KUCHAŘ - díl druhý: mezi snídaní a večeří

Tak mám za sebou první rok svého kuchařského učení a na vařečce už tři zářezy. Ten první, nejmenší, za mou premiéru z Tábora, kde mrzlo až hořelo (loňský zimní tábor). Druhý, nejhlubší, z letního tábora Dej si voraz, Miraz ze Zubíku no a ten třetí, nejčerstvější, z letošního vikingského zimáku opět na Blatinách. A tyto tři zářezy už stačily na to, abych pochopil, že kuchař v akci by měl užívat, ostřit a tříbit nejen všechny základní smysly jako zrak, chuť, čich, sluch a hmat, ale i smysly další, jako je smysl pro čistotu, smysl pro množství, smysl pro přesné vyjadřování a v neposlední řadě i smysl pro čas. O kuchařské smyslnosti vám více prozradím jindy, dnes ji zmiňuji jen proto, abych ospravedlnil mou začátečnickou chybu, kdy jsem na konec prvního dílu vyprávění ze života kuchaře uvedl: „Zítra díl druhý: Hodina mezi snídaní a večeří ve kterém se podělím o mé první zkušenosti z místa činu.“ Rok se s rokem sešel a druhý díl je tu, vidíte, tenkrát jsem jako „kuchařská nula“ projevil nulový smysl pro čas a servírování článku odhadl na 360krát kratší dobu než ve skutečnosti byla (nebojte – v kuchyni se pohybuji v jiných intervalech) na druhou stranu už na sobě pozoruji, že život v kuchyni nese své ovoce, což jsem už vlastně zúročil, když sem slíbil, že o kuchařské smyslnosti vám povyprávím "jindy" a zúročím ji i teď, takže přijměte jako omluvu za prodlení mezi prvním a druhým dílem výborný vanilkový pudink s kousky čokolády „Milena“, který vám uvařím. Někdy :-) Právě teď však přijměte pozvání do útulné kuchyně stavení na Blatinách, kde asi většinou vaří „horolezci sobě“, ale o jarních prázdninách zde sobě vařil skautský oddíl Naděje a na jeden den ji půjčil i roverskému kmeni Nocon.

Za okny je tmavomodrej svět, za chvíli ušpiníme první lžíci, talíř, hrnek, hodinky odpípali šestou, svítá, je před snídaní.
Takže zaprvé vzbudit službu, zadruhé vzbudit v službě pocit, že práce nesmrdí nýbrž šlechtí, ale že je mně v zásadě jedno, zda budou po šichtě smradlavější nebo šlechetnější, hlavně když odvedou svou práci dobře, no a zatřetí nasadit bílou kuchařskou čepici.
Kdyby bylo úkolem táborového šéfkuchaře pouze obstarat potraviny a připravit z nich všechny chody jídelníčku, který naplánoval, jistě by to byla role zodpovědná a záslužná, ale časem bych asi díky ní lépe pochopil slovo stereotyp, jenže je tu prvek, který šéfkuchaření v táborové kuchyni posouvá na úroveň adrenalinového sportu, strategické bitvy, diplomatického vyjednávání, cesty ke svaté trpělivosti, super zábavné show i odpykávání trestu v nápravném zařízení. Tím prvkem je SLUŽBA – vybraní pomocníci z oddílu, to oni mají pro oddíl připravit všechy chody jídelníčku, který kuchař naplánoval, z potravin, které obstaral. No a pravda je jak kdy, jak kde, někdy má služba den a oběd by byl i kdybych já tam nebyl (zde dovolte vzpomenout na kousek šikovné Čity, která si dovolila na letním táboře uvařit nejlepší jídlo tábora v den, kdy jsem do kuchyně ani nepách, což udělala určitě schválně, aby kuchaře dostala do nějaké schízy a vážně ohrozila jeho sebevědomí :-)) no a někdy by oběd byl, kdyby tam služba nebyla.
Letos bylo počínání ve službě na zimáku počítáno do únorové „extreme expedition“ takže sem služebnictvo pozoroval bedlivěji a dělal si poznámky:

BEDNA VÍTĚZŮ – medaile na mistrovství oddílu ve službě v kuchyni, bych za ty první tři dny pověsil na krk Nice, Fildovi a Marťovi (Bany junior, jako) Práce se nebáli, snažili se, v kuchyni jsou šikovní a do lecčeho se pustili sami od sebe, což je chutné. Navíc když se u toho tváří požitkářsky jako Filda při přípravě cibulky na špenát, je radost vařit, takže gratuluji a děkuji.

BORŮVKOVEJ ČAJ – první večer jsem vzal do kuchyně staré páky, večeře byla typu „polévko z pytle ven“ takže jsem neočekával žádný vzrůšo. Ale sotva Pidi, Čegi, Albi a Bany překročili práh kuchyně vyvedli mne z omylu a vyšňupali pytlík borůvkového čaje, Bany se pochlubil, že ve škole při vaření byl vyhlášen největším bordelářem, Pidi vypráví vtipy a bojuje s krájením chleba. U třetího krajíce už poznala že někde je chyba a nahlas si postěžuje, že jí to jako vůbec nejde. Bany pohotově provokuje „a neřežeš to druhou stranou, blondýnko?“ Než sem se stačil Pidi zastat, vzala my vítr z plachet slovy „ A jó“

POSLUŠNOST NA SLOVO – Bůh prý trestá v zásadě dvěma způsoby, buď ti nedá oč ho žádáš a nebo ti to dá. Služba trestá kuchaře v zásadě dvěma způsoby, buď neudělá co jí řekne a nebo to udělá. Bany je na to specialista. Dostal za úkol vypláchnout várnici na čaj, když hlásil že hotovo, chystal sem se do ní přelít hrnec horkého čaje, ouha várnice je plná vody, kouknu nechápavě na Banyho a ten mi bezelstně vysvětlí, že sem mu přece řekl ať do ní napustí vodu a vypláchne ji, o vypouštění vody řeč nebyla. Nepoučen jsem ho poslal pro „kuličky“ do hrachovky, úkol splnil, přinesl je, ale bylo třeba upřesnit, že jsem tím myslel nejen ten jeden pytlík, ale i ten druhý, třetí a dokonce i ten čtvrtý, prostě všechny. Vojta je taky poslušnej a když sem ho zaúkoloval rozdělením strouhaného sýra do pórkové polévky slovy: „půlku zamíchej do jednoho hrnce a druhou do druhého“ stalo se mi osudným, že jsem opomenul skutečnost, že na plotně je druhý hrnec v pořadí se zbytkem včerejší čočkovky a druhá část pórkovky byla až v hrnci třetím. Nejkouzelnější byl ale Pusík při zapalování plynové trouby. „Otevřeš ji, pustíš plyn, zapálíš sirku a hodíš ji tam“ a tak se i stalo, naštěstí trouba nebyla konstruována dle Husíkových představ a druhou sirku musel hodit ne jen volně do trouby, ale do otvoru vedoucího k hořáku.

ZAPALUJI, ZAPALUJEŠ, ZAPALUJEME – Někteří skauti věří, že oheň hoří dolů, nejdřív chytnou silnější polínka a od nich pak noviny, které jsou někde pod nimi. Ale jejich víra není dosti silná, poněvadž se jim to zatím nepodařilo, i když to zkouší stále znovu a znovu. V neděli podpalovala Meli. 6:50 – „Miky, já zatopím v kamnech“ „Ještě je moc brzy, oheň budem potřebovat až v deset“ 7:50 – „Tak já už zatopím“ „Ne“ 8:50 „Můžu už teda zatopit“ „Ještě je brzy“ 9:45 „Meli, je to tady, můžeš zatopit“ a tu mě Měli zaskočí otázkou „A Miky, kde je mám zatopit?“ nakonec jsme se domluvili, že nejlepší místo je hned za dvířkama, který nejsou od trouby ani od zásobníků na dřevo. 9:50 „To vůbec nejde, zatopte někdo“ No nakonec všechno dobře dopadlo, zjistil sem, že Měli slova „to nejde“ používá jako zaklínadlo, vždycky když to řekla, tak to najednou začalo jít. I kamna si dala říct, Meli a pepo jim domluvily.

MOTIVACE – Muži se musí umět motivovat. A o tom to je. To byste koukali jak malej Vojta umejval a zametal a utíral a řezal a sekal skoro najednou, s vidinou toho, že když bude kuchyň v cajku, bude moci na další program - bitku se štíty.

VETŘELEC – Jack byl v kuchyni vždycky dost dobrej, ale na zimáku neměl prostě svůj den, zarazilo mě to, a tak sem pátral po příčině. Nakonec sem se tu krutou pravdu dozvěděl, po Jackovi de vetřelec, proto musí chodit furt dokola, střílet z koštěte a nepozorovaně se plížit po chodbách. Já to naprosto chápu, škoda jen, že to nepochopil i ten tvrdej tvaroh, kterej měl Jack nastrouhat. Prej mu to trvalo tak dlouho proto, že ze struhadla se nedá střílet. No ještě toho trochu.

TISKACÍ vs. PSACÍ - Mezi nepsaná kuchyňská pravidla po zimáku dopíšu toto: Oficiálním typem písma kuchyně jest písmo tiskací. Kdyby tam bylo už před zimákem, nehledal by Filda půl hodiny 10 párků do pórkové polévky. Jó když ona Mako píše „O“ jako „A“. A nebo to byla Moka? :-)

Myslím, že dnešní porce kuchařiny už by stačila, pro většinu holek z oddílu je stejně asi k nedojedení.To mně připomíná, že kuchyň pře de mnou ukrývá ještě mnohá tajemství, třeba právě holčičí porce, zajímalo by mne v čem se liší od té pro křečka, co se množství týče. A nebo jak stihnout uvařit bramborový knedlíky včas? Až je vypátrám, rád vám je naservíruju, ale teď už opravdu končím. Vždyť za okny už je noc tmavá jak připálená topinka, služba právě umyla poslední lžíci, talíř, hrnek, je po večeři.