Pouze když jsi připraven...

„Rychle vstávat a … NESVÍTIT!!! Sbalte si spacák, karimatku, 5P, přezůvky a družinovou lékárničku – to vše potmě. Potom teprve můžete vyrazit na cestu.
Protože pouze když jste připraveni, můžete vyrazit na cestu! Tato slova zazněla čtyřikrát do čtyřech, zatím ještě chladných, místností srubu stojícího na břehu velkého jezera obklopeného rozsáhlými lesy. To pro čtyři družiny jednoho oddílu Naděje, který zde trávil podzimní prázdniny.

V temných místnostech začal nevídaný tanec. Zkuste si hledat a balit věci potmě, hned první noc na výpravě, kdy jedna věc je v jednom rohu místnosti, druhá v batohu souseda nalevo, třetí kdo ví kde. Ale instrukce zněly jasně – pouze když jsi připraven…

A to bylo námětem celé čtyřdenní výpravy oddílu. Účast byla veliká – až nečekaně, nejvíce účastníků bylo z řad těch starších. Teo – externista, který se teď potýká s prvními týdny na vysoké škole, dále Verča, Pudil, Miky a v neposlední řadě Dajda – naše dobrá známá, kamarádka „brňačka“, která přijala pozvání. Z PK, který pracuje celý rok s oddílem, nechyběl nikdo. Celkem tedy 36 účastníků – tak tak, že jsme se do srubu vešli.

Počasí bylo docela mrazivé - což ve vlaku nevadilo, ale tím jsme jeli jen kousek do Skleného nad Oslavou a dále už pěšky. Čekal nás dřevem vonící, nicméně pěkně vymrzlý srub. První úkol byl jasný, zatopit v krbu a všech kamnech, které tento srub s mnoha místnůstkami měl. I přes to začalo být teplo až druhý den.

Ale my byli připraveni – teda snažili jsme se. Jen tak jsme mohli zvládnout usušit oblečení poté, co jsme na vycházce za mrazivého počasí spadli do vody, uvařit vajíčko na tvrdo – bez pomůcek, nebo pašovat věci k překupníkovi.

Hra na pašeráky patřila mezi nejoblíbenější – pravidla byla jednoduchá: propašovat přes hlídané území co největší věc k překupníkovi. Pokud byli strážci rychlejší a dostihli pašeráka, měli 20 sekund na prošacování a buď byla věci úspěšně propašována nebo zabavena muži zákona. Původní plány na propašování stolu či židlí se ukázaly jako nemožné a tak mezi největší patřily láhve, svícny, kabelky na hygienu atd.
Velice vítané byly programy vnitřní, tedy krbové – samozřejmě z důvodu tepla – vlastně menší zimy. A tak se vyráběly vizitky – bez psaného textu, mluvilo o strachu, hrálo na kytary, zpívalo, četlo ze SKAUTA-JUNÁKA. Do toho všeho se střídaly služby v kuchyni – kde uvařit jídlo pro tolik strávníků na takových kamnech bylo opravdu umění. Obzvlášť když ještě druhý den došla voda ve studni.

Jednoduše byly to super podzimní dny strávené v docela drsných podmínkách divočiny, které nás utužily a přesvědčily, že jen když jsme připraveni… můžeme třeba mimo jiné zvládnout cestu domů, která byla dlouhá 15 km a ačkoliv jsem byl na začátku nazván tyranem, který nedovolí jet oddílu vlakem, tak na závěr v cukrárně už nikdo nenadával.

P.S. Doufám že bratr Pudil dopíše nějaký z jeho pikantních postřehových článků - jak slíbil.