16. táborový den - pondělí

První program byl věnován výrobě indiánských lapačů snů, které mají bojovníky chránit před zlými sny. Každý to pojal trochu jinak – dle svých představ. Třeba budu vyrobil lapač snů takových rozměrů, že bude pravděpodobně vychytávat špatné sny celému táboru.
Samozřejmě, kdy je nejlepší den na nejvíc zranění při hře? Ano, den, kdy musí zdravotník smazat válečné barvy z tváře a odjet do NMnM podepsat pracovní smlouvu. Takže při bojovce mezi družinami v druhém programu nejdříve dostala Peťa ránu mečem tak, že jí budeme moci pravděpodobně oprávněně říkat modroočko, Bugi zase začala křečovat kyčel, pár lidí dostalo přes prsty, nějaký ten kotník zazlobil – no prostě po návratu spousta práce, ale naštěstí nic vážného, takže dnes už nikdo z nich neví, že mu něco bylo.
A proč, že byl boj tak tuhý? Bojovalo se o ústřižky, které když se složily, zjevily pověst o Bílém bizonovi. Tato pověst se ukázala jako stěžejní pro následující dny.
Celá složená zpráva zněla takto:
Bílý bizon je zvláštní forma běžného bizona, která se vyskytuje jen velmi zřídka. V dobách, kdy přišli první indiáni na Velké pláně, se lovci často pokoušeli Bílého bizona ulovit. Nikdo ze zdatných lovců však neuspěl – všechny střely se mu pozoruhodně vyhýbaly. Když bizon skonal přirozenou smrtí, nepokořen, začalo se všeobecně věřit, že šlo o vtělení Velkého Ducha (VAkan Thánka) a kůži se začaly přisuzovat nadpřirozené ochranné vlastnosti.
Tato víra se rozšířila mezi většinu indiánů, takže když se po nějakém čase na Pahá Sápa objevil znovu Bílý bizon, žádný z lovců se na něj neodvážil vystřelit. Pouze jeden. Mladý, silný a úspěšný lovec Heháka Sápa, byl natolik pyšný a ctižádostivý, že se rozhodl bizona ulovit a získat magické vlastnosti jeho kůže.
Nikdo neví jak, ale bizona skutečně skolil. Kůži stáhl a hodlal z ní ušít Ghost shirt. Stažená kožešina však záhadně zmizela, když se ji pokoušel vyčinit. Věří se, že bizon si vzal svou magickou moc do Věčných lovišť. Heháka Sápa strávil celý zbytek života hledáním zmizelé kůže. Nikdo neví jak zemřel, ale říká se, že hledá bizonovu kůži i ve Věčných lovištích a nedojde klidu, dokud ji nenajde…..

Z legendy je jasné, co nás čekalo dále – musíme získat kožešinu Bílého bizona. Její vliv by nám pomohl v boji, protože ostatní kmeny bezmezně věří v její moc a tak by se stali našimi spojenci.
No jo, jenže jak ji najít? Když je pravděpodobně někde ve věčných lovištích? I s tím by se dalo něco dělat. Mezi indiánskými šamani existují tací, kteří dokáží převést člověka do Věčných lovišť a to tak, že se ten dotyčný může ještě vrátit. Těmto šamanům se říká GHOST DANCERS.
Nezbývalo, než se vydat na vzdálená místa plání a pokusit se vyhledat indiány, kteří Ghost dancery znají a ví, kde sídlí - tohoto šamana se poté pokusit dovést do tábora – to ovšem nebude tak lehké, protože všude jsou zvědové kavalérie.
No ono to nebylo lehké ani bez zvědů, protože některým (konkrétně holčičím) družinám, dělalo problém už jen vyhledat tato místa, která dostaly zakreslená na mapě. Ještě, že to zvládli kluci a splnili úkoly za všechny a Ghost dancera najít. Cesta do tábora s ním však byla více než náročná. Čelili mnoha útokům kavalérie a svedli po cestě mnoho bojů a utrpěli mnoho ztrát.
Ale úkol se vydařil a my se můžeme připravit na cestu do Věčných lovišť. To nebude ale jenom tak a musíme se na to připravit i duševně. A tomu nejvíce napomůže půst nebo jen velice střídmá strava. K obědu už jsme měli tedy jen chleba s čajem, k odpolední svačině jsme si dopřáli chleba s čajem a se solí, stejně tak i k večeři. Snad budeme dostatečně připraveni na cestu do Věčných lovišť.
Když se začalo nad tábořištěm smrákat, táborový kruh ovládli dva šamani, kteří měli oddíl připravit na „vigílii“ – meditaci. Údery bubnů vyprovázely poučené bojovnice a bojovníky do okolních lesů, aby tam o samotně několik desítek minut rozjímali.
V okamžiku, kdy na západním obzoru začaly létat blesky, byli meditující svoláni do tábora a vysláni do svých vigvamů. Protože se blýskání zintenzivňovalo, bylo nutné provést několik činností naráz. Prioritou byla rojnice, kterou jsme se snažili najít Bebeho, který se nevrátil z vigílie zpět do tábora (jak jsme správně předpokládali, tak ho meditace zmohla natolik, že usnul a neslyšel zvuk bubnů), dále jsme museli zlikvidovat saunu a plachty z ní využít na zakrytí izolační vaty, kterou dnes přivezli na izolaci srubu a my neměli dostatek času ji uklidit.
S pomocí oddílu se vše zvládlo, rojnice byla úspěšná hned na začátku a Bebeho spícího za pařezem jsme objevili po 30 sekundách hledání.
Rozpršelo se a my zalezli do svých stanů.
Moci teď skončit s psaním, by bylo příjemné a mohl bych ještě dodat, že se nám krásně spalo.
Jenže takto den a několik následujících neskončilo. Podmínkou úspěšného návratu živých bojovníků z Věčných lovišť bylo to, že se tam vydají v noci a v noci se také vrátí zpět. Kdo se zdrží do rána, zůstane tam již napořád.
V táboře byly zažehnuty pochodně, objevil se GHOST DANCER se svými pomocníky ve slavnostních indiánských šatech a za zvuku bubnu a píšťaly byly duše táborníků přenášeny do Věčných lovišť.
Zní to docela romanticky, že? Jako jeden z pomocníků GHOST DANCERA na to mám ale jiný názor (a to dost). Představte si, že dorazíte před stan s nosítky, za svitu louče vzbudíte jeho obyvatele, uložíte je na nosítka a pak se tento průvod odebere asi 200 metrů do lesa na místo plné dek a indiánských ozdob – tam dotyčnou „duši“ z nosítek složíte a takhle ještě x-krát, dokud není celý tábor ve Věčných lovištích. Že já se na to skautování dával! Mohl jsem v klidu skládat vagóny a jak by mi bylo!!!
S Hombrém jsme supěli, funěli, drtili šťavnatá indiánská slovíčka mezi zuby a bojovali s druhými nosiči o co nejjednodušší náklad. Představte si stan, kde spí Veverka mající 30 kg i s postelí nebo Brasy mající 80 kg bez postele. No samozřejmě, že jsme boj o Veverku prohráli a málem poslali svou vlastní duši do Věčných lovišť při transportu Brasyho.
Co vám budu vykládat, to byste museli tuto hodinovou brigádu mezi půl jednou a druhou v noci zažít na vlastní kůži.
Ale díky Ghost dancerovi se podařilo všechny táborník dostat do Věčných lovišť a první co nás tam čekalo (po našem půstu), byla obrovská hostina. Ve Věčných lovištích je přece hromada hojnosti, pláně plné bizonů, nekončící prérie atd. A tak se po půstu všichni dosytosti nabaštili rodičovskými buchtami, ovocem, dobrý pitím a dokonce polárkovými dorty.
Pobyt ve Věčných lovištích se tedy oddílu začal líbit, ale byli jsme teprve na začátku a právě začínalo pršet…..
Jak se v novém prostředí zorientovat? Nejlépe najít spojence, který to tu zná. Neviditelný šaman Melka by tím, kdo nám radil, kde by asi tak kůže Bílého bizona mohla být nebo kdo by nám na cestě mohl poradit.
Z Melky byl vidět jen jeho toulec se šípy a domluva s ním byla trochu složitá, ale byli jsme rádi, že nám zde někdo vůbec pomáhá. A i nalézt samotného Melku nebylo jednoduché. Objevoval se podle neznámého klíče u různě se rozsvěcujících svíček.
První jeho rada zněla: Obraťte se na hromové ptáky ve vysokých horách – ti by o kůži mohli vědět.
Cesta k nim byla svízelná – postupovali jsme stále výš a výš a vrstevnice byly stále hustěji a hustěji, v horách začal foukat i prudký vítr, takže jsme museli místy běhat pozpátku a s čepicí na hlavě. Prostě vorvávačka jak má být.
Ale svízelí nebyl konec. Hromoví ptáci nebyli nijak vstřícní – poradí nám, ale až zabijeme jezerní příšeru…..
Protože se čas nachýlil a na obzoru se objevily první známky svítání, museli jsme zpět do země živých. Domluvili jsme se, že pro tyto dny a v zájmu pátrání ve Věčných lovištích posuneme denní režim. A to tak, aby nám co nejvíce vyhovoval při nočních dobrodružstvích.
Budíček následujícího dne byl tedy stanoven na 13:30. Uvidíme, jak se náš kmene popere s tímto časovým posunem v následujících dnech. Na začátku tábora by to byl asi velký problém, ale po více než 14 dnech nás táborový život a divočina otužily natolik, že věříme v úspěšné zvládnutí posledních dnů před bojem u Little big Hornu….. (ten se teď připravuje, je pátek 9:06 a pokud se zde neobjeví další táborové dny, budete si muset vše nechat vyprávět od dětí. Jen doufejme, že nepřepíšeme dějiny).