5. táborový den - Vlčata

Na obzoru mizely poslední stopy po bouřce, takovou světelnou shou jen tam někde nenajdete, když vlčáci dozpívali poslední písničku a zmizeli zašněrovaní ve svých stanech. Vydrželi tam překvapivě nikoliv až do budíčků, ale jen do chvíle, než si pro ně přišla kněžna Libuše. Jako správní Slované museli vlčáci navštívit několik pohanských bohů, aby si u nich vyprosili přízeň pro české země. Jako prvního navštívili Svantovíta, který je jako nejmocnější z bohů vybavil kouzelným světlem, které odhalovali stopy ještě kouzelnějšího bílého koně.

(Ve skutečnosti se jednalo o pokus o inovaci osvětlení nočních her ze cesty se svíček na reflexní proužky. Rozhodně má bílá zářící cesta leccos do sebe, pravdou ale zůstává, že na cestu Nám neposvítí, skončit v potoku jde snadno a se špatnou baterkou se může noční hra rychle protáhnout až k pohřešování)

V doprovodu slavné věštkyně, která při pohledu na rozespalé obličejíčky potlačovala potřebu ujistit se, že na půl cesty nebudou nikde bloudit, utkali se vlčata ještě se třemi dalšími bohy. Od spanilé bohyně Živy dostali koláč hojnosti a přežili i setkání s ukrutným Černobohem, který ale také, nejspíš z dobrého rozmaru, slíbil, že českým zemím škodit nebude.

Vlčata se tak mohla spokojeně vrátit do spacáků a pokračovat ve vyspávání.

Problémy se vstáváním se u roverstva hlavně po nočních hrách nedají považovat za zanedbatelné. O to víc se nestačím divit, když děti nevyužijí šanci prospat se o něco déle a chodí se zvědavě tázat vedoucích, kdy už to bude ten budíček. Nikdo se naopak neptá kdy má být snídaně či přesný nástup a tak se začátek prvního programu drobátko protáhnul. Což ovšem vlčata nahradila svojí snahou ulovit co nejvíce vlčků. V druhém programu odděleného od prvního svačinou, která ale většinu osazenstva překvapila svým minimalismem co do objemu, se v lese jen kousek za táborem rozhořela liga. Nikoliv v klasických sportech jako je liga, ale vyzívaná , boj o vlajky a pak se vrhalo koulí. Držitelem Vojtěchovského rekordu se stal Ufík s neuvěřitelnými neodhadnutelnými mnoha metry. Na začátku třetího programu jsme se vydali k vodě. Na skalách Vyšehradu jsme se pak stali svědky soudu nad zrádcem Horymírem. Ten odmítl i poslední šanci, jakou mu Libuše i po hrubé urážce nabídla a raději zvolil smrt, než aby sklonil svoji hlavu. Jako poslední přání si zvolil jízdu na svém oři Šemíkovi. Vlčata dobře kněžnu varovala, že by se mohl Horymír pokusit o nějakou nepředloženost. Že se ale i s koněm vhrne přes hradby do vod Vltavy (rybníka) a Šemík se přitom utopí, nečekal snad nikdo. Libuše za ten (šílený) hrdinský čin Horymírovi odpustila a na památku nebohého koně se pak uskutečnil Běh k Neumětelům aneb Šemíkův memoriál. Vlčata se svázali do uzlovaček a vydali se plnit úkoly života koně. Koníka nakrmit, napojit, uklidit po něm koblížek a přitom se nepřerážet byl úkol nelehký. Zvlášť pokud se zapomínalo, že řetěz je tak silný jako jeho nejslabší článek :/ Po svačine pak přišlo na řadu něco mnohem osobnějšího než nějaké politické záležitosti s Franky. Horymírova urážka: Běda mužům, kterým žena vládna, se kněžny Libuše hluboce dotkla, ale uznala, že sebranka jakou občas vlčata dokážou být na sebou potřebuje tvrdou ruku. Požádala tedy svoji mladou družinu aby ji našla manžela.
Úkol to byl vskutku nelehký. Celá řada perfektních manželů byla v kurzu, nicméně vlčata na to šla opět po svém. Zavázat oči, do rukou pastelky a na pokyn vedoucích malovat obličeje do předem připraveného obrysu. Malovat však obličej natolik kvalitní, ale především aby byl rozeznatelný. Z velkého konkurzu prošla do finále nakonec pětice nápadníků. A bylo opět na vlčatech, který z nápadníků bude tím pravým. Ale jak na to? Životopis a přehlídkové molo byly tím pravým řešením. Z rozmazlených frajírků, steroidy nacpaných borců, až po sadisticky laděné chlapíky, zvítězil právě ON. Přemysl Oráč. Vlčata neskrývala nadšení a mohlo se po zdařilém výkonu jít na večeři.
Před nástupem nás pomalu, ale jistě začala strašit bouřka. Nástup byl tedy posunut. Bouřka pomalu ukazovala svoji sílu, šestý program jsme tedy zpívali, hráli, povídali a trávili společný čas za doprovodu Ufíkových mistrovských hudebních výstupů na kytaru.