Podivuhodná cesta pro červené šňůry

S tím malým nahlédnutím vážně nepřeháním, páč většinu cesty si prošli nejmladší roveři sami, takže co se dělo po cestě vám neřeknu, to se jich musíte zeptat sami. Z mé strany to rozhodně nebyl tak dobrodružný zážitek, protože já jsem jen vymyslela trasu. Potom mi George pomohl dopravit Báru, Ludvu a Terku za Počítky, kde jsme je vykopli z auta. Ale protože nejsme žádní tyrani, dostali mlaďoši mapu, a byl jim naznačen směr k Harusáku, který ovšem neviděli kvůli lesu. Potom se ještě Bára s Terkou rozhodly nechat nám v autě své papírové mačety, jelikož uznaly, že na obranu by jim moc neposloužily.

Hned jak jsme se vydali s Georgem na zpáteční cestu, začaly u mě vyvstávat obavy, že je cesta moc dlouhá, že je zima a oni nedojdou a postupně umrznou...Takové myšlenky mi běhaly hlavou celou dobu čekání v hospodě, nakonec ale všechno dobře dopadlo a naši noční chodci se ozvali neočekávaně brzo, že už jsou pod Harusákem a čtou si tam starou Čínskou poezii(jak jim bylo přikázáno jedním z úkolů). A jelikož se během pochodu rozrostl počet čekajících v hospodě, vzali jsme auta a vyrazili za novými soukmenovci na Harusák, kde jsme jim přpravili přivítání v kmeni. A aby na cestu nováčci hned tak nezapomněli, dostali kromě šňůr ještě vlastní strom. A pokud neumřel, roste dodnes.