Když bych měl zavzpomínat na zimní tábor našeho oddílu, tak se mi v první řadě vybaví ona "alpská stráň", která vedla k vrcholku, kde se nacházely oba sruby Švýcaráku. Společně s touto alpskou strání se  vžiju do dne, kdy sem paří sluníčko, běháme v tričkách a užíváme si jarního dne. Taháme kvádry na pyramidy a proto se kotoulíme po stráni, běháme pozpátku, skáčeme po jedné noze. Do toho všeho hází Mejša sníh, jehož poslední zbytky nalezl nedaleko. 
     Protože je ještě čas na oběd, tak někoho, který se věčně skrývá za objektivem foťáku, napadá zkusit vymodelovat na protější stráni znak oddílu - Narnijské N z členů oddílu. Jak jinak než kvůli fotce. 
     Když sluníčko odputovalo svítit na další část země řádilo se ve srubu - někdy i po večerce. Ložnice u kluků k tomu byla jako stvořená. Hobit by mohl vyprávět jaké boje zde sváděl s Paviánem a Tomem. A vůbec celý srub byl vybaven velice dobře. Sprchy s teplou vodou ani nikdo nevyužil (myslím jenom Vojta se snažil osprchovat Hobita). 
Ranní vstávání nám nedělalo moc dobře a protože holky spaly ve spodním srubu, tak se nástupy na rozcvičku slaďovaly velice těžko. Nejtíže se vstávalo potom těm, kteří v noci skákali z oken a kutáleli se ze schodů nebo žebrákům, kteří hráli moc vášnivě hokej. 
     Společně s námi vstával i Tygl, který se první den přidal k Mejšovi a Pájisovi. Ten si užíval dobrodiní (Tygl jako) skautů a skautek, kteří jej proti zákazu Montiho krmili starými řízky a zbytky ostatních jídel. Proto se Tygl nejraději vyhříval na okně u kuchyně a pak spokojeně trávil v křoví před srubem. Při zakázaném drbání a hlazení potom nádherně vrčel - jako motůrek. 
     Ale vždy nebyl idilický klid. Sada tvrdých a ještě tvrdších bojovek se vymstila Zuzce a její pravé ruce. Nejtvrdším programem byla asi kombinace hokeje, frisby a rugby. To jistě potvrdí Piškot a za Mikyho by mluvil modrý stín pod okem. 
     V průběhu těchto všech radovánek se získávaly debeny, za pronikání do tajů starého Egypta a následně kartuše se jmény faraonů. Dokonce se povedlo nakoupit i nějaké egyptské stavby a získat za ně svitky do domu života. 
     Protože naše sídlo bylo v oblasti Novohradských hor bylo by hříchem nevydat se do žádných vyšších poloh. Sruby stály ve zhruba stejné nadmořské výšce jako Nové Město a tak na horu Vysoká s výškou 1 034 m.n.m to byl slušný stoupák. Postupně se objevoval sníh, až ve skalách u samého vrcholu nebyly vzácné půlmetrové závěje. Nezapomenu na pohled z rozhledny na Kraví hoře, kdy jsme společně s Mejšou ve výšce asi třiceti metrů přimrzali k žebříku a vítr lomcoval s celou konstrukcí - zase kvůli fotkám. Potom, když jsme se už vraceli při západu slunce přes pole a louky, mohli jsme se otočit zpět a ukázat: támhle jsme stáli. 
     Cesta na mě zapůsobila asi nejvíc. Povídání s ostatními, vychutnávání krásy okolí a ta zpáteční cesta v západu slunce nebo pohled ze zasněžených vrcholů do prosluněného  a zeleného údolí. 
     Myslím, že nejen na mě působí takto většina okamžiků ze skautského života. Vždyť snad všichni z oddílu litovali, že ten společný čas tak rychle letí - kdyby tak šlo vyřídit doma nejnutnější věci (hlavně mytí atd.) a vrátit se zase zpět. Ale to bohužel nejde. O to je pak síla tohoto prožitku silnější a myslím, že kdokoliv by to s námi prožil, byl by okouzlen. 
     V tomto vidím trošku nebezpečí skautingu. Musíme si dát pozor, abychom nežili jen vzpomínáním a těšením se na další společné akce. Musíme si vyhledávat krásné chvíle i ve všedním životě, třeba ve škole s kamarády, v dopravních prostředcích, při chůzi po ulici. 
     Vím dobře o čem píšu, taky jsem se ve škole při pondělním vyučování nudil, neposlouchal, nekomunikoval se spolužáky a znuděně odevzdával písemky na jejichž výsledku mě vůbec nezáleželo. Vždyť co ti všichni můžou vědět, já jsem o víkendu prožil úžasnou výpravu (nebo tábor) s úžasnými lidmi - kam se na to hrabe vše ostatní (nejvíc jsem měl tento pocit po absolvování roverského kurzu Fons). 
     Tak takhle by to vypadat nemělo, skaut by měl být také platným členem lidské společnosti a aktivně se účastnit života okolo. Jen málo lidí může strávit většinu života jako aktivní skaut. Ale vždy by na nich mělo být poznat, že v nich žije skautský duch. A proto když se nemůžete zbavit vzpomínek na jakékoliv zažité dobrodružství, nesmutněme, nevzpomínejte v pozadí, ale třeba se šťastně pochlubte ostatním kamarádům a buďte šťastni i v ostatních chvílích. Vždyť kdyby nebyly ty ostatní chvíle, jak moc vzácné by nám byly naše "skautské svátky"?