Návštěva Toulovcových Maštalí

Tedy nejen za oddílem, protože poté, co vyzvedávám Žofku u ní doma a nakládáme plechy s buchtama, vyrážíme směr Zubík a doručujeme maso k nedělnímu obědu.
Při cestě zpět nakupujeme karton kofoly a dva obr melouny – jeden téměř 14 kg :) a pak teprve vyjíždíme do Proseče.
Po cestě mě Žofka přemluvila, ať věnuju tu kofolu celému oddílu a ne jen roverům. Vítězným argumentem bylo, ať si představím Vojtovu radost. Tak se tak stalo.
Tábor je prázdný, oddíl nahání černochy po okolních lesích, jen v kuchyni je živo – připravují se tam stejky k obědu. „Ti si žijou“, říkám si. Do doby, než mi oznámí, že je to jejich druhé maso za tábor a že se Čitce neodváží nikdo odporovat – tak jako loni Mikymu.
Postupně se se všema vítáme a musím říct, že je to moc příjemné, být zase s oddílem na táboře – byť jen chvilku.

Odpolední golf byla velkolepá společenská událost, kdy byla radost se dívat na skupinky gentlemanů a dam ve společenských oblecích a s „golfovými“ holemi, jak chodí od jamky k jamce a snaží se skórovat. Nutno podotknout, že se jednalo o skalní variantu golfu, takže si nepředstavujte nějaké upravené rovné „grýny“ :).
Při této příležitosti se mi zadařil husarský kousek a to vyfotit se s Meli, které to také neuvěřitelně slušelo a která je známá svou nechutí k focení.

Po svačině, kdy konečně padla ta kofola a všichni za ni byli nevídaně vděční (dokonce i Bája prohlásila, že jí kofola nikdy moc nechutnala, ale teď mění názor – to víte – týden na kontaminované vodě… :)))), byla na čase další akce s domorodci. Náčelník Bambala chtěl vědět, proč se hadi svlékají a protože na tuto otázku nedokázal správně odpovědět ani rozumbrada Orloj nezbývalo, než vyrazit do okolí, najít 9 hádanek a přijít na ně správně odpovědět. Skóre nebylo nic moc – třeba Veverky a Lišky skončily naprosto se stejným výsledkem – totiž s nulou.

Těšil jsem se na večerní nástup, jestli Teo dodrží to co vždy říkal – o co nejkratším nástupu, ale jak naschvál se pěkně protáhl – to prý kvůli mně, jak prohlásil Teo.
Ale rozhodně se na něm nikdo nenudil. Jen jsem zíral kolik věcí si je třeba Goofy schopen zapomenout po táboře a kolik koleček komu zbývá k oběhnutí.

Den se pomalu chýlil ke konci, oddíl se sesedá na táborovém náměstíčku, zalízá do spacáků s výjimkou jednoho, který sedí uprostřed táborového náměstíčka, aby na něj ostatní dobře viděli a mohli o něm napsat svůj osobní názor. Název programu byl: Jak mě vidíš. Ale to už je opravdu nejvyšší čas vyrazit k domovu, protože Žofky babička je netrpělivá.
Teo mi na flešku nahrává fotky pro Kajmana, ať je může publikovat na netu a s Žofkou odjíždíme. Sakryš, nějak se mi stýská – myslím, že jen málo lidí tam v lomu si uvědomuje jaké má štěstí, že mohou být na táboře.