle nějakého pravidla. Většina sledovala ruce, ale záleželo to na tom, jak měl ten další nohy. Když to pochopila i Jíťa (a to je co říct) tak jsme skončili.
     Za chvíli byl oběd. Při tom se snažil Mejša získat jídlo pro nás dva do jednoho ešusu, ale chytl ho při tom Monti, a tak musel sníst plný ešus polívky (asi tři čtvrtě litru).
Ještě když dojídal, rozdělil Monti družiny na úklid. My jsme dostali hlavní místnost. Za chvilku bylo i vytřeno i uklizeno. Ještě se udělalo foto a mohli jsme vyrazit do Skleného.
Po cestě jsme jen jednou zapadli a za dvacet minut jsme došli do Skleného (bylo to za 25, ale to nevím jak se píše). Tam jsme koupili jízdenky a čekali jsme na vlak. Já jsem si s kupou dalších ještě užíval sněhu na stráni kousek od nádraží.
     Ve vlaku se nic zvláštního nestalo a ve městě už jen to, že Piškot našel v maskáči Atreiovu peněženku, kterou Atrei celou výpravu hledal. (Piškot ji sebral z Atreiovi gemy ve vlaku při cestě tam a i kdž ji Atrei docela dost hledat, tak si na to vzpomněl až teď.

Tesák

Mobil

     Na každé výpravě prožijeme vždy mnoho srandy a dobrodružství. Nebylo tomu ani tentokrát jinak.
     V neděli jsme se vraceli domů. Šli jsme pěšky z Baronky na nádraží do Skleného. Dorazili jsme o něco dřív, a ta k nás napadlo, jít blbnout do sněhu za nádraží. Skotačení nebralo konce. Při jednom skoku mi padlo do oka něco černého ve sněhu. Koukám a on to byl "mobil," dokonce Mláděte. Zvednul jsem jej ze závěje a pospíchám za Mládětem. Ten koukal, on o té ztrátě ani nevěděl.
     A tak naše skotačení bylo aspoň k něčemu dobré.

Hobit

zpět na titulní stranu

na index článků