okenko.jinak.cz -> www.okenko.org
Nacházíte se v archivu okénka, nové články a aktuální akce naleznete na nových stránkách!
okenko
Bily stit svetlusky vlcata nadeje rs a rg akce ventilacka

Extreme Expedition

Tak už je můj článek taky kompletní. Zabývá se ale především přípravou této megaakce, tím jak měla vypadat podle plánu a co ji změnilo. Popis toho, jak to bylo ve skutečnosti najdete v Pavlině článku.

Výpravu „za odměnu“ pro vítěze bodování mě napadlo udělat po loňském VORu, na který jeli i někteří tehdejší rádcové, kteří si, podle mého názoru, účast na akci (také za odměnu za celoroční rádcovskou práci) nezasloužili a naopak na něj nejeli ti, kteří oddílem žili a dělali pro něj hodně. Původně jsem zamýšlel, že Extreme Expedition (tenkrát jsem samozřejmě ještě nevěděl, že se akce bude takto jmenovat) VOR nahradí. To se však setkalo s všeobecným odporem jak u rádců, tak i v PK. Takže jsem musel své plány přehodnotit a Extreme byla nakonec dána souběžně s červnovou putovní výpravou.

Od října se rozjela celoroční hra - Expedice a společně s ní i letošní bodování. Soutěžilo se netradičně ve čtyřech sekcích, každé zaměřené na něco jiného a dva nejlepší z každé z nich získali právo jet na Extreme Expedition. Takže nikdo nemusel plnit všechny úkoly, ale stačilo si vybrat jen ty, ve kterých je nejlepší nebo které ho zajímají.

Zhruba od začátku března už jsem začal přemýšlet nad konkrétní podobou této akce. Muselo to být něco, co se účastníkům zapíše na hodně dlouho do paměti a bude se to odlišovat od klasických výprav. Ze svých skautských let nejraději vzpomínám na chvíle, kdy už jsem opravdu nemohl a byl jsem se silami i morálkou na dně, ale přece jsem se překonal a šel do akce. V těch chvílích člověk nadává a nejraději by tam nebyl, ale zato se pořádně vryjí do paměti. Takže bylo jasné, že to nebude žádná procházka růžovým sadem, ale pořádná makačka.

Další prvek, který jsem chtěl využít, byl moment překvapení. Tomu mělo napomoci to, že se do poslední chvíle nebude vědět, jestli Extreme vůbec bude. Zde nastal první problém, jelikož na internetu a na všech plánech akcí již bylo napsáno, že Extreme bude a kdy bude. Rozjeli jsme tedy s PK velkou „zamlžovací“ kampaň, kdy jsme skautům začali tvrdit nejrůznější nesmysly typu, že po tom, co jsem se dostal na vejšku na všechno kašlu, že Zdeny neudělal výsledky bodování nebo že si za to můžou skauti sami, když na bodování celej rok kašlali. Občas bylo dost zajímavé poslouchat od některých, jak celej rok poctivě plnili bodování a my se jim na tu výpravu vykašlem, omlouvat se jim a přitom na Extreme pracovat od rána do večera. Nejlepší byla asi Pavlina rozhořčená SMS, která mi došla zrovna, když jsme balili věci na půdě. Naneštěstí pracovní kruh oddílu už není, co býval. Jsou v něm nyní lidé (říkám jim podrazáci), kteří nejen, že nic sami nedělají, ale ještě navíc se snaží kazit práci druhým. No a tito podrazáci, v domnění jak získají u skautů na oblibě, stihli všechno zavčas vykecat.

K momentu překvapení mělo přispět i využití cizích lidí. Proto jsme s Mirym na zdravoťáku vyjednali pomoc polenských roverů.

Od začátku června už začaly cílené přípravy. Začali jsme na tom už dělat jako tým já, Atty, Tesák a Miry. Výprava začala dostávat konkrétní podobu. Dohodlo se, že se bude odehrávat mezi Strážkem a Dolními Loučkami, poblíž Trenckovy rokle. Dále už bylo jasné, že to bude téměř nepřetržitá cesta s minimem odpočinku (takový survival závod s časem), na které se budou vyskytovat místa s úkoly. Akce začne ještě ve Městě asi hodinu před odjezdem na putovní výpravu oddílu (to znamená v pátek kolem 16:30) předáním dopisu od rodičů (těm jsme ho dali, když účastníci Extreme nebyli doma), pak bude pár úkolů ve městě a nakonec se přesunou na místo hlavní části Extreme, kde začne jejich cesta, která potrvá až do soboty do 21:30. Celou akci měl natáčet kameraman, který putoval s účastníky expedice. Za kameramana jsme zvolili Bebeho, rovera z Polné, který má s natáčením velké zkušenosti a kterého nikdo z našich skautů nezná. Jeho úkolem bylo připojit se ke skupince ve Městě na nádraží a co nejdéle se tvářit jako turista, který má náhodou stejnou cestu. Kromě natáčení měl nad skauty také držet dozor, kdyby se dělo něco opravdu vážného.

V této době jsem také usilovně pracoval na stránkách http://wolf.steadynet.org, které měly v začátku hry pomoci předat nějaké informace.

Každý z nás vymýšlel nejen úkoly, ale i zajímavé situace, které mohou účastníkům ztížit cestu. Z těch uskutečněných uvedu například partičku opilců, kteří se měli v jedné z vesnic do našeho expedičního teamu navážet. Opilce nám opět sehráli roveři z Polné.

Na začátku června jsem jel do Brna na přijímačky. Odpoledne jsme pak šli s Attym na nákupy. Bylo potřeba koupit něco, pro co pan Wolf vyšle expediční tým do Amazonie - nejlépe nějakou sošku a taky něco na památku pro účastníky. Bylo těžké něco vybrat. Hezký věci podle mých představ byly moc drahé a levné věci byly zase málo velkolepé:-). Procházeli jsme centrum Brna cik cak a nemohli se rozhodnou. Dokonce jeden bezdomovec, kolem kterého jsme stále chodili se nás třikrát ptal, jestli nemáme drobné a napočtvrté už jen konstatoval: „Ale vás už jsem se asi ptal, co?“. Skoro jsme se pohádali u nákupu slaměných klobouků v akci. Mně se zpočátku nelíbily, ale brácha mě naštěstí přemluvil a ty fotky pak stály za to. Místo sošky jsme nakonec koupili vypreparovaného motýla a na památku polodrahokamy s příhodným názvem amazonit.

Asi dva týdny před akcí jsme vyrazili obhlédnout terén, kde se bude vše odehrávat. Jeli jsme všichni čtyři mým autem. Původně jsme mysleli, že prozkoumáme celou trasu, ale stihli jsme (i přesto, že jsme se rozdělili a každý procházel část trasy) projet a projít jen trasu nočního a dopoledního pochodu, až po rybník Meziboří, kde měla proběhnout velká plavba. Bylo hezky, takže to byl docela příjemný výlet i když o problémy nebyla nouze. Nejdříve jsme museli odklízet přes cestu spadený strom. Pak se Tesákovi podařilo proběhnout něčím, na co je alergickej, takže se celej osypal. Korunu všem bugům nasadilo to, že jsme na autě urazili trubku ke katalyzátoru, takže domů jsme jeli pěkným chopperem. Dokonce jsme ve Strážku u hospody sklidili potlesk. To víte červený auto s takovým zvukem - všichni čekali Ferari Enzo a ona to Felicie:-). Rozbité auto náš první průzkumný den ukončilo.

Druhý den jsme se vydali, tentokrát Miryho autem, prozkoumat trasu sobotního odpledne a večera. Rozdělili jsme se na dvojice. Já s Tesákem jsme šli prozkoumat Trenckovu rokli a Miry s Attym zbytek. Do Trenckovy rokle přitéká potok, který vytvořil takovou soutěsku. Prochází se zde úzkou uličkou mezi skalami a příkrým svahem. Někdy jde jít jenom potokem, někdy se musí kousek lézt po skále. Celá soutěska se táhne asi dva kilometry - zkrátka ideální místo pro závěr expedice. No a právě když jsme s Tesákem prozkoumávali tuto soutěsku, začala pořádná bouřka. Spěchali jsme zpátky skovat se do nedaleké chatky. Cestou jsme se ještě hádali, jestli se díky bouřce může začít korytem valit voda. Nezačala. Cestou k autu už jsme to brali řeka neřeka, jelikož už jsme byli mokří jak kostelní myši.

Po obhlédnutí terénu bylo už definitivně jasné, jak přesně bude akce vypadat:
Rodičům dvou nejlepších z každé sekce rozvezeme dopisy, když budou mít jejich ratolesti zrovna družinovku. Dopis se bude skládat z instrukcí pro rodiče a obálky pro účastníky. Tyto obálky předají rodiče svým dětem v pátek přesně v 15:30. Bude v nich nasáno, že se jedná o expedici do Amazonie pro vzácného motýla Papilio Polinestur Parinda (název je motivován motýlkářem z Vinnetua:-)), že se mají za půl hodiny dostavit k muzeu v Novém Městě a že si s sebou do malého batůžku mohou vzít jen kápézetku, mobil, 150 Kč (ne více), jednu teplou věc na oblečení a dvě věci pro přežití v pralese dle vlastního výběru. Zbytek věcí, které si balili na putovní výpravu, rodiče připraví a my se pro ně po odchodu účastníků expedice stavíme.

Po přečtení dopisů se všech osm lidí sejde u muzea, kde k nim, po chvíli čekání, beze slova přistoupí cizí člověk (pan Rusňák), předá jim balíček a odejde. V balíčku najdou lékárnu, sekeru, foťák a další dopis. V dopise se dočtou o tom, že v sobotu večer musí být nejpozději ve 21:30 na smluveném místě, kde na ně bude čekat expediční vůz (svobodovic tereňák Jimmy), který je odveze domů. Pokud by však daný termín nestihli, Jimmy odjede a oni budou muset přenocovat venku a ráno jít pěšky poměrně daleko na vlak. Dopis je také odkáže na stránky http://wolf.steadynet.org, kde se dozví v kolik jim odjíždí vlak do vesnice Řikonín, ze které poputují dále pěšky. Na internetu bude taky zadání prvního úkolu - po cestě vlakem budou podél trati rozmístěny veliké znaky. Úkolem týmu bude tyto znaky si pořádně a co nejpřesněji zaznamenat, nejlépe vyfotit. Aby to však neměli tak lehké, jsou Wolfovy stránky pouze v angličtině.

Vlak bude odjíždět až v 18:06, takže na překlad budou mít dost času. V Novém Městě na nádraží se k nim připojí Bebe. Ten bude nejdříve hrát náhodného turistu s videokamerou a bude je natáčet nenápadně. Jakmile se proflákne, že k nim patří začne natáčet normálně okatě:-), půjde celou cestu s nimi, ale nebude jim nijak pomáhat (pokud se nestane něco opravdu vážného). Po cestě, když uvidí, že už opravdu nemůžou, jsou hladoví a vyčerpaní, vytáhne tatranku, kterých bude mít velkou zásobu, a provokativně ji před nimi sní, aby tím jejich utrpení ještě zvětšil:-).

Po vystoupení z vlaku v Říkoníně nastane opět chvilka, kdy nebudou vědět, kam dál. Najednou se někomu rozezvoní telefon, přes který bude zkontrolováno jestli jsou všichni, jestli jsou tam, kde mají být a dozví se, že mapa je ukrytá v podchodu na trámu. Mapa bude zobrazovat cestu páteční noci a sobotního dopoledne až k místu, kde se sejdou se svým průvodcem Bobem Sanclairem (inspirováno Mužem z Acapulca:-)). Prvně však musí navštívit místo označené na mapě jako Celnice.

Na celnici budou podrobeni ostré celní prohlídce. Celníka bude hrát Aleš ze Žďáru. Jeho úkolem bude zabavit jim všechny věci, které mají navíc mimo seznam povolené výbavy (včetně šperků, hodinek, peněz…). Po prohlídce jim předá čutory s vodou a dopis. Za dopis však bude něco chtít a bude smlouvat, takže přijdou ještě o další věci ze své výbavy. Dopis bude taková průvodka až k místu, kde budou pouštět horkovzdušné balóny.
Od celnice půjdou po na mapě žlutočerveně vyznačené trase. Většina úkolů není na mapě nijak vyznačena, takže na ně budou nečekaně narážet. První z nich s (interním názvem Skála) se bude nacházet u skály na které se v roce 1998 odehrálo finále celotáborové hry Amazonia. Nyní je zde jihoamerické vězení. Dva členové týmu vylezou s dalekohledy na skálu, aby pomohli bachaři přepočítat vězně. Každý vězeň bude mít na sobě vězeňské číslo a úkolem zbytku expedičního týmu bude natočit vězně tak, aby byla čísla dobře čitelná ze skály. Za zdařilé přečtení všech čísel získá tým papír, na kterém bude citrónovou šťávou nakreslená mapka (potřeby na odhalení tajné kresby vytlučou z vězňů) k místu, kde tým najde baterku (tím pojistíme, kdyby si ji nevzali ve dvou dobrovolných věcech) a svíčku pro každého člena. Bachař jim je zapálí s radou, že jim musí tento oheň za každou cenu vydržet, že bude velmi důležitý pro splnění dalších úkolů.

Nyní tedy poputují s ohněm v rukou. Bude už tma, takže jim světlo přijde vhod. Budou muset pojít chatovou oblastí. Zde na ně už bude čekat jeden polňáků jako chatař, kterému se tuze nelíbí, že se mu někdo po nocích potuluje kolem chaty a už vůbec se mu nelíbí, že ten někdo má otevřený oheň. Toto stanoviště je inspirováno našimi mladými skautskými lety, kdy jsme takovýchto nervních chatařů potkali. Tenkrát na nás jeden dokonce vytáhl pušku. Jak si s takovouto situací poradí expediční tým? Zachovají klid a budou se vše snažit vysvětlit nebo budou sprostí jak to skauti občas dokáží. A co teprve až jim chatař zhasne oheň, který je pro ně tak důležitý. Co budou dělat? Pokusí se zapodvádět a oheň si sami zapálit? Tak toto bude první psychoúkol pokoušející se navodit reálnou situaci. Oheň si ve skutečnosti ponesou jen kvůli němu, dál nikde potřeba nebude.

Cesta dále pokračuje podél potoka, takže není kam zabloudit. V jednu chvíli, bude to zrovna u takových rozvalin starého baráku, zastaví expediční tým temná postava. Naznačí jim, že mají zůstat stát a že jeden má jít s ní do rozvalin domu. Vstoupí do svíčkami osvětlené místnosti, ve které bude stát na dlouhé lavici pět velikých sklenic. Postava vysvětlí, že v každé sklenici je vhozena jedna mince. Pokud jí bude všech pět předáno, dá za ně jeden znak, nezbytný k přístupu do rokle s motýli. Každá mince v každé sklenici však bude střežena něčím velmi nepříjemným. (Prakticky každý z členů týmu bude mít alespoň v jedné sklenici to, čeho se nejvíce štítí. Co to je? To zjistíme na oddílovce těsně před Extréme Expedition. Dáme celému oddílu dotazník s deseti dost osobními otázkami. Mezi nimi bude i: „Čeho se nejvíce štítíš?“ Ostatní otázky však budou daleko osobnější, takže se na tuto jedinou podstatnou nebude nikdo soustředit a napíše tam pravdu.) Nejspíš tam budou pavouci, myši a taky něco podobného zvratkům. Půjde o to se překonat a šáhnout i do té své speciality, aby to jednotlivec nezkazil celému týmu. U sklenic se postupně vystřídají všichni. Ti, co už to budou mít za sebou, budou mít zakázáno mluvit s těmi ostatními, aby se nemohli psychicky nachystat.

Rozvaliny domu leží na okraji vesnice Žďárec. V té bude čekat druhý psychoúkol - Opilci. Dva polňáci budou dělat opilé vesnické burany a až půjde expediční tým kolem nich, budou dotírat. Nejdříve co jsou zač, že takhle po půlnoci chodí po venku, pak si začnou všímat děvčat a mít na ně narážky a začnou jim dělat návrhy, ať jdou s nimi. Nakonec se pokusí jednu chytit a odtáhnout pryč. Jak se zachová tým tentokát? Co budou dělat kluci, až začnou opilci na holky dorážet?

Jakmile se vymaní ze spárů opilých vesničanů, bude zbývat už jen kousek cesty k úkolu Most. Ten se bude nacházet těsně za Žďárcem a půjde o to, že pod cca 3 metry vysokým mostem bude v potoku svítící krystal a k němu připevněný další znak. Získat tento znak mohou jakýmkoli způsobem, ale nesmí jít bokem mostu.
V dopise, který expediční tým dostal od celníka je napsáno, že na místě označeném na mapě jako Americká základna se utábořila americká výprava, která má další vybavení, nezbytné pro projití závěru expedice. Jedná se o úvazek, osmu a karabinu pro každého člena expedičního týmu. Pro jejich získání se budou muset proplížit do amerického tábora a nenápadně je ukrást. Základna bude ve skutečnosti místo, kde se roveři, kteří už splnili svůj úkol na svém stanovišti, uloží na noc. Rozdělá se tam oheň, opečou se párky k pozdní večeři a půjde se na chvíli spát. Úvazky atd. budou rozmístěny po tomto ležení. Trik je v tom, že téměř nikdo z roverů nebude vědět, že sem někdo má přijít něco krást. Tím docílíme toho, že roveři nebudou sledovat okolí a vyhlížet narušitele, a tudíž bude celá situace přirozenější. Expediční tým se tedy bude muset snažit nevzbudit nijak pozornost, aby se celé přepadení neprofláklo. V táboře budou jeden nebo dva z nás zasvěcených. Ti budou vše ignorovat a v případě, že bude expediční tým neúspěšný, vysvětlí roverům o co jde a zorganizují hon na narušitele a případný odprodej zajatců za věci z vybavení expedičního týmu. Opět se tým bude muset rozhodnout, co z tolik potřebných věcí oželí, aby osvobodil své druhy.

Horkovzdušné balóny, tak se bude jmenovat poslední noční úkol. Půjde o to sestrojit a vypustit horkovzdušný balón a tím dát signál do dálky, kde se vznese druhý balón. Pod ním pak expediční tým nalezne další dopis. Stavbu balónu povede indián ze spřáteleného kmene Jakuna. Hlavní část bude tvořit velký igelitový pytel na odpadky a drátěná obruč. Dole pak bude hořet obvaz namočený v lihu. Aby neulítl bude ještě balón přikotven k zemi provázkem. V dopise, který najdou pod druhým balónem bude napsáno, že se mají utábořit na místě, kde je signál a čekat na další instrukce přes mobil.

Plán je takový, že tento dopis získají kolem třetí hodiny ranní a telefonát bude o sedmi, takže budou mít asi čtyři hodiny na to, aby se trochu prospali. Nebude to ale určitě žádný velký odpočinek, jelikož nebudou mít spacáky a nic. Jen to, co si vzali v povoleném vybavení. Pokud se v noci přihodí něco nepředvídaného např. zabloudí nebo se moc zdrží na nějakém úkolu, ubere se tento čas z doby spánku. Zhruba kolem šesté hodiny ráno zazvoní Xíkovi telefon. Bohužel to nebude zpráva na kterou čekají, ale pouze starostlivá paní Láchová, která chce vědět jak se mají, jestli nemají hlad a jestli jim v noci nebyla zima. A jelikož nic jíst nebudou a kolem šesté ráno je největší kosa z celého dne, bude tento telefonát takový další psychoúkol. Skutečný telefonát, na který čekají, přijde až v sedm. Dozví se z něj, že další dopis s popisem cesty má u sebe kameraman. Tento dopis bude jejich průvodkou k velkému rybníku Meziboří.

Prvním ranním úkolem bude Hustník. Bude se odehrávat v takovém tom hustém smrkovém mlází, kterým se dá sotva projít. V něm musí expediční tým najít, kromě dalšího znaku taky pro každého člena slaměný klobouk. Hustník však budou střežit indiáni nepřátelského kmene Kechua. Ti sice nic neuslyší, jelikož budou mít na uších sluchátka s hodně hlasitou hudbou (hold i do Amazonie už ta civilizace pronikla), ale zato budou hustník bedlivě sledovat a pokud někoho uvidí, zapískají na píšťalku a všichni musí z hustníku ven a začít od znova. Jakmile bude úkol splněn, nasadí si všichni slamáky, takže dále už budou opravdu vypadat jako účastníci nějaké expedice.

Po nějaké době pochodu od hustníku dál narazí na břehu potoka na další znak. V dopise, který ráno dostali budou instrukce, že u tohoto znaku mají vstoupit do potoka a pokračovat jím dál. Na stromech podél potoka pak budou nacházet zavěšené ovoce, které si mohou natrhat k snídani. Potokem poputují dokud nenarazí na další znak. U něho opět vystoupí na břeh a půjdou dál normálně.

Cesta zavede expediční tým až na hráz rybníka v Meziboří. Zde na ně bude čekat gumový člun, do kterého se všichni nalodí a poputují dál po vodě. Kromě něho zde budou samozřejmě pádla a záchranné vesty, ale taky poslední dopis, který popisuje zbytek cesty, až k jejich průvodci. Rybník Meziboří je minimálně 1,5 km dlouhý a úkolem týmu je na něm najít bójku z PET lahve, ve které je další znak a pak doplout až k přítoku do tohoto rybníka, kde zanechají člun a půjdou podél přítokového potoku dál.

Poslední úkol, který budou sami řešit dostal název Had. Ale nejedná se už o žádnou potvoru v láhvi. Na pasece bude cik cak postaveno 10 jehlánků ze tří tyček. Nebudou nahoře zpevněné dohromady, takže stačí hodně málo pro jejich shození. Jehlánky budou očíslované. Úkolem týmu bude protáhnout každým z nich, postupně, jak jdou popořadě, provaz - „hada“ (který bude mít okolo 40 metrů), aniž by jakýkoli jehlánek shodili. Pokud se jim podaří některý shodit, začínají od znova a jedou tak dlouho, dokud úkol nesplní. Jakmile se jim to podaří získají další znak a mohou vyrazit na místo setkání s jejich průvodcem Bobem Sanclairem na Mitrově.
Boba budu hrát já. Setkám se s nimi kolem druhé hodiny. Touto dobou už to bude pravděpodobně 24 hodin, co nic nejedli (nepočítám-li tu trochu ovoce z rána). A protože je Bob Sanclaire lovec, donese jim čerstvě uloveného králíka k obědu. Tým si ho bude muset stáhnout, vykuchat a připravit si z něj jídlo pomocí přísad (koření, sůl, chleba…), které taky dostanou od Boba. V době přípravy jídla budou taky 3 - 4 hodiny na odpočinek.

Jakmile se najedí a trochu zregenerují vyrazíme na další cestu. Teď už nepůjdou podle mapy, ale já je povedu. První překážkou, která se nám postaví do cesty bude Most. U tohoto mostu přeplavují po řece indiáni kmene Kechua svoje zásoby v nafukovacích balóncích. Zdejší Kechuové také vlastní jeden znak. Přesvědčit je, aby nám ho vydali, bude muset expediční tým tím, že jim bude z mostu prakem odstřelovat balónky plavoucí dole v řece. Rozzlobení Kechuové se však nedají a budou se snažit týmu praky sebrat. Proto se tým bude muset rozdělit na střelce a obránce, kteří se budou snažit útočící indiány udržet daleko od střelců. Jakmile expediční tým zničí dostatečný počet přeplavovaných míčků, aby Kechuy zlomil, dostane od útočníků znak a můžeme vyrazit dál.

Poslední znak bude umístěn v amazonských Vahách. Ty jsou zavěšeny na provazu na kladce a skládají s ze dvou kýblů. Jeden kýbl je z půlky naplněný kamením, tím pádem vytáhl druhý, ve kterém je pouze znak, do velké výšky. Úkolem expedičního týmu je naházet do kýble se znakem dostatek kamení, aby převážil druhý kýbl a sjel k nim dolů.

Jediné, co se nám teď před soutěskou s motýli postaví do cesty, bude už jen stánek se zmrzlinou. Pro tu pojede Miry extra do Města a doveze ji v chladícím buxu. Zmrzlinář (Císko) zde bude prodávat kopeček za korunu. Jakmile vykoupíme všechny zásoby :-), půjdeme do finále.

Před vstupem do soutěsky se všichni oblečeme do úvazků, protože pak už na to nebude čas. Půjdeme potokem nahoru. Občas budeme muset lézt po skále. To nám usnadní pomocná lana. Naopak stíží nám cestu Kechuové - strážci soutěsky s flusačkama na fazole napuštěné prudkým jedem kurare :-). Každý, koho zasáhnou, musí zůstat stát na místě do té doby, než zbytek týmu dojde na konec soutěsky a dosadí tam všechny znaky do obrazce, kam patří. Pak se ozve hvizd a jakmile všichni dorazí, vydá se tým bez Boba hledat motýla. Nejde ho v pavoučí síti společně s kameny amazonity, kterých bude přesně osm. Vše vezmou, vrátí se k Bobovi a ten je povede k druhé celnici (na zříceninu Vickov).

Cesta však nebude jednoduchá. Kromě přirozených překážek, kterých cesta mezi Trenckovou roklí a Vickovem nabízí opravdu hodně, budeme muset několikrát slanit, chvíli jít řekou a také vylézt po provazovém žebříku. A to všechno velmi rychle, protože čas odjezdu už bude opravdu blízko.

Na celnici bude potřeba ukořistěné věci (motýla a amazonity) schovat tak, aby je celník při prohlídce nenašel. Také se zde tým rozloučí se mnou a já jim předám mapku, ukazující cestu od celnice k Místu odvozu.

Místo odvozu je umístěno na kopci na louce, takže auto bude vidět, už když se bude expediční tým nacházet asi kilometr od něj. Tím sledujeme to, že pokud by tým nestihl půl desátou (čas odvozu) jen o malou chvíli, uvidí auto v dálce odjíždět, což bude v danou chvíli dost silné psycho. Dojde-li na tuto variantu nalezne expediční tým na místě, kde auto stálo pouze svoje batohy, klasickou turistickou mapu a dopis, že se mají utábořit na noc a že jim vlak jede zítra v 10:30 z Věžné, což je cca 10 km daleko, takže nemají ráno dlouho vyspávat, aby ho stihli. Jestliže odvoz stihnou, budou převezeni do klubovny, kde na ně bude čekat pan Wolf, který od nich odkoupí motýla a pak pro ně uspořádá malou oslavu úspěšné expedice plnou dobrot. Spát se bude v klubovně a ráno se rozejdou domů.


Tak takto vypadal plán akce. Ale osud je nevyspytatelný a těsně před a během expedice se začínalo objevovat spoustu bugů a nešťastných náhod, které expedici od původního plánu (zvláště její závěr) odchýlily.

Všecko začalo už s výběrem účastníků. Systém byl jasný - dva nejlepší z každé sekce. Problém byl v tom, že 3 sekce ze čtyř vyhrála Pavlínka a druhá místa taky nebyla moc pestrá, takže by jeli jenom asi 4 lidi. To samozřejmě nešlo, takže se začaly vymýšlet systémy, jak vzít další v pořadí. Tyto systémy byli asi tři a podle každého by jeli jiní lidé. Strávili jsme kombinování dost hodin a nakonec vyhrál ten nejlogičtější, podle kterého jeli Pavlínka, Xík, Čegi, Máčka, Vojta, Pepíno a jelikož Bany ani Žofka ohlásili dost předem, že nebudou moci jet na výpravu, vzal se místo nich Pepa. Takže pojede sedm statečných.

Dalším nadlidským úkolem bylo sehnat sklípkana do láhve s pavoukem. Cena 600 Kč, převoz z Brna a fakt, že bychom se ho báli sami nás od něj odradily. Místo toho jsme s Attym vyrazili do sklepa na lov křižáků. Den před Extreme jsme jich měli asi osm, ale do rána se pobyli a zbyli jen tři. Pak se nám podařilo chytit jednoho, fakt solidního macka, který ovšem spořádal ty tři zbývající během půl hodiny. Nakonec stačilo členům expedičního týmu o této jeho svačince říci a měli z něho respekt, jako kdyby tam byl ten sklípkan. V ostatních lahvích byli nakonec myš, mravenci, asi třícentimetroví červy a směs zkaženého jídla nalezeného na půdě, připomínající zvratky.

Horkovzdušné balóny taky nebylo tak jednoduché vyrobit. Atty se vymyšlení jejich výroby věnoval celé dva dni a byl už z nich dost nevrlej. Zvětšovali a zmenšovali se pytle, měnila se technika hořáku (od pevného lihu, přes tekutý ve vaničce, až k finálnímu nasáklému obvazu) a taky se zkoušely různé typy drátu. Dávali jsme jim jména - jak jinak než Zeppelin a číslo. Většina balónů shořela při startu, ty šťastnější sice neshořely ale zato neletěly. Nakonec se to podařilo s Zeppelinem 8.

Na poslední chvíli jsme taky vyměkli a nahradili stahování a kuchání králíka jen pečením klasickejch kuřat. Báli jsme se, že tato sestava lidí (4 holky z toho jedna vegetariánka) by králíka asi nedala.

V den začátku expedice, už jsem měl sto chutí s ní seknout. První rána - Jimmy nedopadl, takže nemáme expediční vozidlo. Pak psal Aleš, že je nemocnej a má horečku, takže nemáme celníka (nahradili jsme ho Neggym, ale už to není cizí člověk a není to ono). Další bug do sbírky - volal Karlos, že většina polňáků to na poslední chvíli odřekla, takže jsou jen tři. Navíc nepřijedou Kuna a Legra, kteří byli šití na míru na opilce (těch bych se bál i já, potkat je v noci). Tuto nepříjemnost jsme řešili vypuštěním „naštvaného chataře“. Baterka ve videokameře vydržela jen asi deset minut, takže kameraman už byl pak jen fotograf. Děcka jsou o hodně lepší angličtináři, než se čekalo a internetovej text sfoukli za čtvrt hodiny místo plánované hodiny a půl, takže měli docela velkej prostoj už ve městě a ke všemu jezdit autem po rozkopaném Novém Městě při svážení věcí a vyřizovat telefonem, že na výpravu oddílu nedodal nikdo žádné jídlo, to už mi tekly nervy. Začínalo se zdát, že tato akce bude velkej debakl.

Když už jsme pak ale už byli v terénu (k celnici jsme dorazili jen chvilinku před příjezdem vlaku), všechno se uklidnilo a začalo to jakš takš šlapat podle plánu. Drobnosti se myslím hravě vyimprovizovaly. Například, že na Skálu dorazili téměř za tmy a dívání dalekohledem bylo tedy nemožné, že na opilce přijeli policajti (naštěstí to už byl expediční tým pryč), že přešli rozvaliny domu s láhvemi a naopak nemohli najít americkou základnu, že se kuřata zkazila a my museli jet narychlo do Tišnova koupit jiné maso, nebo že věci na střílení z praků a další úkoly odjely s Mirym pro zmrzliny. To zapříčinilo vypuštění úkolu Váhy. Toto všecko se zaobalilo tak, že to expediční tým ani nepoznal. To nejhorší ovšem přišlo na závěr.


Když jsme vstupovali do soutěsky s motýli, bylo ještě modré nebe. Sem tam nějakej mráček. Expediční tým už dosazoval poslední znaky do obrazce, když začalo pršet. Během pěti minut z toho byla absolutní průtrž mračen. Člověk měl pocit, že vůbec nepadají kapky, ale souvislej proud vody. Tým se vrátil s motýlem a kameny už úplně mokrej. Začali jsme se soutěskou vracet zpět do Trenckovy rokle. Bylo jasné, že z jedné z hlavních atrakcí expedice - lanových aktivit už nic nebude. Jen tak provokativně jsem se otočil k týmu: „Chcete ještě to slaňování nebo ne?“ Ani nemuseli odpovídat. Ale nálada byla výborná, i když jsme byli mokří na kost (asi to ty nevyspalé lidi osvěžilo). Voda v soutěsce stoupla skoro po kolena a tam kde se předtím lezlo po skalách, byly teď vodopádky. Děcka si pochvalovali, že je to parádní „extreme“ a že se nám ten konec vydařil. Vypadalo to opravdu hezky. Zezadu jsem zaslechl někoho z roverů, jak předvádí poručíka Dana: „Tomuhle Ty říkáš bouřka? Foukej pořádně!“

Vtom někdo zezadu zařval, ať lezeme rychle nahoru do svahu, že se valí voda. Začali jsme šplhat nahoru. Někteří uskakovali jen metr před tím, co se valilo. Něco takového jsem ještě nikdy neviděl (a doufám, že už ani neuvidím). To nebyla jen voda. Byla to všervoucí vlna nesoucí s sebou bahno, suť, velké balvany a klády. Hlavou mi proběhlo, jak jsme tu byli minulý týden s Tesákem taky za bouřky a spekulovali, jestli se to může či nemůže rozvodnit. Začal jsem očima přepočítávat lidi. Děcka všechna v pořádku se mnou pohromadě. Taky Císko, který právě vytahoval na laně Áňu (ta uvízla na skále a nemohla výš). Attyho jsem vyděl na protějším svahu. Zbývá Tesák s Ádou, ti šli chystat lana na slaňování, takže by měli být mimo soutěsku, a Miry s Eliškou. Srdce mi spadlo až do kalhot. Míra a Eliška zůstali nahoře v soutěsce v místech, kde nebyl kolem svah, ale jen skály.
Další výkřik, ať lezeme výš, že jde druhá vlna. Těžké to rozhodování - zajistit děcka (to nejdůležitější) do bezpečí nebo běžet rychle na pomoc Mirymu a Elišce, kteří jsou v největším potencionálním nebezpečí? Odvedl jsem děcka tak vysoko, kam už voda prostě nemohla dosáhnout, nechal je na starosti nejspolehlivějším rádcům Pavle a Pepovi s instrukcemi, že mají zůstat na místě, pouze kdyby náhodou stoupla voda až sem, tak mají lézt výš, a makal jsem po svahu zpět do míst, kde jsem viděl ty dva naposledy.

Bylo to asi nejhorších pár v minut v mým životě. Jsem pesimista, takže už mi hlavou probíhaly strašlivé scénáře. Svah byl hustě porostlý maliním, šípky a kopřivami. Musel jsem se jimi vyloženě silou prodírat, abych vůbec prošel. Ale to sem v tu chvíli tak nějak nevnímal. Pořád jsem křičel, ale nikdo se neozýval. Připadalo mi to jako věčnost. Pak se ozval Miry. Spadl mi kámen ze srdce. Řekl, že Elišku to strhlo, ale že jí pomohl ven a teď už je v autě, ale má něco s nohou.

Vrátili jsme se k děckám. Cestou jsme museli překročit několik proudů vody, které se valily po svahu dolů. Před tím, když jsem šel k Mirymu, tam ale nebyly. Míra šel pomoci roverům vytahat věci a já šplhal se skautama nahoru k autům.

Přestalo pršet, tak jsme zastavili abychom se domluvili, co dál a zkontrolovali ztráty. Téměř všem odešly provlhlé mobily. Pepíno měl místo displaye akvarium. Dále se utopily dva batohy (jeden bohužel s klíčema od auta) a sako, které mělo v kapse Bebeho vysílačku.

Naštěstí už byli na cestě Láchovi, jako náhradní odvoz. My jsme se ale dostali do prekérní situace. Bouřka se stále točila kolem, začalo znovu pršet a auta byla zaparkována uprostřed pole a ještě na kopci. Tím pádem jsme k nim kvůli bleskům nemohli. A tak jsme asi půl hodiny seděli na kraji lesa, mokli, klepali kosu a čekali až bouřka přejde. Alespoň už jsme byli všichni pohromadě a to bylo nejdůležitější.

Když už se to uklidnilo, přešli jsme k autům. Eliška byla od hlavy až k patě od bahna. Na noze měla šrám, ale nic vážného. Ten proud jí ale sebral boty. Po chvíli už přijeli Láchovi. Pobrali všechny skauty a ještě část pracáku, takže zbytek mohl odjet Miryho autem.

Nakonec nás tedy tento Extreme závěr stál dva mobily, vysílačku a pár drobností. Batoh s klíčema od auta jsme naštěstí druhý den našli.

Tento závěr dal názvu Extreme Expedition nový rozměr. Zažili jsme extrém, ve kterém šlo o více než o hru. Myslím, že pracovní kruh v této situaci obstál a získal tím hodně cennou zkušenost. Nakonec to bude opravdu akce, na kterou se jen tak nezapomene a to jsme chtěli.

Ještě jednou bych rád poděkoval všem, kdo se na Extreme Expedition podíleli. Obzvláště Attymu, Mirymu, Tesákovi, polenským roverům a Láchovým.
vytisknout autor: Teo vloženo: 26. 7. 2005 (Teo) 2605x nahoru

nove clanky

fotogalerie okenka facebook oddílu Nadeje

nase tipy


1995-2001


reklama

Rysi z oddílu Naděje
dýchánek
korálky od Kajmanky
digifotky
ubytovani v KD

okenko


bleskovky

Sestra Marie Kružíková
Dne 9.11.2013 se rozloučíme se spoluzakladatelkou dívčího skautingu v našem městě v 10.30 na kostelíčku.Bylo jí 97 let. Šerif
(07.11.2013) Šerif
Fotky z kol
jsou zde.
(11.07.2013) Vilík
Další beruščí fotky
Z čarodek a z pampeliškové družinovky.
(16.05.2013) Vilík
Akce pro rodiče a Berušky
proběhne vzhledem k počasí z větší části pod střechou kulturáku v Pohledci.
(09.05.2013) Vilík
Zdražení tábora Naděje
Bohužel jsme se rozhodli zvýšit letos cenu letního tábora na 3800,- Kč. Důvody jsou dva: Jednak je tábor o 4 dny... více
(29.04.2013) Teo

bily stit


info

OKÉNKO do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska 615.02 Bílý štít Nové Město na Moravě
© všechna práva vyhrazena, připomínky ke stránkám: kajmanus(a)centrum.cz

podporují nás