BEACH BOYS 2006

Sedím si tak v kanceláři, přede mnou je spousta práce, která nesnese samozřejmě žádného odkladu. To je zřejmě ta nejvhodnější doba sebrat se a někam zmizet. Venku je horký letní den, kancelář klimatizacemi zrovna nehýří, ale naštěstí je situována ve starém pražském domě čelem k severu, takže se venkovní horko uvnitř příliš neprojevuje. Z bádání nad tím, co vše je nutné stihnout dnes a co již mělo být hotovo před týdnem mě vytrhuje příchod SMS, která pochází z Piškotova telefonu a obsahuje zhruba toto: zakládáme tradici letního táboření, jedeš s náma? Ve výše zmíněném rozpoložení existuje na tuto otázku pouze jediná odpověď, která je bezprostřední příčinou telefonátu, obsahujícího dotazy typu, kdy, kam, jak, s kým, na jak dlouho a za kolik. Z letargie vyrvaný obchodní duch a tehdejší profesionální deformace zároveň se zjišťováním těchto informací vydyndává z budoucích Beach Boys rodná čísla, aby vykázala také nějakou činnost, a všem uzavírá to nejvýhodnější pojištění na cesty. Pak již nezbývá nic jiného, než přežít několik zbývajících dnů do odjezdu a hurá na Chorvatkysko.
V sobotu, 29. 7. ráno, což není zrovna původně domluvený termín odjezdu, se scházíme u klubovny, abychom do našeho příštího domova na čtyřech kolech nacpali věci, které správným chlapům od mořských útesů nesmí chybět. Mičudu, potápěčské brýle, šnorchl, létající talíř, foťáky s ultrazoomem kvůli detailním záběrům chorvatské přírody (úžasné zejména na prosluněných plážích), BANG, a další ne již tak důležité věci jako nádobí apod. postupně zaplňují kufr kombíku. Vše se krásně vlezlo, takže plni očekávání vyrážíme. První zastávku jsme naplánovali možná až nečekaně brzy – parkoviště u Billy. Zde jsou nakoupeny zbylé potraviny a Miky. Přichází. Teď už nic nebrání tomu, abychom se nasoukali do auta, zjistili, že Tesák trpí nevolností, pročež si uzurpoval místo vpředu, a vyrazili do světa. Dobrý pocit z očekávaných zážitků se nám pokusil pokazit Piškot, který nám zprostředkoval svoji seanci u věštkyně, podle které jsme měli špatně skončit. Ale pro jistotu jsme potom důsledně dodržovali opatření, která měla tragickým scénářům zabránit.
Popis cesty by si zasloužil vlastní článek, ale tolik prostoru zase nemám, takže to vezmu stručně. Znojmo – ostuda v duty free shopu, kde se procházíme a fotíme všechno jako správní balíci.
Rakousko – ostuda u hranic se Slovinskem – tentokrát ne naše, ale místních triatlonistů, kteří nám zahradili až do té doby bezproblémovou cestu, pročež jsme se museli vydat objížďkou, která se protáhla s mírným blouděním tak na 150 km a předznamenala naši další cestu.
Slovinsko – Lublaň – ostuda na místním koncertním pódiu se naštěstí nekonala, protože Mikyho obecenstvo jsme tvořili jen my a jeho pěvecký výkon jsme po zásluze ocenili.
Nicméně ostuda při kupování výborné zmrzliny, kdy jsme důsledně vybírali každý jinou, a pak vzájemně ochutnávali.
Stále Slovinsko – ostuda místního dopravního značení, které nebylo s to nás vyvést z Lublaně směrem na Chorvatsko.
Stále Slovinsko – ostuda místních technických služeb, které nedokázaly vyasfaltovat hlavní tah do Chorvatské Rijeky. (Budiž omluvou to, že aspoň dokázaly odklonit dopravu, takže jsme při naší dvouhodinové zkratce po polňačce skoro nikoho nepotkali. Navíc jsme zjistili, že navigace podle hvězd má své kouzlo a oprávnění.)
Chorvatsko – ostuda samotného moře, které se nám stále schovávalo při naší snaze zaparkovat u něj na osamocené pláži.
Co napsat o dění v Chorvatsku? Každý den se s mírnými obměnami odehrával ve stejném duchu. Ranní vstávání, snídaně, ukrytí auta do mlhy, aby ho nikdo neukradl a policajti na něj nemohli dát botičku kvůli špatnému parkování, obhlédnutí pláže a pořádná koupačka, trocha kultury s foťákem na zalidněné pláži, koupačka, fotbálek, létající talíř, oběd za necelé euro – každý den jiná zmrzlina – koupačka, přesun na jiné lepší místo, večeře, ubytování v hotelu. Těch jsme vystřídali opravdu nepočítaně – od Hotelu Rajská zahrada s apartmánem pod fíkovníky, přes Plážový hotel s nočním ovčím podkreslením, Hotel Terasa s výhledem na moře až po Hotel Kupole pod stromem s deštěm na přání.
Každý den nás taky čekal pořádný výlet – jednou do přírody do osamělé zátoky přes místní nudný kemp, cesta korytem vyschlého potoka, podruhé do nočního města předvést místním obyvatelům, kdože to zavítal do jejich ospalé díry. Vzhledem k tomu, že naše přítomnost nějaké větší vzrušení (až tedy na jednu paní, která se při pohledu na Mikyho ve slušivém námořnickém tričku a neméně slušivém slamáku upřímně rozřehtala až skoro upadla) nevyvolali, usoudili jsme, že budoucnost ostrova, potažmo celého Chorvatska je na pováženou. Je to až s podivem, protože za celý náš pobyt v Chorvatsku jsme se k místním chovali opravdu štědře – každý den zmrzlina, dokonce jsme si i zaplatili sprchu na pláži – pravda, mincí, kterou jsme předtím našli na chodníku a také asi není obvyklé, aby se pod jednou sprchou mačkaly čtyři osoby. Ale zase každá noc v jiném hotelu (i když všechny patřily celosvětovému řetezci značky Pangejt) a ve vypočítávání naší štědrosti bychom mohli dlouho pokračovat. (Ve smyslu dlouho přemýšlet, jestli jsme si náhodou někde něco nekoupili.)
Jak už to tak bývá, čas určený k dovolené utíká mnohem rychleji než jakýkoli jiný čas, takže i nám se přihodila ta nemilá věc, že jsme zabalili kufry a plni očekávání cesty se vydali směrem k domovu. Tentokrát již oproti předpokladům proběhla bez výraznějších událostí, až tedy na zastávku ve Slovinsku ve městě Postojna, které je známo jednou z největších evropských krasových jeskyní, která byla naštěstí v době našeho příjezdu již zavřená, protože si nikdo z nás nedokázal představit, že by za vstup do nějaké díry v zemi, kde je zima a vlhko, dal 17,53 EUR. Ušetřené peníze jsme proto s radostí věnovali na mnohem bohulibější účel – poslední pořádná zmrzlina, která zpečetila naše první letní táboření. Propagovaná zmrzlina King Quattro se ukázala jako více než vhodná, zvláště její cena (dohromady přes 11 EUR). Případná podobnost s významem zimního moštu na Zubíku je čistě nenáhodná.
Pak už jen jízda autem, vybírání prudkých horských zatáček na poslední chvíli, kecání o ničem a o všem, ranní svítání v Radňovicích, rozloučení, ….

----------------------------------------------------------------------------

Jojo, bylo to tak jak Pájis píše. Uplně cítím pohodu letního rána v osamělý zátoce. Ale kdybysme nebyli opatrný, sehraný a jeden druhýho nepodrželi mohlo všechno dopadnout jinak.


Cestovní deník - 29. červenec 2006 - první den na cestě

O9:17 ...Nakládáme proviant do auta na parkovišti před Billou, když se Piškot zarazí, na všechny se podívá a povídá " kluci já nevim jestli bych vám to měl vůbec říct?" Je jasný, že po takovym úvodu nám to říct musí i kdybychom to z něho měli vypáčit heverem. " No, včera sem byl u léčitelky a říkal jí, že se chystáme k moři."
" No a ?"
"No a ona ona říkala, že máme bejt hodně opatrní. Jednoho z nás pravděpodobně okradou, mně hrozí, že se při prozkoumávání útesů rozplácnu někde pod skálou, tak mě musíte hlídat a jednomu z nás,..."
"co prosimtě?"
"... hrozí velké nebezpečí. A to není všechno. Auto máme halit do mlhy, spát máme až na třetím místě, první noc je tragická.... ale cesta má bejt v pohodě."
Koukáme po sobě a v hlavách nám straší otázka koho že to okradou a kdo je v nebezpečí. Dostali jsme z Piškota (i bez heveru), že ten první bude Pája, ale druhé jméno nevyslovil.
Co teď? Máme to risknout? Váháme jen sekundu dvě a pak si řeknem, že se spolu nějak probojujem.
Vždyť to nědeláme poprvý...