Den III.

V neděli jsme měli stávat o hodinu dříve, ale díky změně času jsme strávili v teplém spacáku stejně dlouhou dobu, jako jindy. To nám ale stejně nepomohlo v tom, abychom nemuseli vstávat. Dnes nás čekal celodenní výlet k řece Oslavě. Než jsme ale vyrazili, bylo potřeba se pořádně protáhnout a rozcvičit. To měl na starost Tesák.

Hned druhá nejdůležitější věc, co udělat před pochodem je pořádně se nasnídat (když je čeho:-) a tak se namazaný chleba ztratil během pár minut.
A konečně se dostáváme k té (ne)méně důležité věci a to se sbalit a uklidit po sobě. Obě dvě věci jsme zvládli za necelou hodinu a teď už jen vyrazit.

Všichni natěšeni a plni energie jsme se vrhli na nám již známou cestu do Vladislavi, kde jsme nastoupili na vlak do Náměště nad Oslavou. Když jsme vystoupili, potkali jsme Císiho a Adama, vesele si kráčející směrem k vlakovému nádraží. A nyní již mohl Oddíl vyrazit. První 1,5 km nebylo vcelku nic zajímavého, museli jsme přejít přes Náměšť do necivilizovaných končin řeky Oslavy. Když jsme se dostali z dohledu města, čekal na nás první úkol. Pokud jsme ho chtěli splnit, museli jsme poznat asi 12 mapových značek a celou cestu si všímat okolí a popřípadě se i něco nového dovědět.

A vzhůru do kopce, spíše pěkného Krpálu, a než jsme se vyškrábali nahoru, chvíli to trvalo a to jsme ještě netušili, jak bude náš výlet dlouhý. Nahoře nás čekala zase cesta dolů…musím říct, že cesta s batohem na zádech jde mnohem lépe do kopce, než z kopce-)

Jakmile jsme sešli úplně dolů, Tesák si nás vyzkoušel, jak jsme dávali pozor a zeptal se nás hned na 3 značky, což mě i hodně dalších překvapilo, protože jsme potkali jen 2 značky. Na tomto místě jsme se také dozvěděli, že celou cestu bude probíhat hra: divočák, povodeň, nálety….a další podobné věci spojené s touto hrou. Čas rychle utíkal a my jsme se nesměli moc zdržovat a tak jsme vyrazili dál.

Po chvíli se nám po pravoboku začal rýsovat kopeček dolů a tak Piškot(nově Táta) hned využil příležitosti a chtěl shodit svoji nic netušící dcerku. Ta však spíše náhodou uhla a tátovi to jaksepatří chtěla oplatit. Jenže jakmile do něj bokem vrazila, ozvalo se křupnutí a hořčice, schovaná pro Meli na oběd byla na batohu. Oba dva jsme poté měli příjemné aroma hořčice, což neuniklo pozornosti snad nikomu. A naneštěstí když jsem chtěla pomoct tátovi s baťohem(ten si poté šikovně vycpal trávou) se ozvalo:“divočák“a my se museli jít schovat.

V úkrytu jsme už tak 4 minuty a pořád nic…další minuta a zase nic, tak jsme s Bugi vylezly a zjistili že o nás asi ani nevěděli, tak jsme se rozběhli dolů s kopce s nadějí , že oddíl potkáme. Za okamžik jsme potkali Piškota a jeho rodinku, potom Adama a Císka a nakonec i Lakyho s Hombrém. To už jsme byli u řeky.

U řeky začíná další část naší cesty a to i s dalším úkolem: najít co nejzajímavější list a jako družina vyfotit co nejhezčí fotku. Po neustálém brodění listí a pár listových bitek jsme dorazili k velkému stromu vyvráceném snad větrem pevně zaklíněném o další stromy. Někoho napadlo udělat na něm společnou oddílovou fotku. A při pohledu na kopec ke zřícenině hradu, po kterém jsme se měli vydat, nás ještě na chvíli zdržel v další listové bitvě.



Po dlouhém stoupání do kopce jsme se konečně dostali ke zřícenině. Tam jsme se naobědvali a naučili nováčky oblékat si úvazky. Každá družina si oběd měla uvařit sama, ale i po druhé porci gulášové polévky měli holky ještě hlad a tak jim nezbylo nic jiného, než otravovat kluky a jejich hotdogy.

Jen, co jsme se naobědvali, dostali jsme za úkol sejít dolů k řece a tam se přes traverzu dostat na druhý břeh. Někoho už nebavilo čekat a tak přebrodil řeku po svých, to byl opravdu skvělý zážitek…vřele doporučuji:-)
Byli jsme na druhém břehu a jak už Vám logika napovídá, museli jsme se dostat nazpátek do Náměště a jelikož jsme nestíhali, vzali jsme to docela kvapným tempem.

Cesta nazpátek ale byla daleko náročnější, než ta předešlá, zvlášť když víte, kolik ještě asi přibližně musíte ujít.
Po cestě jsme nafotili ještě několik fotek a po úmorném boji s kopci a doháněním jsme konečně stanuli na vlakovém nádraží v Náměšti. Stihli jsme to ale jen tak tak.
Když jsme dojeli do Vladislavi, cesta do Dobré Vody už pro nás byla hračka.

Po každé dlouhé cestě musí následovat vydatná večeře. Na tu nedělní byly přichystány povedené topinky a chleba se sýrem(taky povedený).Poté co se všichni navečeřeli, následovala Bugynina a moje hra, kde si nováčci mohli splnit bod do nováčkovské. Princip byl v tom, udělat co nejhezčí celebritu...a…nakonec nesmělo chybět skupinové foto…
Dalším programem na pořadí byla oblíbená a známá hra: Jméno(musí exitovat), Město(musí mít status města), Zvíře(musí to být zvíře, co najdeme v přírodě, ne mystické), Rostlina(ne latinský název), Film(ne seriál, ani večerníček) a Jídlo(musí být poživatelné)
Ale to už byl večer a my(teda jen někteří) jsme museli jít do postelí a tak mohl skončit 3. den výpravy…avšak neskončil.

Noční hra:
Asi čtvrt hodiny, poté, co jsem usla najednou celý“hotel“ slyší: S sebou: spacák, náhradní ponožky, a co nejrychleji u menhiru, zákaz svícení.
Vzbudila jsme se mezi prvními a šla jsem vzbudit holky, ty celkem bez obtíží vstaly, až na Aničku Pávkovou, kterou jsem ze všech sil budila, ale měla tak tvrdé spaní, že jsem si na pomoc musela pujčit Císka. Ale ouvej! boty bez čelovky se hledají velmi špatně, zvlášť když si je někdo nevědomky vymění a pujčí za své a vy potom ty své nemůžene najít. Ale to nebylo všechno, někteří agenti až u menhiru zjistili, že nemají ponožky, nebo spacák.
Jen co jsme se vrátili do naší základny, většina lidí si myslela, že noční hra bude ještě pokračovat a tak zůstávali vzhůru až do té chvíle, než vzbudili Tea.
Byl to ale doopravdy konec a nikdo už nepochyboval, že noční hra neskončila.