9. táborový den oddílu - pondělí

Po příjemném probuzení díky Attymu nás jeho starší bratr (Teo) prohnal na náročné rozcvičce, ale aspoň se Anička naučila holčičí kliky :). Při hře, která zakončovala rozcvičku si Marťa (zase) krásně lehla do kaluže na táborovém náměstíčku. Ještě, že má toho Lakyho, který se o ni tak pěkně stará.
Co se to děje? Proč běží na táborové náměstíčko Atty v kožešině, padá na všechny čtyři a baští trávu? Vždyť služba nevaří tak špatně, ne? Jo ahááá, on to není Atty, on je to divoký mustang, tak to potom jo. Proto přichází kovboj Hombre s lasem a podniká několik pokusů o jeho chycení. Nakonec, když si „mustang“ omylem a nešikovně, smyčku sám nasadí na krk, nastává to pravé rodeo. Kovboj na něj naskakuje a po chvilce je už krotký jako beránek.
„Tak teď jste viděli, jak se krotí divoký mustang, tak pojďte na to.“ :to nám řekla Bílý skalp a družiny vyrazily do terénu s jedním družinovým kolem, přilbou a v tzv. brutál oblečení, používaném na ty nejdrsnější hry.
A opravdu bylo zapotřebí, protože mustangové je táhli cestou necestou a jeden vybraný člen družiny, který jej zrovna krotil, se nesměl dotknout země za žádnou cenu (tedy za penalizaci 20 sekund – a to už znamená předjetí ostatními).
Sháněl jsem nějaké pikantnosti k této disciplíně, ale kromě toho, že Peťa celou dobu ječela a Veverka byl celou dobu nesen se nic jiného nedochovalo. Hlavně, že přišli všichni v pořádku zpět do tábora.
To se nedá říct úplně o službě Rysů, kteří krájeli maso k obědu tak usilovně, že jsem musel asi 3x přerušit psaní včerejšího článku, po žebříku slézt z patra nedostavěného srubu, dojít se zakrváceným zraněným do zdravoťáku, ošetřit jej a zase zpět a znovu. Ale nebojte, nic vážného to nebylo a služba mohla zase pokračovat ve vaření a já v psaní.
Vsaáááááď botu!!! Tento indiánský pokřk se ozval hned po svačině, kdy bylo úkolem družin získat co nejvíce informací od indiánů v lese. Ti ale neřekli nic zadarmo a jediné o co stáli byly naše boty. Proto, když k nim náš zvěd doběhl, nejdříve musel předložit botu o kterou hrál, potom si stříhli kámen, nůžky a papír a pokud vyhrál zvěd, získal požadované informace. Pokud vyhrál indián, přišel milý (milá) zvěd o botu a vyrazil bosky zpět.
A hra dopadla naprosto předvídatelně, protože kdo je největší zvědavěc a drbna? Přece holky a u nás konkrétně Lišky, v tomto programu se to potvrdilo :).
Po výtečném obědovém špenátu trávili kluci z pracovního kruhu polední klid spravováním jídelny, která vypadala po včerejší bouři krapet nestandardně (k obědu musím dodat, že knedlíky dělali Rysi úplně sami – sice vypadali trochu netypicky, ale byly výborné). A protože v předpovědi staré sqaw Dagmar Honsů z meteorologického ústavu byly věštěny deště, bylo to ohodnoceno jako velice záslužná činnost.
Dále vám moc nepovím – spíše z doslechu, protože jsem vyrazil na rande s Orlojem, Marťou a Mikym a to do Jihlavy do nemocnice, protože se mermomocí chtěli vyfotografovat na rentgenovém pracovišti. To jen potvrdilo, že jsou to simulanti a mohli jsme jet zpět do tábora :).
Takže z doslechu se zatím v táboře konalo mytí v teplé vodě, které jen málo lidí uvítalo s nadšením a posléze program Oheň, který si zaslouží rozvláčnější povídání a bude se prolínat i zítřejším dnem.

Za zmínku stojí i sváča, ke které byla houska a čtvereček bílé čokolády. Po té (samozřejmě čokoládě, ne housce) se mohla téměř umlátit Anička, která dělala na každého oči, jestli by jí jako svou porci nepřenechal. Překvapivě jí její taktika poměrně vycházela a tak jí teď říkáme buď Milko nebo také Orionko (značky čokolády). Nevěřil bych, kolik toho takovej hubeňour zbaští.
Tak tedy jak to s tímto programem bylo: protože se schyluje k závěrečné bitvě s generálem Custerem, je v našem zájmu svolat posily z okolních kmenů – a ty můžeme svolat pouze pomocí kouřových signálů. Signály musí z našeho tábora vycházet po mnoho dní a nocí, takže je nutné se na to řádně připravit, promyslet taktiku a tak dále.
Družiny se tedy vydaly na dřevo, začaly hloubit ohniště a přemýšlet, jak to budou asi dělat v noci.
Zakrátko zaplálo na tábořišti 5 ohňů, které jsou stále poctivě přiživovány a to různými způsoby. Někdo vsadil na co největší vatru a následně se spoustou žhavých uhlíků, někdo vsadil na malý doutnáček, jiný tým taktizuje s přikládáním šišek. Ale každý z tábora teď smrdí naprosto stejně. No doufejme, že pomoc přijde brzy a budeme moci nechat ohně vyhasnout.
Na žádost Orionky zde mám zmínit, že večeře byla výborná (chléb s Budapešťskou pomazánkou). Ve skutečnosti holky pomazánku trochu přesolily, ale nebudeme jim kazit radost.
Večerním programem (rušeným odbíháním přikládajících) bylo pokračování včerejší Arény. Ale je pravidlo, že co se v aréně řekne, to se nedostane mimo její přímé účastníky. Takže to mi následné psaní dost usnadňuje :).
Popřáli jsme si tedy dobrou noc, zazněla večerka a družiny se začaly houfovat u svých ohňů. Noční starost o ně, se rozhodly řešit všechny stejně – tedy nočními hlídkami. Někde usínala u ohně celá družina, jinde pouze jednotlivec, každopádně po dešti, který se spustil zhruba kolem druhé ráno se táborové náměstíčko téměř vylidnilo.




Teplota v 7:00: 15 C
Služba v kuchyni: Rysi/Veverky (služba se předává v poledním klidu)
Noční hlídky: Jeleni
Jídla: rýžová kaše, tmavý rohlík s okurkou, polévka s játrovými knedlíčky a kuřecími krky, špenát s bramborovým knedlíkem a vepřovými kostkami, houska s bílou čokoládou, chléb s Budapešťskou pomazánkou.
Ošetření: drobná řezná zranění
Počasí: polojasno