8. táborový den - Vlčata

Táborová neděle =) pro toho, kdo neví, tak hrozná nuda =) nikde se nic neděje a do dalšího dne daleko. Ale pár řádků tady ze sebe zkusím vymačkat.
Na neděli je dobré , že se vstává až na snídani. Takže žádné úmorné cvičení, ani další nepříjemnosti doprovázející každé ráno naše malé táborníky. Pěkně se zvednout z pelechu a jít se napapat. Kdo by chtěl víc. A ještě další nedělní tradice= vánočka s máslem, …kakao sice nebylo, ale roveři ho nahradili ranní kávičkou. No měli jsme se jako v pohádce.
Vlčata, co chtěla, odešla s Pepou do Lísku do kostela a zbytek zůstal v táboře. Dnešek byl takový nevýznamný, co se legendové stránky týče. Ale pro vlčata to byl nezapomenutelný den. Čtěte dál.
Po snídani byl nástup, kde proběhl pokus o zazpívání české hymny. Otřesný. Tyl se určitě převrátil v hrobě, když naše vlčata a roveři, až na Tkaničku-ta zpívá pěkně, spustili. Hrůza linoucí se po táboře, a to vše pouhým zpěvem, přátelé. Tak nějak jsme se proskřehotali přes nástup a začalo připravování ohně a louhování dětí. Oheň jsme nachystali co by dup, pěkně jsme pokáceli soušku. Našli jsme ohniště v lese, protože to naše táborové jezero se nedalo použít. Nahnali jsme děti na klestí, aby ohýnek taky měl nějaký grády. Oheň byl redy,i tak ta horší část dne, pokusit se udělat z dětí zase něco, co alespoň z dálky vypadá jako člověk. Zatopili jsme v brutaru, pochytali jsme děti, vše bylo připravené: Ty je tam hodíš a já pustím vodu. Děti řvaly, že nechtějí, že je to čistá špína, ale chtíc , nechtíc, musela pryč. Ha, ha, vyhráli jsme, špína byla poražena a děti byly vyrvány blátivému obětí.
Po namáhavé práci jsme si zasloužili pořádnou papů, bylo „riziko“, neboli rizoto s masem a výborná květáková polévka, prostě špíček dostal zabrat. Po obídku jsme dohráli Osadníky ze včerejška a já s Jackem jsme zase zkoušeli cvičit, aby naše těla mohla nosit titul :svalnatá těla. Naše táborová posilovna se prostě hodí. Mezi tím v jídelně probíhala debata na téma : animované a kreslené seriály. Přes toto nevinné téma jsme se dostali až k nepublikovatelnému zákoutí roverské mysli. A zase Tkanička provedla zásadní objev nového druhu člověka, nebo spíš humanoidní formy „homo sapiens hovádis“, které snad popíše v nějaké ze svých knih, co má v plánu vydat. Těšte se, určitě si všichni alespoň jeden výtisk kupte.
Tak jsme proflákali celý den až k večeru. Pro našeho nováčka velmi významný večer. Perníček skládal svůj vlčácký slib. Konečně se stal právoplatným a plnokrevným vlčetem. Les byl naplněn slavnostní atmosférou, Georgův monotónní hlas mě začínal uspávat a v rytmu praskajícího dřeva jsem málem upadl a blažený spánek. Ale nestalo se tak. Užíval jsem si Perníčkovy nadšené pohledy, zavzpomínal jsem na svoje dětská léta. Poté jsme nechali dohořet slavnostní slibovací oheň, udělali jsme radu na zítra a šli jsme spát.