14. táborový den oddílu - sobota

V první programu se pařil lakros. Teo si stěžoval, jak těžké je, nafotit tam nějaké slušné fotky, takže uvidíme, jestli něco vybereme do článku. Prý nejhorší kombinace je, když proti sobě hraje Bugi a Budu – to prý lítají třísky.
Pěkně rozehřátí lakrosem jsme dorazili na stanoviště, již několikrát zmiňovaných, miniklubů. Pouze u Lakyho byla navinka a to ta, že si povídali o alkaloidech – víc vám k tomu asi nepovím.
Konečně nadešel čas, kdy jsme mohli Horníka přivázat k mučednickému kůlu a řádně si ho vychutnat. Představoval totiž zvěda kavalérie, které padl Lakotům do rukou. Ještě než jsme ho chytili, viděli jsme, že někde v lese schoval důležitou depeši. Náš úkol zněl jasně: „Zjistit, kam tu depeši ukryl a také, kde má kavalérie zásoby potravin, které by se nám hodily jako válečná kořist a zároveň k jejich oslabení.
Na pořadu dne u mučednického kůlu se vystřídaly ty nejbrutálnější metody – před dotyčným jsme ujídali kakao a jemu nedali ani kousek, ke slovu přišel i drtivý Pták hromu a nejhorší nakonec – do zajatce jsme lili tu nejhorší „medicínu“ bledých tváří – zvanou Mikyho čaj.
Spřátelené bledé tváře, v jejichž táboře jsme toto provozovali, se na hrozná muka nepřítele už nemohli dívat. Poprosili nás proto, ať ukončíme výslech a za to, že se k nim připojíme v boji, že pro nás potřebné informace zjistí. A protože nás už stejda Horník už trochu nudil, tak jsme milosrdně souhlasili.
Oddíl tedy vyrážel na svých koních po nebezpečné stezce plné kavaléristů a ponýů, snažil se zapamatovat symboly s písmeny rozmístěné na okolních stromech a mezi střelami nepřítele se probojovávali až na konec stezky, k ukryté zprávě.
Jestli se vám to zdá lehké, dodávám, že k tomu všemu převáželi ještě cestou zásoby potravin, o které zde také šlo. A co je zásadní potravinou tady na Západe? To sice nevím, ale pro tuto hru to byla pravá, nefalšovaná vejce :). Dokážete si tedy představit jak to asi probíhalo.
Když už bolely kavaleristy a ponýe ruce z házení šišek a hadrakoulí a oddíl nohy ze stálého ježdění na kole, byl čas k obědu. A po takové námaze bychom nic jiného, než poctivý guláš „s pětima“, asi ani nepozřeli.
A je tu opět práce. Po poledním klidu jsme začali společnými silami pracovat na indiánské sauně, která měla proběhnout pro dobrovolníky ve večerním programu.
Stavbě šéfoval opět makáč Hombré, který je na tyto indiánské vychytávky nejzručnější (zřejmě geny) a který pracoval už od dopoledne a sháněl dlouhé větve na konstrukci.
Oddíl se s chutí přidal, kromě služby, se kterou jsme začali jinou náročnou „misi“ a to zadělávání těsta na langoše. A sakra, první problém – ty kvasnice jsou pouze na polovinu mouky, ze které jsme chtěli těsto zadělávat – ale to přece neva, to vykyne.
U zpracování těsta jsme se poctivě střídali – Hermi fungovala jako trenér v posilovně a cennými radami povzbuzovala nás, míchače. Každý má asi představu, jakou práci dá zadělat těsto z 5 kg mouky. Obzvlášť třeba pro drobnou Peťulu.
Nicméně těsto vykynulo a to tak, že langoše dojídáme ještě dnes (neděle) ráno. Ale to bych předbíhal.
Zatímco těsto kynulo, táborový čas se přehoupnul do čtvrtého programu (přes svačinu, na kterou byly pravé, nefalšované hot-dogy) a zatímco pokračovaly práce na naší obří sauně, družiny se střídaly na průzkumu kvality vody na rybníku vedle jídelny.
Postupně na člunu vyráželi odebírat vzorky z vody a podle jistého klíče navštěvovali několik míst. Když byli chytří, byl úkol splněn hned, když nezapojily hlavy, trochu se to protáhlo a družiny si pěkně zapádlovaly. Viděl jsem pouze Rysi, kteří si hodně zapádlovali a to ještě dost nekoordinovaně – Miky prohlásil, že jsou důkazem toho, že pro vodní bitvu stačí klidně jedna loď a nemusí být dvě. Druhou družinou byly Lišky, které si vedly lépe, díky tomu, že si Bugy hlas prosadil svou a nehádali se jako Budu s Orlojem.
Vzorky vody dopadly asi dobře, i když při pohledu na vodní hladinu s miliónem vodních rostlin, bych o tom dost pochyboval.
Jinak díky Piškotovi, za dovoz průzkumného člunu. Piškot dorazil i se synovcem na návštěvu a zůstane u nás do zítřka.
Zpět k večeři – smažení se nám s Veverkama dařilo – Peťula bojovala hrdinně s těstem a dělala společně s Míšou bochánky, já s Aničkou jsme je roztahovali a házeli na smažící plech a Marťa trpělivě a beze slova smažila a smažila. Zde se hodí říct, že Marťa smažila beze slova proto, že od včerejší večerky plní zkoušku Tří orlích per – a první zkouškou je právě 24 hodin mlčet.
Protože první kousky langošů se nám dařily velice dobře, začali jsme vymýšlet různé experimenty. Například: co by vás napadlo provést s Mikyho speciální ochutnávací lžící, která vám spadla úplně celá do těsta? No jistě, prostě ji celou osmažit – taky vám to přijde logické, že? Tak nechápu, čemu se Miky potom tak divil :). Lžíce mu byla slavnostně předána před nastoupenou jednotkou jako ocenění pro nejlepšího kuchaře tábora. Nic na tom nemění fakt, že je na táboře jediným kuchařem :).
Dalším a ještě povedenějším experimentem bylo smažení párků zbylých ze svačiny v langošovém těstíčku. Tento jeden exemplář byl předán bratrům Tulisovým, jako nejvděčnějším táborovým strávníkům (ti by vám snědli i skříň s kakaem).
Třešničkou na dortu bylo jablko, které nám tak trochu upadlo do těsta a tak dopadlo naprosto stejně, jako předchozí experimenty. Se skořicí a cukrem bylo skvělé – jako služba jsme si ho potom užily.
O tom, že byla večeře vydatná svědčí nejen to, že spousta langošů zbyla, ale hlavně slova Hermi: „Týjo, mně je blbě, já se přejedla.“ Nechápu, že jsou ty holky takoví hubeňouři, kdybyste viděli, kolik toho tady na táboře zbaští! Anička navíc dodala: „Babička doma si myslí, jak tu trpíme hlady a my se tady zatím takhle cpeme!
No poslední dosmažený langoš hodila Marťa (jak jinak, než beze slov) do hrnce někdy kolem osmé hodiny – ideální čas všeho nechat a jít s první skupinkou do „sauny“.
Posedali jsme si kolem malého ohniště v potní chýši (správně po indiánsku initipy) a čekali na dodávku žhavých kamenů, které se od odpoledne nahřívaly v ohništi. Hombré se snažil vysvětlit ostatním, že potní chýše byla pro indiány nejen tělesnou, ale i duševní očistou a i chvílí pro rozjímání, ale marně. Zastavit pusu některých, byť jen na minutu, bylo prostě nemožné. Proto jsme rezignovali, přečetli jednu z indiánských legend, vylili zbytek mátového nálevu na kameny, vychutnali si poslední zbytky páry a vyběhli ven. Někdo se odvážil se namočit do potoka, někdo se neodvážil a byl alespoň pocákán a někomu stačil jen chladný večerní vzduch.
První saunovací skupina (mladší část oddílu), byla za námi a byl čas pro starší část Naděje. Tentokrát jsme navozili větší množství kamenů a už to bylo konečně ono – pot ze všech cákal při divokém křepčení a zpívání a musím říct, že si mnozí sáhli na dno svých sil. Když konečně všichni opustili chýši, bylo v potoku plno a divoké ječení naplnilo už usínající tábor. S těmi staršími to byl opravdu zážitek a „saunování“ splnilo svůj účel.
Znavené postavy po doplnění tekutin postupně mizely ve stanech a v táboře se rozhostila další klidná měsíční noc. Zítra tábořiště ožije spoustou návštěv – jsme zvědaví, kdo z nich (z vás) využije možnosti zkusit si indiánskou potní chýši (plavky s sebou).

P.S. Marťa první orlí pero - mlčení - ulovila. Její první slova po večerce, kdy byla ještě v sauně, zněla: "Tady je ale vedro." :)