okenko.jinak.cz -> www.okenko.org
Nacházíte se v archivu okénka, nové články a aktuální akce naleznete na nových stránkách!
okenko
Bily stit svetlusky vlcata nadeje rs a rg akce ventilacka

POLSKO 2001 (4)

2. 8. 2001 Den první velké jízdy (160 km)

Dnes jsem ráno stávala s prvním kohoutím zakokrháním. Když jsem se probudila nad polem, které se bylo přede mnou byla bílá mlha, kterou se snažilo prosvítit sluníčko. Spacák i kolo bylo mokré od rosy a tak jsem neměla důvod se dlouho vyvalovat ve spacáku. Rychle jsem si zabalila a pádila pryč, vždyť mě čekalo prvních min.100 km a Polsko na které jsem se tak těšila.
Zgorzelec bylo první velké město, které jsem potkala na svém putování po Polsku. No moc pěkné vzpomínky na něj nemám, protože hned v tomto městě jsem bloudila asi 45 min. (při zpáteční cestě jsem ho projela za 15 min.). Jen co jsem se vyšourala ze Zgorzelce onoho většího města plného čtyřkolých nesmyslů z kterých šel jen šedej smrad, čekala mě projížďka krásnými borovicovými lesy skoro bez aut. Mezi vesnicemi byly desetikilometrový lesy ve kterých byly tzv. lesní parkoviště. Což je úžasná věc pro znavené cyklisty či autoturisty. Prostě, když už nemůžete a náhodou uprostřed lesa uvidíte modrou obdélníkovou značku s velkým písmenem P je to pro vás znamení, že za chvíli dojedete na místo, kde jsou postavěny dřevěné lavičky a přístřešky. Na většině parkoviště je udržovaný pořádek a nečeká vás tam ani vyasfaltovaný podklad, prostě je to takový příjemný posezení uprostřed dlouhého lesa. Po projetí jednoho takového lesa mě čekala malá snídaně v jedné Polské vesničce. No byla jsem zvědavá jaké pečivo mají v Polsku a taky na to jak se domluvím. Na svůj první průzkum jsem si vybrala malou vesničku. Kolo jsem opřela o dřevěný plot a vydala jsem se do obchůdku. Pan prodavač zrovna obsluhoval mladou dívenku a tak jsem poslouchala jak mluví. No moc jsem toho nerozuměla. Pak se otočil na mě a prý co si přeji.Vyhrkla jsem ze sebe Prosím, máte rohlíky pan prodavač nerozuměl a tak jsem mu začala vysvětlovat co je to rohlík a jak to vypadá, pán pochopil, ale neměl, zato mě nabídnul bulky se sýrem nebo bez. A tak jsem si vzala obě, abych ochutnala jak normální tak sýrovou polskou bulku. Usedla jsem si na zem před obchod a začala jest pravou sýrovou bulku, která nebyla sýrová, ale tvarohová. Za chvíli vyšel z obchodu pan prodavač, který mi donesl židličku. A tak jsme se dali do řeči, oni vyprávěli o českých fotbalistech, který je před pár dny zde porazily jejich družstvo, já o cestě a pak jsme hovořily polsko, česko, německy úplně o všem. Byla to příjemná snídaně, ale má dnešní cesta nebyla zdaleka u konce a tak jsem se rozloučila s polskými lidem a vyrazila dále směr Zagań, Dabie, Krosno, Siedlisko. Asi kilometr p?ed Dabie jsem narazila na krásný písčitý rybník, kde jsem se musela schladit a umýt. V Krásnu mě zaujal kromě krásného kostela i malý parčík ve kterém nebyly cesty, ale jenom stromy, tráva a lavičky na kterých jsem asi hodinu jen tak seděla, koukala a jedla. Poslední část mé cesty z Krásna měla za cíl vyhledat místo na spaní.
Dnešní noc jsem zalehla v na lesní pasece kousek od kukuřičného pole. Pomalu se blížil večer a tak jsem uvařila Kuřecí pochoutku, rozeslala SMS a chtěla jít spát. Najednou se ozval šramot a přede mnou se z vysoké trávy zvedla srna. Já koukala na ni, kde se tu vzala a ona na mě, v klidu pootočí hlavu a kráčí si to k stádu, které bylo opodál. Než jsem se ulehla do spacáku ještě několik srnek si to vedle mě pro cupitalo a tak mě tyto srnky donutily přemýšlet o tom proč se mě nebojí. Došla jsem k závěru, že splývám z přírodou no, že nevoním voňavkou, ale lesem a proto nyní používám větu Smrdím tak, že by ani srnka od mne neutekla

3. 8. 2001 Den polských hodů a drzých komárů (130 km)

Po ránu mě probudily divné zvuky z kukuřičného pole a polský traktor. Po zabalení veškerých věcí jsem se dala na další cestu. Cesta do Torzym byla trošku neobyčejná. No abych byla opět trochu konkrétnější. Ne všechny polské cesty jsou v dobrém stavu. V Polsku jsem dělila cesty na dobré, bláznivé a kostkaté (kočičí hlavy). O dobrých se nemá cenu zmiňovat o bláznivých a kostkatých bude ještě řeč. A začnu těmi kostkatými. V Polsku mají dopravní značku nerovnost vozovky. Při pohledu na tuto značku jsem litovala svého bajka a své prodloužené části nohou. Na silnici se totiž občas za touto značkou objevily neskutečně velké kostky o velikosti dlaň x dlaň (i víc) po kterých se skutečně nedalo jezdit. No a jak jistě tušíte takové kostky mě čekaly cestou do Torzym. Naštěstí mě kostky nedoprovázely celou cestu, ale střídaly se s rozsekanou silnicí. Tyto silnice mě dovedli k dalšímu výroku: Tyhle cesty jsou ještě z doby Marie Terezie. Nevím proč mě tato věta napadla, ale napadla. Hurá, Torzym. Mé oči začaly pátrat po nějakém sklepu jak Poláci říkají obchodu s potravinami. A hele obchůdek se stolečkem a levicí, tak ten se mi moc líbil. Kolo jsem opřela o velký květináč a vešla do obchůdku. Prosím dvě bulky a chleba paní prodavačky mě obsloužila a já jako spokojený zákazník odešla. Před obchodem si vybalila paštiku české výroby a namazala ji na chleba. Za chvíli vyšly z obchodu obě prodavačky a tak se dáváme do polsko-české řeči. Když jsme si mezi sebou povídaly bylo mi trapné tam před nimi samotná jíst a tak jsem jim nabídla chléb s paštikou. No, jedna z nich se zarazila podívala se na mě a řekla Ne, ne to my vás u nás hostit, kávičku nebo čajíček-tea a začaly polské hody jogurt, bulka, tatranka, kafe se smetanou, okurka, ..za chvíli přijel zelinař, kterého prodavačky upozorní, že jsem z ČR a jedu k Baltu, to zelináře tak dojalo, že my na cestu dal jabka, banány, švestky, broskve, okurky .. a ještě mi poradil kudy dobrá droga pro mě a roverova , tedy kudy dobrá cesta pro mě a kolo .. nevěděla jsem co mám dělat, jak jim mohu oplatit jejich pohostinnost a tak jsem jim alespoň nabídla české Bompary a slíbila, že pošlu pohled z ČR. Po dvou hodinové pauze jsem se vydala poslední dobrou drogou k městu Gorzów Wielkopolski, za tímto městem mě čekala dlouhá bláznivá silnice, která vedla až do Wolińě. No ve stručnosti pokud jsem se bála tak to bylo pouze v několika km úseku silnice za Gorzówem, kdy se bláznivá silnice zúžila a pár kilometrů jsem musela jet po silničním pruhu cca 20 cm vedle zuřivě projíždějících auťáků a náklaďáku v obou pruzích v frekvenci v,v,v,v,v,v,v,vvvvvv (to byly tři náklaďáky za sebou). No tady jsem si prozkoušela nejen fyz. a psych. síly, ale také své jezdecké schopnosti, někdy totiž silnice nekončila trávníčkem, ale měla 5 cm schůdek pod kterým byl štěrk nebo jiné harampádí což by mohlo znamenat že budu lepit. U Lipiany mě zastihla pěkná bouřka, která mě absolutně nemohla rozhodit, protože jsem seděla v přístřešku pro motorky vařila polívčičku a koukala na to jak pěkně se blýskalo na obloze. Bouřka nebyla naštěstí tak velká a tak po hodině jsem vyrazila hledat místo na složení svého těla. Místečko nalézám u rybníčka. Večer jsem si postavila přístřešek, snědla dva narozeninové bonbony, vzpomněla si a poděkovala na dálku všem za dárky k narozeninám a šla spát. Když jsem již usínala u uchy mi začali bzučet komáři, nedala jsem komárům nic najevo a s větou: Každý slušný komár jde po 22.00 hodině spát, se snažila usnout. 23:00 hod. komáři neustále lezou všemi skulinami do spacáku, aby si mohli ďobnout. 24:00 hod. komáři upíjeli neustále krev a já si hrála na drsňačku, která by přece neutekla před takovou havětí jako jsou komáři 01:30 Evakuace je nutná, zabalila jsem si všechny věci i přístřešek a odcházím o 100 m dál, kde komáři nejsou. Rychle si zalezla do spacáku a s jediným velkým přáním ať neprší usínám. K ránu začalo vcelku vydatně pršet a já ač zabalená v igelitu decentně promokám.

4. 8. 2001 - Den D, první pohled na moře (150 km)

Na to, že mě komáři dělali společnost až do půl druhé do rána se mi docela dobře vstávalo. Proto jsem čekala, že na mě dolehne spánková únava během cesty (dolehla) a myšlenka na to, že bych dojela k moři se mi zdála neproveditelná. No včera večer jsem myšlenkou pohledu na moře byla doslova zblázněná, ale dnes po náletu komářího komanda jsem si nic neslibovala. Po vytočení dvou polských klíšťat a sbalení mokrých věcí jsem opět šlápla do pedálu směr Štětín. Nevím co jsem ten den komu jsem udělala, ale smůla v první polovině dne se mi vyloženě lepila na paty, po komářím náletu a ranním deštíku mě stihlo poslední nepříjemné překvápko. Frčela jsem to z kopečku na tachometru 45 km v hodině, když tu náhle hrbolek, jeden z batohů mi vlítl do zadního kola a já si málem dala na ústav. Naštěstí se nestalo neštěstí a já v klidu zastavila a hrůzou se zděsila. Batohy jsou zničeny a tudíž je budu muset odkoupit. Kladný je na tom to, že si bagly nebudu muset půjčovat a tudíž mohu, kdykoliv vyrazit na kolo. Štětín jako město jsem projížděla asi 10 km obloukem no a musím říct, že je to samá reklam, podnik, auto no vcelku nic, nic a tak jsem své kolo nasměrovala směr Voliń. Za Đtětínem do mě vplula velká energie nevím odkud se vzala, ale začala jsem cítit, že do Volińe dojedu a k mo?i také. No a jak jsem cítila tak jsem taky učinila. Pomaloučku polehoučku jsem se dopravila do Volińě, kde jsem mrkla na Štětínský záliv a pak malými lesními cestami zabloudila až do Wiselky na pláž Baltského moře. Když jsem přijížděla na pláž nebyl zrovna krásný západ slunce, ale bylo krásně rozbouřené moře, pořádně šedý mraky a silný vítr. Usedla jsem na pláž a nemohla jsem se toho pohledu nabažit a ten pocit, to stálo za to i těm komárům jsem odpustila, že mě žraly až do rána. S tou radostí, že jsem dojela k moři jsem se musela s někým podělit a tak jsem rozeslala SMS. Když jsem se duševně naplnila pohledem na moře vstala jsem a šla jsem si opravdu namočit nohy do Baltu. Po malém odpočinku jsem se rozloučila s pláží a šla hledat nějaké místo na spaní. Bylo již devět hodin a já jsem ještě nevěděla, kde budu spát a musím říct, že mě to vůbec nebralo. Klidně jsem si chodila po Wiselce koukala do stánků a obchodů co tady mají, přemýšlela komu pošlu pohled a zpívala si v duchu český folkový písničky. Když jsem si již prohlídla Wiselku zamířila jsem jednou cestičkou ven z městečka, uvědomovala jsem si, že v N.P. se nemůže jen tak někde spát, ale pořád mě to nějak nebralo. Asi po kilometru jsem dorazila k rybníku u kterého již byly nějací mladí Poláci a Rusy. A tak jsem kousek opodál postavila přístřešek, uvařila Kuřecí pochoutku, u Rusů usušila spacák a v klidu si šla lehnout a spát.
Poláci jsou velmi pobožní, podobné kříže jsem potkávala často


Můj klidný spánek střežila polská armáda

Předchozí:
Následující:
Zpět na hlavní článek
vytisknout autor: Pubu vloženo: 18. 10. 2003 (Mládě) 2896x nahoru

nove clanky

fotogalerie okenka facebook oddílu Nadeje

nase tipy


1995-2001


reklama

dvojka Praha
teepek
korálky od Kajmanky
digifotky
ubytovani v KD

okenko


bleskovky

Sestra Marie Kružíková
Dne 9.11.2013 se rozloučíme se spoluzakladatelkou dívčího skautingu v našem městě v 10.30 na kostelíčku.Bylo jí 97 let. Šerif
(07.11.2013) Šerif
Fotky z kol
jsou zde.
(11.07.2013) Vilík
Další beruščí fotky
Z čarodek a z pampeliškové družinovky.
(16.05.2013) Vilík
Akce pro rodiče a Berušky
proběhne vzhledem k počasí z větší části pod střechou kulturáku v Pohledci.
(09.05.2013) Vilík
Zdražení tábora Naděje
Bohužel jsme se rozhodli zvýšit letos cenu letního tábora na 3800,- Kč. Důvody jsou dva: Jednak je tábor o 4 dny... více
(29.04.2013) Teo

bily stit


info

OKÉNKO do života novoměstských skautů - zpravodaj střediska 615.02 Bílý štít Nové Město na Moravě
© všechna práva vyhrazena, připomínky ke stránkám: kajmanus(a)centrum.cz

podporují nás