8. táborový den oddílu-neděle

Na první pohled není možná pro mnohé z vás na táboření nic moc lákavého: spaní ve stanech, kam vám mohou lézt mravenci, škvoři, komáři . Noční hlídky, kdy nevíte, jestli na tábor nechystá někdo přepad nebo jestli vám nevběhne do tábora divočák a hlasy nočního lesa zní navíc tak zlověstně. Denní služby v kuchyni, kde neteče teplá voda a studená se musí vozit od pumpy, vaří se na kamnech, které musíte nejdřív zapálit a po celou dobu vaření nezapomenout přikládat, jinak není oběd či večeře včas. Ježdění na kolech na nákupy, kdy se vracíte s batohem nacpaným k prasknutí a říkáte si, že dál už prostě nedojedete.
Ale i toto všechno patří k táborovému životu a vyvažuje poutavé programy připravené obětavým týmem vedoucích, kteří vše dotují desítkami hodin svého volného času.
Kdo nezažil, prostě nepochopí. Ale i když jste třeba neměli to štěstí a na tábor oddílu jste se nikdy nedostali, věřte, že to je to nejlepší, co jste mohli dopřát vašim ratolestem. Takže pokud se vám bude zdát spoustu věcí zde líčených, tak trochu bláznivých a nepochopitelných, buďte k nám shovívaví a přejte nám to :).

Po následujících řádcích je každému snad jasné, jak jsem se cítil po příjezdu na tábořiště u Polné, i když o týden déle. Přirovnat se to dá k pocitům, které míváte po návratu domů po dlouhé době odloučení. A mým úkolem zde je, nejen užívat si té táborové pohody se skvělou partou dětí a vedoucích, ale hlavně ošetřovat zraněné či nemocné a pečovat o ně a taktéž vás co nejčastěji informovat o dění na prosluněné louce uprostřed divokých lesů plné zvěře a v bezprostřední blízkosti dvou fantastických rybníků. Takže jdeme na to:

Já osobně jsem potřeboval malé oprášení táborové legendy, abych pochopil oč tu vlastně běží, takže krátké a stručné shrnutí nabízím i vám:
Oddíl Naděje (Nadějných) je kmenem Lakotů, s náčelníkem Sedícím býkem. Bohužel jejich loviště se zalíbila bílým tvářím a tak jsou Lakotové pronásledováni a vybíjeni kavalérií. Lakotové jsou sice chrabří bojovníci, ale sami proti přesile prostě nemají moc šancí. Proto se v současné době snaží získat na svou stranu co nejvíce okolních kmenů.
Neděle je krásný den – někteří z vás ví i proč – vstává se až v 8:00!!! A že jsme si to všichni vychutnali! Rozcvička sice byla, ale v mírnějším tempu a opravdu jsme se „jenom“ protáhli.
Typickou táborovou snídaní – alespoň u oddílu bývá vánočka s kakaem, mňam, to byla dobrota. Ještě, že se tradice dodržují.
Takto posilněni vyrazili indiáni na první program, který byl pod taktovkou Měli – ta se s námi dnes bohužel loučí, protože odjíždí na čekatelský kurz. Jeho absolvování do 2 let je podmínkou pro setrvání v pracovním kruhu oddílu. Ale zpět k tomu, co si na oddílové indiány Meli vymyslela.
Správný indián a dítě přírody musí umět splynout s okolím – to je bez debat. My už jsme přece jen tou civilizací trochu poznamenaní, takže si na pomoc můžeme (musíme) vzít barvy (křídy s vodou). No slovy lze těžko popsat, co se v táboře rozpoutalo. Snad se o to ani nebudu pokoušet a nechám za vše promluvit fotky. Ale alespoň okrajově: Peťa s Aničkou se rozhodly splynout se solárním (černým) panelem na ohřev vody, Putin splynul se stanem – konkrétně s hnědou podsadou a zelenou stanovou celtou, někdo splýval s trávou, no prostě zhostili se toho s veškerým nadšením – posuďte sami na fotkách.
Toto nadšení z poklidných táborových her v indiánské vesnici nás přešlo po svačině, kdy jsme byli opět přepadeni kavalérií (je fakt, že si šla pro své věci, které jsme jim s indiánskou šikovností odcizili, ale to nemá cenu rozebírat :)). Boj to byl tuhý, ale ve finále jsme byli rozprášeni a zmizeli jsme v okolních lesích – ale prohraná bitva, ještě neznamená prohranou válku! Doufejme, že ani pro Orloje, kterého tento boj bude stát návštěvu rtg oddělení v nejbližší nemocnici – to má z toho, že strká prsty (konkrétně palec) kam nemá – totiž pod zbraně nepřátel.
Útěchou a „náplastí“ na naše bolístky utržené v boji byla výborná sýrová omáčka se šunkou, kterou byly polity obědové těstoviny – vzdáváme hold kuchyňské službě, kterou měly Lišky. Obzvláště Bizi byla včera neuvěřitelně pracovitá a její pochvala nebyla úplně po chuti Bugi a Máří, že holky?
Polední klid uplynul stejně jako jiné dny – tzn. jako voda a protože bylo na prériích a táborové louce také, horko na padnutí, vyrazili jsme k druhému, koupacímu, rybníku.
Ale kdo si myslí, že jsme jen tak čvachtali, potápěli, skákali, shazovali z pneumatiky a cákali po sobě, má pravdu jen z části. Ke slovu totiž přišla nafukovací lehátka, jedna z položek táborového seznamu. Utvořili jsme 5 týmů, které se utkali v disciplíně zvané po indiánsku wodní boby. Po časový limit dvaceti minut jsme se štafetově střídali při plutí na lehátku na protější břeh a zpět. Kdo zvládne nejvíce obeplutí za stanovený limit, je tím nejlepším z nejlepších. S naším týmem jsme nepochybovali, že řeč je právě o nás a ani není nutné hru zahajovat, nicméně jsme se na start dostavili. Neuvěřitelně dobrotivě jsme faktické vítězství přenechali jiným, ale když se teď v místnosti pracovního týmu ptám na konkrétní výsledky, každý mi odpovídá: „My byli první.“, takže chápete, že opravdových výsledků se asi nedočkáte (vzhledem k tomu, že roveři byli rozptýleni do všech startovních týmů).
Ve vodě vyhládlo pořádně – to všichni známe a tak byl podniknut útok na kuchyň. Služba, která se odpoledního programu neúčastnila, byla na tento útok naštěstí připravena a odrazila jej připravenými dvěma platy jogurtů.
Než se oddíl rozloučil s táborovými návštěvami, kterými od včerejška byla vlčata a světlušky přestupující po prázdninách do Naděje, uspořádal Teo anketu. Získané odpovědi na otázky typu: „S kým by jsi chtěl(a) být příští rok v družině. Koho chceš/nechceš příští rok za rádce/rádkyni.“ se hodí pracovnímu kruhu při sestavování družin pro příští skautský rok, který nám už klepe na dveře. Samozřejmě pokud to půjde, budou jejich přání a požadavky dodrženy.
Světlušky a vlčata tedy opustili tábořiště, těšící se konečně po dvou týdnech domů a oddíl mohl pokračovat lakrosem. Dnes poprvé došlo k zápasům a ne jen nezáživnému trénování hodů a chytání. Vítězství zůstalo zcela u rodiny Nečasovy, protože jednomu z vítězných týmů šéfoval Budu, zatímco druhému Bugi.
Po návratu do tábora (odvážel jsem světlušky do NMnM a raboval novoměstský Lidl) po 20 hodině, mne překvapilo ticho, které v táboře panovalo. Důvodem byla sešlost oddílu v týpí na programu zvaném „aréna“. Jednoduše: pokud souhlasíte s účastí na tomto programu, čelíte 7mi otázkám, na které se vás může kdokoliv z účastníků zeptat. A tak padaly otázky zda si dotyčný myslí, že je dobrý rádce, případně chtěl-li být rádcem či rádkyní, jak se dostal ke skautování, jak se mu líbí na táboře atd. Za pátý program se prostřídala zhruba polovina oddílu, takže budeme brzy pokračovat dále.
Poslední otázky skončily přesně v okamžiku, kdy začalo hřmět a blesky nad táborem se objevovaly častěji a častěji. Akorát jsme stihli došněrovat stany, vyřídit nějaké to večerní „papírování“ a zalézt do stanů. V ten okamžik se rozpoutala bouřka, jako hodně z nás ještě nezažilo. Hromy byly tak hlasité, že se chvěl i srub v základech a blesky osvěcovaly kánojový rybník, jako by byl den (bohužel foťák mi to nějak nestihl zaznamenat).
S roverama jsme typovali, za jak dlouho nám odlétne jídelna, ale kupodivu přežila – jen prasklo pár podpěrných desek pod vahou přívalu vody. Doufejme, že se alespoň řádně naplní studna, se kterou jsou trochu problémy.
Večerní rada proběhla v přízemí nedostavěného srubu a Putin, který měl první hlídku si liboval, že v tom nečase nemusí být sám. Déšť ztratil na intenzitě asi po hodině řádění, ale vytrvale pršelo téměř až do rána. I nějaký ten blesk se ještě našel. Ale po ranním průzkumu jsme zjistili, že o tom nikdo z oddílových spáčů neví.

Ještě než ukončím nedělní, už tak dost rozsáhlé psaní, musím se zmínit o zvyku, který se na táboře objevil. Je to zvyk velice příjemný – obzvláště pro všechny členy pracovního kruhu, kteří se zabývají programem. Vždy ráno najde totiž jeden z nich v týpí u postele čokoládu se vzkazem: „Oddílová rada se rozhodla vyznamenat Lakyho za nejlepší program včerejšího dne.“ Milé, že?